Marcosova obrana
autor - malyfred
/ 25. 4. 2007 /
Toniná
Toniná is a wonderful place and this is what Claudio thinks about it:
Imagine a grass field. Then imagine it big enough so that you can't see the end of it. Imagine it green, with the grass reaching the end of your boots, nearly to the knee. Can you see the drops of water left by the night on every leaf? Feel the sun rising behind your shoulders warming up the scene and uncovering details in the shadows. Look all around and see just trees, cows and a horse left there in the middle. It's slowly eating that fresh grass which such a pleasure that it nearly gets your lips wet and for a glympse your tongue tells you its taste.
If just it could know. But maybe it does.
As soon as you turn the corner your knees start shaking, your chest feels a strong pressure and your body is unusually heavy. These, with the first drops of sweat on the back of your neck, are the first signs of the excitement that is going to hit you in a few seconds. You still don't know what it is, but your right hand is already on the camera and you realize that your thumb has turned it on.
At first it looks like the usual hill you've met so many times during the last weeks, but it has something different. It's not in the colors, it's the usual tint of gray mixed with saturated green. The trees are there, the grass with them.
It just doesn't make sense. A hill with holes. Straightly you follow the lines that surround the hole and before you're off with it you understand it's a door you're looking at. And there are many more in its neighbourhood. Your mind has already traced a virtual line that connects you with that door. Funny enough, there are stairs on that line. Things start to link and you understand that somebody was there before you, somebody who was able to steal that rocks from nature and build something magnificent, raw and elegant at the same time. Somebody who used to walk on that same grass you've just stepped on. For a second you can see the scene from his eyes.
It's a strange feeling. It's a mixture of past and nature. The same feeling you have when you enter a big cathedral with the smell of an afternoon spent in the trees.
You feel your mouth moving: it's a smile. The only thing you can do is turn towards your mates and jump on the first stone of those stairs.
Monte Alban
Nad živým, ale jinak obyčejným mexickým městem Oaxaca trčí uprostřed širokého údolí kopec – hora a na ní zbytky zapotéckého města Monte Alban. Z Oaxacy vidět nic není a ani cestou nahoru po pěkné asfaltové silničce člověk netuší, co má očekávat. Snad jen poněkud překvapivě působil počet lidí běhajících nahoru a dolů pro krásu a pro zdraví, které jsme tam při naší neúspěšné návštěvě den předtím v podvečer potkali.
Z hotelu jsme ráno vyrazili bez snídaně, abychom stihli ještě zbytky „ranního světla”, když se večerní fotografování nepovedlo. V celém areálu nebyla kromě nás a pár prodavačů ani noha a okolní hory romanticky prosvítaly skrz opar se smogem. I když rychle stoupající slunce pálilo do očí, bylo ve stínu díky nadmořské výšce až nepříjemně chladno. Cetky prodávající důchodci se tedy zatím slunili na schodech chrámů a nevtíravě nám nabízeli něco ze své kamenické produkce.
Výhled na Oaxacké údolí je úchvatný, ale kdo se chce rozhlédnout do všech stran musí obejít celé město. Až tehdy se ukáže, že velké „náměstí” je až nepříjemně velké. Naštěstí jsou po celém nalezišti roztroušené vzrostlé stromy, pod kterými si lze odpočinout.
Příjemnou tečkou na závěr je muzeum s příslušející kavárnou, ve které podávají snídaně pouze podprůměrné, ale s krásným výhledem v ceně.
Při snídani Sonyho dráždil kolem poletující kolibřík, který se ne a ne nechat vyfotit. Claudia pro změnu dráždil starý Mexičan, který se vyfotit nechat chtěl a za peníze. Pak se nám ještě stihl pochlubit, že je slavným skladatelem milostných písní a hned text jedné z nich tahal z kapsičky na krku.
Vypadalo to na dobrý začátek naší cesty.
Monte Alban na Wikipedii: Monte Alban
Člověk v tísni a nebo taky ne…
Před nějakým časem jsem začala hledat zaměstnání. Do půl roku bych měla skončit školu, a tak je na čase vrhnout se do pracovního procesu. Moje specializace je však trošku problém – něco z mezinárodních vztahů, něco z iberoamerikanistiky, nějaká ta zkušenost při studiu. A pak jsem našla na internetu, že společnost Člověk v tísni hledá koordinátory projektů pro různé oblasti, možno i na snížený úvazek.
Jaká byla moje radost, když jsem zjistila, že hledají někoho i pro Kubu. Požadavky byly: znalost jazyka, zájem, zkušenosti s vedením grantů a dotací z fondů EU, VŠ vzdělání v oboru výhodou. Dá se říci, že to jsem splňovala – semestr jsem studovala v Mexiku, o Kubu se zajímám poslední asi 4 roky a pracovala jsem na realizaci projektu ze strukturálních fondů EU. Co víc by ještě mohli chtít? Takže jsem napsala motivační dopis, poslala životopis a čekala.
Asi za týden mi přišla odpověď – nesplňuji podmínky, takže nepostupuji ani do dalšího kola. Přiznám se rovnou, že mě to trošku zarazilo. Nelenila jsem ale a zeptala se po důvodech. Tak prý pro to, že nemám žurnalistické vzdělání.
Asi každý rozumíme: „Práce spočívá v řízení a realizaci projektů na podporu lidských práv a demokratických změn v daných zemích." trochu jinak.
