skriker

Oaxaca – la Ciudad de la Policía Federal

author - malyfred / 31. 1. 2007

_policia_federal1_5_.jpg

Grinding poverty, corruption, and electoral fraud have turned Mexico into a cauldron of social unrest. Nowhere has this been more acute than in the state of Oaxaca. A botched attempt to crush a massive teachers’ strike last June led to open rebellion against the state government.

After over five months of open insurrection, the federal government finally sent in the Federal Preventive Police (PFP) on October 29 to quell the revolt. They used as pretext the death of an American IndyMedia reporter Brad Will and two other protesters who were killed by police thugs.

(source)

_policia_federal2_1_.jpg

policia_federal3_1_.jpg

_policia_federal6_.jpg

_policia_federal4_1_.jpg

_policia_federal5_2_.jpg

APPO

Hertz nebrat

author - malyfred / 28. 1. 2007

Ano přátelé, Hertz. U této známe auta půjčující společnosti jsme si zarezervovali auto pro naši cestu po Mexiku.

Chtěli jsme něco dostatečně velkého pro tři lidi a jejich krosny, něco s čím bude trochu legrace, něco jako – Jeep Wrangler. Podle rezervačního formuláře by pronájem vyšel na cca 900 dolarů, což není mnoho a legrace by mnoho určitě bylo. Na Sonyho nátlak a po zvážení, zda opravdu má smysl vyhazovat peníze do vzduchu jsme ale přehodnotili naše požadavky a vyšlo nám – něco jako Dodge Neon za necelých 100 USD za týden. Těsně před odjezdem ovšem zvedli cenu na $144 a tak při rezervaci přes internet, přičtení daní, servisního poplatku a speciálního letištního poplatku byla výsledná cena na 20 dní $578. Nicméně i to byla částka veskrze přijatelná.

Jaké ale bylo naše překvapení, když po příletu do Mexika nám paní řekla, že to je bez pojištění a tudíž si na mojí kartě zablokují několik tisíc dolarů, aby měli zálohu pro případ kompletního zničení auta. Kdo by to byl řekl, že je to bez pojištění, když v rezervačním formuláři o nějakém pojištění není ani čárka, nedej bože, že by si ho člověk mohl třeba vybrat předem. Pojištění existuje několik druhů, ale jediné opravdu použitelné je to, jež pokrývá vše a hle, zde je háček. Takové celkové pojištění si lze přikoupit za „pouhých” $39 na den!

Je to tak, počítáte správně – to dává $273 na týden, čili skoro dvojnásobek částky za pronájem. Nebohou paní na přepážce Hertzu na letišti jsme málem utloukli, když nám to vysvětlila a začali jsme vymýšlet co s tím. Chvíli jsme se s ní dohadovali a nakonec nabídla cenu „včetně úplně všeho” 12000 pesos ($1200). Bohužel moc jiných možností nám nezbývalo a taková cena se po vydělení třemi dala ještě snést.

Hertz

Nechali jsme se tedy odvézt na parkoviště Hertzu a v tamější kanceláři si celé kolečko zopakovali znovu. Jen ještě o jednu úroveň výše. Nejprve jsme řekli kdo jsme a co chceme, slečna (na obrázku vlevo) nám to celé spočítala a přišla s cenou přes 1600 dolarů. To už Sony nemohla vydržet a začala se spravedlivě rozčilovat ve španělštině. Do toho jsme ji já a Claudio podporovali anglicky, že od paní na letišti jsme dostali výslednou nabídku $1200 a přes to nejede vlak. Slečna v zimní bundě nakonec vymyslela možnost zrušit stávající rezervaci, abychom nemuseli platit letištní poplatek, auto si půjčit na Sonyho jméno a k tomu přidat mě jako druhého řidiče. Po pěti minutách a velkém vyšívání v počítači ji cena vyšla přes 1800 dolarů. To už bylo moc nejen na Sonyho, ale i na mě s Claudiem. Střídavě jsme slečně vysvětlovali, že za takové peníze si tu můžeme koupit auto celé a ne si ho jen půjčovat a že si z nás snad dělají srandu.

Po hodně dlouhé chvíli mírně vzrušených emocí jsme došli k částce 14000 pesos včetně všeho. Bohužel to funguje tak, že jim musíte dát do zástavy podepsaný bianco „šek” a peníze si z karty strhnou až při vrácení auta, takže nás obcházely obavy z podobného vyjednávání na konci cesty.

