skriker

Už jsem tu měsíc a ještě mě čekají další čtyři, konkrétně 120 dní. A tak tu sedím a připadám si stará, ošklivá, tlustá a opuštěná. Včera v noci, když jsem se po večerce přikradla do pokoje, jsem zjistila, že už i moje spolubydlící si vyzdobila nástěnku nad postelí. Hned poránu jsem nenápadně nakukovala… No jo, je to stejné, jako u všech ostatních- rodiče, přátelé, drahé polovičky, dopisy ukazující, jak ji všichni mají rádi a jak jim chybí. Moje nástěnka zeje prázdnotou. Ani nevím, co bych si tam mohla dát, žádnou fotku nemám, o dopisech ani nemluvím.

Čas od času se ke mně dostane nějaká zmínka o tom, jak si kdo co užívá, jak je mu krásně. Takhle jsem si poslední rok školy nepředstavovala. Dřu se tu jak blázen a vlastně úplně pro nic, protože až se vrátím, tak stejně budu muset dělat všechny zkoušky jako ostatní. Tady si člověk ani nepřipadá jako člověk. Ať už vyřizuje cokoli, nikoho vaše jméno nezajímá, jen číslo… Mému mexickému kamarádovi to po pěti letech nepřipadá divné, ale mně ještě pořád ano. Takže pokud se někdo rozhodne vyrazit na delší dobu mimo domov (tím myslím někam dál než po Evropě), doporučuji kromě vzpomínek i nějaké „připomínky"…

Jelikož jsem v Mexiku už měsíc, měla bych také něco říci o tom, co tu vlastně dělám. Jak už jsem psala v předchozím článku, TEC Monterrey je považována za jednu z nejlepších škol v Latinské Americe. Pokud to mám ale srovnat s universitami v Čechách, jak státními, tak soukromými, pak je to smutek.

Na jeden semestr si každý student, v rámci svého oboru, může vybrat od 3 do 6 předmětů. Hodinová dotace na každý předmět jsou 3 hodiny týdně. To znamená, že můžete mít buď 3×1, 2×1,5 nebo 1X3 hodiny. Já osobně mám jen 3 předměty, ale vyzkouším si tu všechny možnosti. Co se týče docházky, je nutná 88% účast, jinak nebudete ve vybraném kurzu vůbec hodnoceni. To je pro nás středoevropany dost neobvyklé a není to ještě všechno. K tomu, abyste vůbec „prošli” kurzem musíte splnit všechny stanovené podmínky, celkem nejméně na 70%. A jaké to jsou podmínky? Obsese místních vyučujících jsou texty. Takže na každý předmět dostanete soupis literatury, kterou musíte přečíst a většinou i napsat recenzi. Jako další položka je práce ve skupinách, následují eseje (nejlépe na každé téma, které se daný semestr bere) a zkoušky. Zkoušky se dělí na dva druhy. Průběžné zkoušky se dělají zhruba každý měsíc, na konci je pak ještě zkouška závěrečná. Něco jako 3 termíny tu neexistuje.

A jaká je výuka? Asi hodně záleží na předmětech, ale i tak si troufám říci, že dost ubohá. Většina místních nemá představu, co znamená pojem „Latinská Amerika", o jejich vlastní historii se pak radši nebudu ani zmiňovat. Hodiny většinou probíhají tak, že nebohý vyučující se snaží vštípit svým svěřencům alespoň nějaké vědomosti, ti to ale velice úspěšně bojkotují. Tak třeba na hodinách současných dějin (to je podle místních profesorů 18. století) se přednáška omezí na to, že v Evropě ve středověku byly nějaké morové epidemie, křižáci a to je asi tak vše podstatné. Moji spolužáci po většinu času buď chatují nebo si pilují nehty, češou se, v lepším případě organizují nějakou party. V hodinách dějin Latinské Ameriky a Karibiku, mě uzemnila slečna, která se po třetí hodině (po té, co jsme si vysvětlili, co znamená „Latinská Amerika” a proč jí tak říkáme) přišla paní profesorky zeptat, zda byla Kolumbie součástí Španělského nebo Portugalského království.

