author - sony
/ 28. 7. 2006
Dostala jsem za úkol poreferovat, jak to tak vypadá, když někdo jede na semestr studovat do Mexika. Tedy vězte, že jsem z těch šťastných, kterým se dostalo této pocty a byli vybráni ke studiu na prestižní univerzitě TEC Monterrey. Zní to krásně, ale pro někoho, kdo miluje svou rodnou hroudu tak jako já a měsíčni pobyt mimo zemi zaslíbenou je pro něj tak akorát, je tohle peklo. Ale řekla jsem si:„Pochlap se! Všichni pořád někam jezdí, co bys nejela taky." Jenže jsem si neuvědomila, že když už někdo jede někam studovat, je to v Evropě a ne přes půl světa.
Pořád jsem si říkala, že není proč se bát. Že když na to nebudu myslet, tak že to třeba zmizí. Nezmizelo. Ještě večer před odletem jsem v každém slově přemáhala slzy a maskovala se za veliké černé brýle. Ani to nepomohlo. Najednou tu byl ten den D. Ráno, chos, rodiče, rozbitý zip u kufru a letiště. Ani nevím jak, ale nejednou jsem čekala na odbavení a nikdo tam se mnou nebyl.
Letadlo ČSA z Jerevanu, které mě mělo dostat k prvnímu přestupu do Paříže mělo zpoždění. To ve výsledku znamenalo, že jsme na místo určení dorazili o půl hodiny později. Ještě jsem měla hodinu, takže dostat se z jednoho terminálu na druhý přeci nemůže tak dlouho trvat. Ale trvalo. Jezdila jsem po letišti autobusy kolem dokola, aby mi pak řekli, že letadlo je již uzavřeno a že musím letět jiným. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal. V Mexico City jsem měla ještě přestoupit a letět dál do Monterrey, takže celý plán se sesypal jako domeček z karet. Zoufalství.
U přepážky, kde mi hledali nové spojení jsem ale potkala člověka, co na tom byl stejně jako já. Sice z VŠE, ale také jel do Mexika studovat. Konečná destinace byla jiná, ale problém úplně stejný. Dali jsme se do řeči a hle, nebylo to vůbec nepříjemné. Tedy, dokud jsme nezjistili, že letadlo, kterým máme letět má opět několik hodin zpoždění a že tak přijdeme i o nový navazující spoj. Po deseti hodinách letu jsme konečně vystoupili do parné příletové haly v Mexico City a začal boj s časem. Mně se nakonec podařilo dostat se do posledního večerního letu do Monterrey.
Měla jsem pocit, že teď už se nic nemůže stát. Ale stalo. Na letišti v Monterrey jsem neměla kufr. Moje španělština není špatná, ale také není dokonalá a protože není moc příležitostí, kde ji využít, tak rychle ztrácím slovní zásobu. Pomohli mi hodní cestující, kterým také nedorazily zavazadla. I když jsem neznala ani adresu, kde budu tu noc spát, domohla jsem se toho, že začali hledat kufr. Po tom všem byla cesta nočním městem balzámem na duši.
Jistě si myslíte, že teď už se opravdu nemohlo nic stát, ale omyl. Měla jsem dohodnuté ubytování na koleji (jak se mi ho podařilo získat, to je na další román). Jak to tak ale v mém případ bývá, když jsem dorazila na místo, tak jsem nebyla v žádném seznamu. Nakonec jsem dostala provizorní pokoj, kde už byly nastěhované krabice budoucích obyvatelek. Neměla jsem co na sebe, byla jsem unavená a špinavá a na posteli nebylo nic, jen holá matrace. Správce budovy se ale na nic moc neptala donesl vše potřebné. A tak jsem se 4 hodinky převalovala z jedné strany na druhou, abych další den zařídila podrobnosti.
„Jen, co tam přijedeme, tak oni rozkvetou a já zhasnu…" říkal ten nebohý kolega, co jel se mnou v letadle. Přesně tak to totiž je. Mexičani, kteří s námi letěli se vraceli domů. Pro nás, to byla cesta do neznáma odkud není na půl roku návratu. Není to tedy krásné, mít možnost cestovat a studovat v zahraničí? Já zatím pochybuji.