Dostali jsme tmavě modré Mitsubishi Lancer, naházeli do něho věci a vyrazili na cestu.

Putování aneb cesta z Království českého do Milána a odtud přes moře do země Mexické

author - malyfred / 22. 1. 2007 /
  • česky

I spent few days in Milan on my way to Mexico and this is what I remember from Italy:

steven.jpg

Claudio, Steven and KLone

cathedral.jpg
milano.jpg

another silly tradition ↑

Gallery

gallery.jpg
gallery1.jpg
gallery2.jpg
claudio.jpg

Wannabe Rave

rave.jpg
SweetChestnut.jpg
pizza.jpg

Getting pizza is a tough job in Italy! You have to know a certain place, knock on the window, whisper your wish and then wait silently on the street… Till Kingdom Come.

Lago di Como

Lago_di_Como2.jpg
Lago_di_Como1.jpg
Lago_di_Como.jpg

Mo' Basta!

The Mexican

author - thefly / 9. 1. 2007
man_without_hat.jpg

Viva Fidel! 80 más!

author - sony / 21. 12. 2006

Jelikož pomalu, ale jistě končí můj semestr v Mexiku, rozhodla jsem se poslední týden před zkouškami vyrazit na Kubu. Vždycky to byl můj sen. A protože mladší už nebudu a Fidel taky ne, bylo na čase. Plán cesty byl jednoduchý – 8 dnů a 7 nocí v Havaně v soukromém domě, který nabízeli na internetu.

Na letišti nás přivítal taxikář ve staré Ladě a hurá do centra. Havana mě nadchla – naprosté bezpečí, příjemní lidé, trochu draho, ale to je kdekoli jinde na světě taky. Musím přiznat, že ještě teď nemám slov, tak snad to řeknou fotky…

la%20cabana.JPG
muzeum%20revoluce.JPG
che
katedrala.JPG

24 dnů

author - sony / 5. 11. 2006

Je to zvláštní věc taková dlouhá nepřítomnost. Už jsem pryč 3 měsíce a je to jako být ve skleněné kouli. Doma už sněží, život běží dál, ale já mám pořád pocit, že až se vrátím zpátky domů, bude pořád konec července a ne prosinec, vánoce. Člověk plánuje, jak to bude krásné kolik bude mít nových přátel, až se vrátí… Asi to tak vážně je, jen já jsem divná. Kamarády tu más asi jen tři čtyři, s kterými opravdu ráda trávím čas. A bůh ví, jestli i oni ve mně vidí kamarádku.

A tak tu sedím, cpu se dulce de guayaba a přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Opět. Možná bych potřebovala obejmout, ale nikdo tu není. Jsem špatná kamarádka, protože nemiluju všechny kolem? Protože mi vadí, když přijde někdo, komu věřím a oznámí mi, že na společnou večeři přijde jeho známý? Nikdo se mě neptal, jestli se mi to zamlouvá. A ano, nezamlouvá se mi to. Nezamlouvá se mi, že můžu pro někoho vařit večeři, ale ten se mnou ani nepromluví a na další party, kterou pořádá mě nepozve.

Možná nemám tolik přátel, abychom zaplnili půl Prahy, když mám narozeniny. Možná jich ani nemám tolik, abych udělala nějakou oslavu, ale jsem snad proto špatná? Už mi zbývá jen 24 dnů, tak to snad abych si nechala zalepit pusu, abych se někoho nedotkla, ne.

Maria for 21st century

author - sony / 20. 9. 2006
Maria

Vedlejší efekty

author - sony / 17. 9. 2006

Není to tak dávno, co mi někdo řekl, že: „Je statisticky nemožné, aby…". Ale já přeci nejsem číslo ve statistice! Já vím, vypočítat se dá spousta věcí. Jenže náš život není statistika. Nemůžeme naplánovat chaos, tak jako nemůžeme říci, kdy přiletí motýli. Žijeme vedlejší efekty našich rozhodnutí a nejen těch našich. Zkušenosti jsou školou života, tak si ji užijte – zapište se třeba do hodin tance nebo na hodiny fyziky a nebo jen milujte to co máte. Jen je třeba to udělat nebo říci, protože pak se může stát, že už bude pozdě…