Trochu jinou kapitolou jsou hodiny „Vyjednávání a řešení mezinárodních konfliktů". Všichni se totiž tváří, že spolkli všechnu moudrost světa a zatím to tak i vypadá. Faktem ale je, že místní mexická většina se k cizím studentům nechová moc vstřícně. Když jsme se totiž měli rozdělit na pracovní skupiny, tak se s námi cizinci odmítli vůbec bavit. Další věcí je, že ať už se přednáší cokoli, nikdy se to nevztahuje ani k Mexiku, ani k Latinské Americe. Ptala jsem se svého profesora proč, řekl mi, že pokud chci studovat Latinskou Ameriku, ať jedu do Španělska, protože tady to nikdo nepřednáší a ani nechce. Tak si teď říkám, že vlastně ani nevím, co tu dělám… Pokud ale máte pocit, že jsem věčný stěžovatel, pak vězte, že stejný problém májí všichni zahraniční studenti. Jsme asi zvyklí na jiné standardy.

Ale alespoň ten výhled stojí za to.

Je to tak! Ačkoli je celý kampus bedlivě střežen, byla jsem na padena. A to přímo v budově dívčích kolejí. A kým? Záchodovou mísou! Z nějakého nepochopitelného důvodu se místní záchod rozhodl, že mě má dost. Nechci být nezdvořilá, ale já jeho taky. Takže místo aby svůj obsah spláchl, tak… Sice jsem stačila uskočit, ale stejne jsem navštívila místní sprchu. Ta si zase reguluje teplotu vody podle momentální nálady. Jediné, co mě trochu uklidnilo, že jsem nebyla jediná oběť. V koupelně se nás záhy sešlo více.

Jak je patrné, bude dnes konečně řeč o ubytování. A jak plyne z předchozího odstavce, bydlím na kolejích. Na tom by nebylo nic divného, kdybych však nebyla maminčin mazánek a někdy dříve bydlela v podobném zařízení. Takže je to takový dvojí kulturní šok- společné ubytování a navíc bez maminčina servisu a ještě v Mexiku. Soustava budov kolejí, ve kterých bydlím, je přímo v arálu kampusu, jen obehnána dalším plotem. Striktně je oddělena část dívčí a chlapecká, takže žádné návštěvy mimo vrátnici.

Každý den, včetně víkendů, vždy v 10 hodin večer přicházejí „prefectas” a kontrolují, zda jsou všechny obyvatelky ve svých ložnicích. Jsou to slečny, které tu bydlí a studují, jako každý jiný, jen si na sebe vzaly tu povinnost kontrolovat ostatní. Pokud odejdete z komplexu před desátou a vrátíte se před šestou ráno, musíte se nahlásit na vrátnici. Pokud odcházíte po desáté večer, tak taky. Pokud však chcete jet někam na výlet nebo přespat jinde, musíte si na to vyplnit žádost. Mám nepříjemný pocit, že vše musí být v několika kopiích, aby se to dalo založit a ještě na konci měsíce poslat rodičům pro kontrolu.

Vraťne se k vybavení. Pokoje nejsou nic moc, pokud to srovnám s domácím pohodlím. Pokud to srovnám s táborem po dešti, pak je to luxus. Ale řekněte sami…

Koupelna a již zmíněný agresor jsou chodbě. Kuchyně je jen jedna v přízemí. Jedna lednice je sice poněkud málo, ale některé slečny si přivezly vlastní.

Ačkoli by se mohlo zdát, že naše „prefectas” jsou vlastně dozorkyně, není to tak úplně pravda. Je to sice těžké, ale snaží se nám to tu zpříjemnit, jak jen to jde. Dekoracemi na dveřích a nástěnkách počínaje a společnými veselicemi konče. Doma je sice doma, ale i tady se to dá vydržet. I když potkávat večer šváby před budovou není příjemné.

Je noc, alespoň u vás a já tu sedím a přemýšlím. Jsem tak daleko a přeci stačí par stisknutí myši a člověk najednou sedí se svými přáteli nebo rodinou, vidí je, mluví s nimi. Nebo nemluví, to ale funguje opravdu jen, když se toho druhého můžete dotknout. Zvláštní.

