24 dnů
Je to zvláštní věc taková dlouhá nepřítomnost. Už jsem pryč 3 měsíce a je to jako být ve skleněné kouli. Doma už sněží, život běží dál, ale já mám pořád pocit, že až se vrátím zpátky domů, bude pořád konec července a ne prosinec, vánoce. Člověk plánuje, jak to bude krásné kolik bude mít nových přátel, až se vrátí… Asi to tak vážně je, jen já jsem divná. Kamarády tu más asi jen tři čtyři, s kterými opravdu ráda trávím čas. A bůh ví, jestli i oni ve mně vidí kamarádku.
A tak tu sedím, cpu se dulce de guayaba a přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Opět. Možná bych potřebovala obejmout, ale nikdo tu není. Jsem špatná kamarádka, protože nemiluju všechny kolem? Protože mi vadí, když přijde někdo, komu věřím a oznámí mi, že na společnou večeři přijde jeho známý? Nikdo se mě neptal, jestli se mi to zamlouvá. A ano, nezamlouvá se mi to. Nezamlouvá se mi, že můžu pro někoho vařit večeři, ale ten se mnou ani nepromluví a na další party, kterou pořádá mě nepozve.
Možná nemám tolik přátel, abychom zaplnili půl Prahy, když mám narozeniny. Možná jich ani nemám tolik, abych udělala nějakou oslavu, ale jsem snad proto špatná? Už mi zbývá jen 24 dnů, tak to snad abych si nechala zalepit pusu, abych se někoho nedotkla, ne.
