Tak už jsem si odseděl svých devatenáct let ve školních škamnách a právě mě pustili!
(6 + 7 + 1 + 5) × rok = Ing
¼prof + ¼doc + ¼Ing + ½JUDr + ½MgA = Ing
46 × zkouška + 21 × zápočet = Ing
311 kreditů = Ing
To jsem já:)
Ale dost bylo chlubení a teď zpátky do práce (té poctivé inženýrské).
Prosba
Abys mě ochránil před světem,
o to tě neprosím, Pane –
jen proti strachu dej mi svůj pevný štít.
Když mysl zahoří ve výhni útrap,
nežádám útěchy plané –
jen sílu, bych mohl nad bolem zvítězit.
I když mi nikdo k pomoci nespěje,
nevzdám se boje, nevzdám se naděje,
i když mě celý svět ranami drtí,
i když mě celý svět klame,
můj duch se nikdy nenechá porazit.
Abys mě ochránil svou mocí,
o to tě neprosím, Pane –
dej sílu, bych mohl sám sebe ochránit.
Nechci, bys břímě mé ulehčil,
nežádám útěchy plané –
dej sílu, bych mohl na sebe břímě vzít.
V jasných dnech štěstí já s hlavou sklopenou
před tvojí tváří nechť stojím s pokorou
a ve zlých chvílích za nocí trýznivých,
kdy celý svět mne jen klame,
dej, abych dokázal svou víru neztratit!
Oficiální název: Pocta astronautovi
Známá jako: Dobrý den majore Gagarine
Autoři: Jaromír Hnilička / Pavel Pácl
Nazpíval: Gustav Brom
A to vše 12. dubna 1961 v Ostravě, jen pár hodin po úspěšném přistání Jurije Gagarina zpátky na Zemi.
Více na: cs.wikipedia.org/wiki/Jurij_Gagarin
Já vím. Říkala jsem už několikrát, že se omlouvám, ale asi budu muset znovu. Omlouvám se za tu velkou pauzu, ale nic by se nemělo přehánět. Ani rychlost učení čehokoli. Proto dnes jen ve stručnosti.
Od poslední hodiny jsem přidala na intenzitě a z lekce 7 jsem postoupila až do lekce 15. Nebylo to zrovna tryskovou rychlostí, ale relativně bez chyb. Minimálně jsem postupovala plynule bez nutnosti opakování. Takže má dnešní rada zní: nenechte se nikým stresovat.
Pokud bych se měla vyjádřit ke komentáři k poslednímu článku, pak u mě lékaři nadbytečný 21. chromozom nezjistili. Zdá se tedy, že má pomaloběžnost a naprostá důvěra v inteligenci tvůrců počítačových programů ja naprosto fyziologická, bohužel.:)
Vzhledem k mnoha opakovaným žádostem se k vám zase vracím s dalším dílem. Příznávám se dobrovolně, že jsem nepostoupila nijak mílovými kroky. Možná, že mnoho z Vás je již dále a měli by jste tedy dávat rady vy mě. V tom případě budu ráda za každý komentář.
Ale zpět k tématu. Jak jsem se zmínila již v prvním díle, kapitola číslo 3 mi byla osudná a odsoudila mě k zoufalství. Sednout si znovu k počítači a začít skoro od začátku bylo těžké. A tak jsem to protahovala, jak se jen dalo. Ano, veřejně si zde sypu popel na hlavu.
Dnes jsem tu opět s dalším dílem, takže je všem jasné, že jsem se nakonec překonala a vrhla se do práce. Lekci 3 jsem už tentokrát zvládla bez větších problémů. Následovaly lekce 4 a 5, které jsem poctivě odťukala přímo šnečí rychlosí, ale program mě pochválil, tak jsem se dmula pýchou jako páv. V lekci 5 bych však měla upozornit na jednu malou chybičku- v kolonce „úkol” je popis jak psát písmena R a L, ale fakticky jde o písmena R a U. Datlovala jsem zběsile dál, až mě zastavila pochvala na konci sedmé, opakovací, lekce.
A jaké je resumé? Nejsem ve 20. lekci, nejsem ještě ani v 10. Nemůžu říci, že ráda, ale často si něco zopakuji, a nestydím se za to. Ostatně, posuďte sami:
A pokračujeme v kurzu psaní pro začátečníky. Minule jsme si ukázali, že začít není vůbec těžké. Ovšem pouze pokud si odmyslíme několi hodin na nepohodlné židli s rukama v té nejméně vhodné poloze. Nevím, jak jiné, ale mě dnes bolelo celé tělo a hlavně záda.
Přes den jsem byla ještě plná optimizmu: večer sednu k počítači a budu prohánět kurzor celou noc. Ale tělo si žádá své, a tak jsem se rozhodla pro další drastické řešení – cvičení. Po návratu ze školy jsem překvapené rodině oznámila tuto novinku a odkráčela do fitness klubu, konkrétně na hodinu Power Jógy.
Po hodině usilovného posilování a protahování jsem jako nová. Příjemná únava se šíří po celém těle. Z toho ale plyne jedna zásadní věc – dnes už žádné psaní na stroji. Tak snad zase zítra…
Jak začít? Asi tím, že ačkoli už mám středoškolská léta dávno za sebou, neumím psát na stroji. Vlastně umím, ale ne „všemi deseti”. A jak jsem zjistila, je to dovednost opravdu žádaná. Je tedy na čase se nad sebou zamyslet a donutit své artritické prstíky k činu. Na dobrou radu přítele jsem si sehnala počítačový prográmek, který by mě měl naučit, jak se to dělá.
A ten teplý smrádek přitáhnul odsud!
Všichni píší jak nesnášejí řetězové dopisy a podobné kráviny. Avšak jen já a kolega cnainee, jenž je naopak miluje, víme, kolik volů už za ně padlo na jeho hlavu a teď si to musím vyžrat já! Snad proto, že občas chodím smrdět do jistého tichého podniku?
Vede mě to k hluboké kontemplaci o životě a morálních závazcích vůči neznámým. Jsem povaha slabá a po jisté době beze spánku podléhám tomuto vydírání a doznávám se k těmto skutečnostem:
Přejmenujme to na: „v životě významné”, ano?
260 dní v roce nemám televizi a když jí mám, tak se dívám na všechno od 10,00 do 11,00, než vstanu z postele. Řeknu vám: to je hrůza co se tou dobou vysílá! To na to vážně někdo kouká?!
Ovšem jinak vivat DC++!
Jsem rád, kde jsem. Své sny si splním a není tedy třeba být smutný, že nejsem někde jinde, když vím, že tam jednou určitě budu. Až nastane ten správný čas.
Přemáhám svůj odpor ke slovu blog (já mu říkám Toníku) a házím odpad přes plot:
Marvinovi
Dupemu
Mek Bílové
a sousedovi, který si toho snad nevšimne, protože se bojím následků.