Asi bych ale měla spíš popsat, kde to vlastně jsem. Začněme tedy. Monterrey je jedno z největších měst v Mexiku. Nachází se na severu země v provincii Nuevo Leon. Instituto Tecnológico de Monterrey je považována za jednu z nejlepších universit nejen v Mexiku. Má kampusy na několika místech v zemi. Jen v kampusu v Monterrey je kolem 600 zahraničních studentů. Velká část je z USA, následuje Německo a Španělsko a Francie. Ale to jen tak na okraj, aby bylo ucelenosti informací učiněno za dost.

Uhádnete co to je? Je to maskot školy a zvíře, které žije zřejmě v horách kolem města.

Areál školy je stranou centra města. Jak říkají místní, před 20 lety byl ještě úplně mimo město. Na Evropana, nebo možná jen na mě, působí celé místo trochu depresivně. Kampus jako takový je obehnaný plotem a kolem jsou jen silnice. Vše je vymyšleno tak, že pokud nechcete, nemusíte z kampusu vyjít celý semestr. Je tu všechno – auly, administrativa, menzy, koleje, sportovní středisko. A pokud by se vám zdálo, že potřebujete něco navíc, tak škola nabízí spoustu kroužků, sportovních akcí a podoně. A aby těch překvapení nebylo málo, tak se vám může stát, že na procházce kampusem potkáte laňku, kachny, co vyvádějí mláďata nebo pávy. Pro upřesnění, všechna zvířata se pohybují volně, žádné voliéry nebo výběhy.

A co studenti? Zatím jsem měla možnost seznámit se jen se studenty z mezinárodního programu. Musím říci, že je to osvěžení. V našich zeměpisných šířkách ještě stále funguje systém – my jsme tu spolu a nebudeme se s tebou bavit. A pokud to není takhle, tak se snažíme ty ostatní odradit jinak nebo je využít. Hrátky typu – já už to mám vyřešené a tobě neřeknu jak na to, to je ta naše povaha česká. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že většině zahraničních studentů je od 19 do 21 let. Já bohužel patřím k těm několika, co jsou starší a proto není vždy jednoduché najít společnou řeč a zájmy. V pondělí už by ale měla začít výuka, tak snad najdu pochopení u mexické strany.

Týden už se konečně blíží ke svému konci. Jen si nejsem jistá, že mě to těší. Na druhou stranu mi už zbývá „jen" 141 dní pobytu, což je méně než 150… Náplní tohoto ďábelského období byla orientace. Marně se snažím pochopit, v čem jsme se měli zorientovat. Abych řekla pravdu, tak už vůbec nevím, kde mi hlava stojí.

Veškeré aktivity byli připraveny jak ve španělštině, tak i v angličtině. Je ale třeba říci, že při hromadných instruktážích pro obě skupiny nakonec vždy přednášející přešel ke španělštině. V některých případech to pak vedení vyřešilo opravdu šalamounsky, poslali nás do tak malé učebny, že se tam půlka zájemců prostě nevešla.

Dalším bodem programu bylo: vyděste ty lidi, co to jde. V čem to spočívá? Byrokracie. Když nevyplníte množství papírů větší než malé, tak budete buď vyhoštěni ze země nebo vás vyhodí ze školy. Ale abych nepředbíhala. Asi nejdůležitější jsou víza. Ty si sice člověk vyřídí již před odjezdem, ale ve výsledku to není žádná výhra. V Mexiku si totiž na imigračním oddělení musíte nechat zapsat trvalý pobyt. A to je oříšek. Nejprve jsme vyplnili formulář pro školu. Po jeho přijetí v příslušné kanceláři si můžeme vyzvednout další sadu dokumentů, které budeme potřebovat. Nejlépe v několika kopiích. Po dvou dnech jsem ještě pořád nic nedostala. Vzhledem k tomu, že na tuto proceduru je vyhrazeno 30 dní a já jsem tu již skoro 10 a nic se neděje, začínám být mírně nervózní. Co se týče pojištění, to by vydalo na krátkou povídku… Jednoduše řečeno: abyste se dostali k těm správným dokumentům, musíte vyplnit další hromadu papírů. Inu, dej blbci funkci a vymyslí lejstro.

Chtěla jsem se ještě věnovat našemu kampusu a kolejím, ale myslím, že to bude lepší nechat až na příště. Třeba zítra, až zjistím, že budu do 3 týdnů deportována.