vedlejsi efekty

Takový obyčejný den

author - sony / 14. 9. 2006

Je středa ráno, zataženo. Prostě úplně obyčejný den. Hodina salsy a pak škola. I když nevím proč, je to dnes všechno nějaké jiné. Hodinu tance si opravdu užívám, poprvé se tolik nestydím. No co, modelka ze mě asi nikdy nebude, ale alespoň mám v otočkách čím „pohazovat". Náš pan mistr je trošku kulička a jeho partnerka taky, ale jak těm to jde… Někdy si říkám, že snad s přibývající váhou roste cit pro rytmus. A ta hudba je tak příjemná… Co na tom, že se mi pletou kroky a do zrcadla se radši ani nedívám. Jde přeci o to si to tu užít, ne?

Takže teď všichni: uno, dos, tres, cuatro, cinco…

salsa

Žrouti všech zemí, spojte se!

author - sony / 13. 9. 2006

Revoluce! Ano, revoluce přišla i do zeměpisných šířek mexického Monterrey! Evropské národy a Mexiko povstaly jako jeden muž a vyhlásili nelítostný boj stravovacím návykům obyvatel anglicky mluvících zemí.

No hamburgers!

Prostě a jednoduše, nejsme zvířata, abychom se živili hamburgery z papíru jako naši anglosaští kolegové, kteří, když někam jdeme společne, odmítají jíst cokoli jiného než ty jejich hnusy. A tak poté, co jsme byli opět donuceni (Česká republika a Rakousko) obědvat o víkendu v centru města bagetu od firmy Subway, rozhodli jsme se pro boj. Mexiko je, kromě jiného, zemí dobrého jídla. Přes týden se však objevování mexických specialit omezí na nejbližší fast food. A protože nikdo nejí rád sám, jsme pod neustálým nátlakem. Ale o víkendu si to člověk chce užít. Oprava, každý normální Evropan, si to chce užít.

Vytvořili jsme proto jednotnou frontu dobrého jídla. Program strany spočívá v několika prostých bodech:

  1. příbor a porcelán jsou základ
  2. jídlo chce svůj čas- jí se zásadně s přáteli a to vyžaduje i jisté rétorické schopnosti
  3. předkrm (popř. polévka) – hlavní jídlo – dezert – káva
  4. navštěvují se pouze lepší (většinou i dražší) restaurace
  5. na množství nehleďte!
  6. jednacím dnem je neděle

V něděli se ústřední výbor tvořený mnou, Oliverem (Rakousko) a Viktorem (Mexiko) sešel přesně ve stanovený čas, přibral několik dobrovolníků (Austrálie a USA) a vyrazil směr restaurace Applebee's. Jednací program byl nabitý a tak jsme neprodleně přistoupili k činu. Bylo nás celkem 7, jedna část stolu tvořená dobrovolníky vytvořila enklávu, která odmítala používat místní jazyk. Vedení se tak trochu znechuceně věnovalo samo sobě. Ale to už přistupujeme k prvnímu bodu – předkrmu.

Po krátkém rozhodování jsme se shodli na společnám předkrmu: Applebee´s Sampler a Boneless Buffalo Wings. Následovalo několik druhů hlavních jídel: Applebee’s House Steak, Oriental Chicken Salad, Buffalo Salad, Applebee’s Chicken Fried Chicken a samozřejmě (pro barbary) i Classic Burger. Slabší povahy se vzdaly po hlavním jídle, ale ti nejlepší vydrželi a ještě se vrhli na dezerty: Chocolate Cake, New York Style Cheesecake a Oreo Cookie Bash. Vzhledem k tomu, že čokoládový dortík byl nakonec spíš čokoládovým pohořím, snědli jsme ho všichni dohromady.

Po takovém lítém boji už člověka nic nepřekvapí. Tedy skoro nic. Když totiž přišlo na placení, tak jsme celý účet vydělili prostě sedmi, protože to zhruba byla cena za každého. Jenže ouha, jedna Američanka a Australan prostě zaplatili jen své hlavní jídlo a tvářili se, že oni nic jiného neměli… A tak celý večer skončil drobným rozčarováním a slibem, že příští neděli ve stejnou dobu, ale na jiném místě (ovšem minimálně se stejně dobrým jídlem) budeme pokračovat. Tak tedy zase příští týden…

© 2004 - 2017 malyfred