Jinak řečeno není důležité problému rozumět a zajímat se o něj, ale umět napsat to, co zaměstnavatel chce. Takže až se člověk příště dostane do tísně kdekoli na světě, tak bych se asi obracela jinam než do Prahy…
science + art = reactable
Sometimes I'm wondering what all these "modern artists" are thinking about their audience or if there is actually any real audience for their art. When I visited Transmediale – festival for art and digital culture in Berlin last week I had this strange feeling about artists and their relationship with the audience quite often.
Tuns and tuns of so-called artists everywhere. Intellectuals talking about bullshit and even professors of famous universities (e.g. Friedrich Kittler of Humboldt Universität Berlin) giving talks about topics they don't understand at all. But diamonds are usually found in piles of waste rock and I have been lucky enough to find some wonderful stuff.
At the first glance reactable may look as another piece of "art" but in fact it's mainly beautiful example of science showing us how future computer systems could be controlled. It employs bunch of advanced techniques such as pattern recognition, real-time audio and video processing, multitouch interface etc. It's been developed by scientists so the musical part is a bit "underdeveloped" but as soon as some real musician gets involved in…
Photos
Video
More info: http://mtg.upf.edu/reactable/
More videos: youtube
(itit | Komentáře: 4)
Oaxaca – la Ciudad de la Policía Federal
Grinding poverty, corruption, and electoral fraud have turned Mexico into a cauldron of social unrest. Nowhere has this been more acute than in the state of Oaxaca. A botched attempt to crush a massive teachers’ strike last June led to open rebellion against the state government.
After over five months of open insurrection, the federal government finally sent in the Federal Preventive Police (PFP) on October 29 to quell the revolt. They used as pretext the death of an American IndyMedia reporter Brad Will and two other protesters who were killed by police thugs.
(source)
Hertz nebrat
Ano přátelé, Hertz. U této známe auta půjčující společnosti jsme si zarezervovali auto pro naši cestu po Mexiku.
Chtěli jsme něco dostatečně velkého pro tři lidi a jejich krosny, něco s čím bude trochu legrace, něco jako – Jeep Wrangler. Podle rezervačního formuláře by pronájem vyšel na cca 900 dolarů, což není mnoho a legrace by mnoho určitě bylo. Na Sonyho nátlak a po zvážení, zda opravdu má smysl vyhazovat peníze do vzduchu jsme ale přehodnotili naše požadavky a vyšlo nám – něco jako Dodge Neon za necelých 100 USD za týden. Těsně před odjezdem ovšem zvedli cenu na $144 a tak při rezervaci přes internet, přičtení daní, servisního poplatku a speciálního letištního poplatku byla výsledná cena na 20 dní $578. Nicméně i to byla částka veskrze přijatelná.
Jaké ale bylo naše překvapení, když po příletu do Mexika nám paní řekla, že to je bez pojištění a tudíž si na mojí kartě zablokují několik tisíc dolarů, aby měli zálohu pro případ kompletního zničení auta. Kdo by to byl řekl, že je to bez pojištění, když v rezervačním formuláři o nějakém pojištění není ani čárka, nedej bože, že by si ho člověk mohl třeba vybrat předem. Pojištění existuje několik druhů, ale jediné opravdu použitelné je to, jež pokrývá vše a hle, zde je háček. Takové celkové pojištění si lze přikoupit za „pouhých” $39 na den!
Je to tak, počítáte správně – to dává $273 na týden, čili skoro dvojnásobek částky za pronájem. Nebohou paní na přepážce Hertzu na letišti jsme málem utloukli, když nám to vysvětlila a začali jsme vymýšlet co s tím. Chvíli jsme se s ní dohadovali a nakonec nabídla cenu „včetně úplně všeho” 12000 pesos ($1200). Bohužel moc jiných možností nám nezbývalo a taková cena se po vydělení třemi dala ještě snést.
Nechali jsme se tedy odvézt na parkoviště Hertzu a v tamější kanceláři si celé kolečko zopakovali znovu. Jen ještě o jednu úroveň výše. Nejprve jsme řekli kdo jsme a co chceme, slečna (na obrázku vlevo) nám to celé spočítala a přišla s cenou přes 1600 dolarů. To už Sony nemohla vydržet a začala se spravedlivě rozčilovat ve španělštině. Do toho jsme ji já a Claudio podporovali anglicky, že od paní na letišti jsme dostali výslednou nabídku $1200 a přes to nejede vlak. Slečna v zimní bundě nakonec vymyslela možnost zrušit stávající rezervaci, abychom nemuseli platit letištní poplatek, auto si půjčit na Sonyho jméno a k tomu přidat mě jako druhého řidiče. Po pěti minutách a velkém vyšívání v počítači ji cena vyšla přes 1800 dolarů. To už bylo moc nejen na Sonyho, ale i na mě s Claudiem. Střídavě jsme slečně vysvětlovali, že za takové peníze si tu můžeme koupit auto celé a ne si ho jen půjčovat a že si z nás snad dělají srandu.
Po hodně dlouhé chvíli mírně vzrušených emocí jsme došli k částce 14000 pesos včetně všeho. Bohužel to funguje tak, že jim musíte dát do zástavy podepsaný bianco „šek” a peníze si z karty strhnou až při vrácení auta, takže nás obcházely obavy z podobného vyjednávání na konci cesty.
Dostali jsme tmavě modré Mitsubishi Lancer, naházeli do něho věci a vyrazili na cestu.
© 2004 - 2024 malyfred
