Oddechové čtení vycházející ze stylu anglických humoristicko-satirických románků: venkovská šlechta a její romantické záležitosti včetně lásky, násilí a oddaného služebnictva.
Více na jandovsky.cz
Krádež zřejmě doprovází člověka po celou dobu jeho existence. Ukrást tři borovice může být, za jistých okolností, existenční čin. Děj se odehrál v Třeboni koncem 19. století a jeho hrdiny byli jak dva pražští vzdělanci, tak místní lidé, lesáci a pytlák.
„Znáš tuhle knížku?“ obrátil se na mne Miloš s omšelým výtiskem čehosi v ruce. Podobnými otázkami ve mně začínal pěstovat komplex méněcennosti. Já, který jsem tady měl být tak trochu přes literaturu, jsem většinu toho, s čím na mne chodil, neznal.
„Tohle asi znát nebudeš,“ řekl shovívavě a měl pravdu. „Roku 1933 vydal tuhle knížku v Londýně Sir James Jeans. Nové základy přírodovědy. U nás vyšla o čtyři roky později a na začátku padesátých let byla už jenom v antikvariátech. Jeans byl známý popularizátor vědy.“ Teď, patrně proto, aby nebylo Jeansovi mezi námi smutno, začal chrlit jména dalších jeho následovníků, kteří pojali ušlechtilý záměr seznámit tlupy ignorantů se základy fyziky a podobných exaktních věd, jako je kybernetika, teorie relativity a podobně.
Knížka měla bleděmodré desky a na vnitřní straně byl typický důkaz, že ji koupil v antikvariátu za 14 korun. Ve všech antikvariátech zapisují cenu stejně. Navíc tam bylo Milošovo jméno a adresa.
„Tahle knížka je pro mne přesvědčivým důkazem, že si lidé mají věřit, že mají ctít to, co každý má v sobě. Myslím tím naše lepší stránky.“
Na existenci stránek Jandovský.cz upozorňuje odkaz ve zdejším menu, ale naprostou novinkou je možnost stáhnout si některá z děl, tam zveřejněných, i ve formátech pro mobilní zařízení. Více viz Palmknihy.cz – Jandovský.
Vodníci se vrátili zpátky na svou hráz. Ani se cestou nestavěli u rožmberského souseda. Jejich výprava neměla úspěch, chudáci Třeboňáci. Ani nevědí, kde prsten hledat. Až dojde Pasovským trpělivost, jaká jsi byla, Třeboni! Určitě lehneš popelem a lidé budou škody napravovat kolik let.
Seděli na hrázce a rozjímali. U nohou jim šplouchal sumec, který se celkem právem počítal za důležitého člena výpravy a byl smutný z jejího neúspěchu.
Studna na Kozím plácku měla dřevěné roubení a rumpál, na něm namotaný provaz a na jeho konci dřevěné vědro. Vědro teď leželo na roubení a jak si Vršťulka všiml, bylo suché, vodu tu nikdo od večera nenabral.
„Sem prsten spadl. Není tam moc hluboko. Pošli tu svoji havěť, ať nemusíme lézt do bláta. Už dlouho dno nikdo nečistil.“ Paroubek ohrnul nos nad lidmi, kteří bydleli kolem v dřevěných a sem tam i zděných domech, a málo dbali o vodu, ač je k tomu vyzýval. Bohatí měšťané měli své studně na dvorech, zde nabírali vodu ti, kdo neměli nikoho, kdo by studnu vyčistil, bláto vynesl a uvolnil cestu proudu vody.
Na druhé straně třeboňských hradeb bylo ticho a klid. Ohně hořely podél zdi a kolem nich seděli obránci. Tihle chasníci měli vyburcovat měšťany, a vůbec všechny Třeboňáky, kdyby se stalo a nepřítel vyrazil do útoku. Nebylo to sice pravděpodobné, protože se pořád ještě jednalo o tom stříbrném pokladu, ale co kdo ví. Nepřítel se zatím k útočení neměl, protože si byl jistý, že sezením nic nepoškodí. Jen se bojte, Třeboňáci, zakopávejte penízky, my vám je stejně najdeme a sebereme! Ale to až přijde čas a ten zatím nepřišel. Zatím čekáme na knížecí poklad.
Snadno se řekne, že jdeme do Třeboně. Nebo spíš: plaveme do Třeboně, protože dá rozum, že vodníci nepůjdou pěšky po silnici. Žbrk dělal složité přípravy, které odchod zdržovaly. Tvrdil totiž, že musí s sebou vzít pár schopných a hledavých čolků a žab, a taky nějakou drobnější rybu, spíš menší, ale zdatnou, snad candátka, štiku ne, možná, že okoun by taky vyhovoval. Vršťulka se jenom divil. K čemu je potřebuje, jak je chce nést, vždyť mu cestou utečou, nebo se ztratí. Taková dálka a té vody, kterou budou muset minout.
V rákosí na mělké straně rybníka, tam, kde si stará olše namáčí listí ve vodě, žili tři komáři. Žilo jich tam samozřejmě plno, celá mračna, ale nás zajímají právě tihle tři: Prokotálek, Mašlička a Ucho. Byli to kamarádi, kteří měli celý svět rádi. Snad s výjimkou žab, netopýrů a ještě několika desítek podobných, kteří jim nepřáli. Stejně tak jako lidé, kteří jim byli protivní, když to máme říct ohleduplně. Říkali o nich, že jim pijí krev a že je třeba je pádnou rukou vyplatit. Komáři však byli chasníci hbití, uhýbaví a všem ranám se vždy obratně vyhnuli. A ještě se pak rozčíleným oháněčům písklavě posmívali: „Vidíš, vidíš, jak jsi silný a na mne, maličkého komára, nestačíš,“ vyzpěvoval Prokotálek. Dostal jméno od toho, že pořád jen povídal a nedal se zastavit. Všude bylo plno jeho písklavého řečnění.
Jak jsme si řekli, Vršťulka dostal od vděčného řezníka Křesličky fajfku. Podle řezníkovy rady nasbíral listí vonných bylinek, všelijak ho máčel a pak na mělčině v rákosí sušil, přidal něco jitrocele a další pochutiny, vymyslel několik kombinací a pak bafal. Seděl na vrbě a vypouštěl malebné obláčky kouře, šedivé a někdy do modra zbarvené a divil se, jak to těm lidem může chutnat. Jakou v tom sezení a vypouštění kouře mohou nacházet zálibu. Aby se však neřeklo, aby Křesličku neurazil svým nevděkem, sedal na hrázi a pokuřoval.