Dostala jsem za úkol poreferovat, jak to tak vypadá, když někdo jede na semestr studovat do Mexika. Tedy vězte, že jsem z těch šťastných, kterým se dostalo této pocty a byli vybráni ke studiu na prestižní univerzitě TEC Monterrey. Zní to krásně, ale pro někoho, kdo miluje svou rodnou hroudu tak jako já a měsíčni pobyt mimo zemi zaslíbenou je pro něj tak akorát, je tohle peklo. Ale řekla jsem si:„Pochlap se! Všichni pořád někam jezdí, co bys nejela taky." Jenže jsem si neuvědomila, že když už někdo jede někam studovat, je to v Evropě a ne přes půl světa.

Pořád jsem si říkala, že není proč se bát. Že když na to nebudu myslet, tak že to třeba zmizí. Nezmizelo. Ještě večer před odletem jsem v každém slově přemáhala slzy a maskovala se za veliké černé brýle. Ani to nepomohlo. Najednou tu byl ten den D. Ráno, chos, rodiče, rozbitý zip u kufru a letiště. Ani nevím jak, ale nejednou jsem čekala na odbavení a nikdo tam se mnou nebyl.

Letadlo ČSA z Jerevanu, které mě mělo dostat k prvnímu přestupu do Paříže mělo zpoždění. To ve výsledku znamenalo, že jsme na místo určení dorazili o půl hodiny později. Ještě jsem měla hodinu, takže dostat se z jednoho terminálu na druhý přeci nemůže tak dlouho trvat. Ale trvalo. Jezdila jsem po letišti autobusy kolem dokola, aby mi pak řekli, že letadlo je již uzavřeno a že musím letět jiným. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal. V Mexico City jsem měla ještě přestoupit a letět dál do Monterrey, takže celý plán se sesypal jako domeček z karet. Zoufalství.

U přepážky, kde mi hledali nové spojení jsem ale potkala člověka, co na tom byl stejně jako já. Sice z VŠE, ale také jel do Mexika studovat. Konečná destinace byla jiná, ale problém úplně stejný. Dali jsme se do řeči a hle, nebylo to vůbec nepříjemné. Tedy, dokud jsme nezjistili, že letadlo, kterým máme letět má opět několik hodin zpoždění a že tak přijdeme i o nový navazující spoj. Po deseti hodinách letu jsme konečně vystoupili do parné příletové haly v Mexico City a začal boj s časem. Mně se nakonec podařilo dostat se do posledního večerního letu do Monterrey.

Měla jsem pocit, že teď už se nic nemůže stát. Ale stalo. Na letišti v Monterrey jsem neměla kufr. Moje španělština není špatná, ale také není dokonalá a protože není moc příležitostí, kde ji využít, tak rychle ztrácím slovní zásobu. Pomohli mi hodní cestující, kterým také nedorazily zavazadla. I když jsem neznala ani adresu, kde budu tu noc spát, domohla jsem se toho, že začali hledat kufr. Po tom všem byla cesta nočním městem balzámem na duši.

Jistě si myslíte, že teď už se opravdu nemohlo nic stát, ale omyl. Měla jsem dohodnuté ubytování na koleji (jak se mi ho podařilo získat, to je na další román). Jak to tak ale v mém případ bývá, když jsem dorazila na místo, tak jsem nebyla v žádném seznamu. Nakonec jsem dostala provizorní pokoj, kde už byly nastěhované krabice budoucích obyvatelek. Neměla jsem co na sebe, byla jsem unavená a špinavá a na posteli nebylo nic, jen holá matrace. Správce budovy se ale na nic moc neptala donesl vše potřebné. A tak jsem se 4 hodinky převalovala z jedné strany na druhou, abych další den zařídila podrobnosti.

„Jen, co tam přijedeme, tak oni rozkvetou a já zhasnu…" říkal ten nebohý kolega, co jel se mnou v letadle. Přesně tak to totiž je. Mexičani, kteří s námi letěli se vraceli domů. Pro nás, to byla cesta do neznáma odkud není na půl roku návratu. Není to tedy krásné, mít možnost cestovat a studovat v zahraničí? Já zatím pochybuji.