skriker

V posledních dnech se toho událo opravdu hodně. Proberu to nahodile. Všichni zahraniční studenti byli pozváni na exkurzi po hlavní budově univerzity. Když si představíte Národní muzeum, navíc s koncertním sálem, máte slušnou představu.

Úplně jak Národní muzeum

Během občerstvení

Po něm

Během týdne cizáků řádně přibylo.

Ten sál je úžasný. Týpek se chvíli chlubil (kdo tam kdy byl atp.), ale pak z něj začali padat zajímavosti. Například – všechno co vidíte, a vypadá to jako z kamene, je ze železa. A skutečně, když praštíte do sloupy, tak je to jak svolávání dělníků na oběd. Prý tomu musejí přizpůsobovat repertoár, aby jim to moc nerezonovalo.

V úterý se do mé malé cimřičky nastěhoval spolunájemník! Bude tu, jak doufám, jen pár dnů – než vyřídí vlastní ubytování. Jmenuje se Kristjan, je z Estonie a má, řekněme, jiné zvyky než já. Ale mám slabé nervstvo a tak jsem nemohl odmítnout jeho, Johanem zprostředkovanou, žádost o pomoc. Musíme si pomáhat v praxi. Vlastně je hodný a milý, ale něco mi na něm přesto nesedí. Trochu mě vystresoval, když, i přes mé upozornění, dorazil bez spacáku a bez karimatky. Tak jsem mu půjčil deku a on, s naprosto klidnou tváří, sebou fláknul na zem a usnul. Spaní podle jeho gusta to ale asi nebylo, protože než jsem dneska přišel ze školy a nabídnul mu karimatku co mám v autě (včera jsem na ní zapomněl jak na smrt) – už si koupil vlastní.

Konečně tady napadnul sníh. Vlastně přesněji, začal padat sníh a už padá, s různou intenzitou, aspoň tři dny v kuse.

Cestou do školy projíždím parkem podél řeky a včera ráno jsem tam viděl výtečnou věc. Z dálky to vypadalo jak parta svačících dělníků co utekla ze stavby dálnice, ale když jsem přijel blíž a začal rozeznávat detaily – málem jsem spadnul z kola. Dva dospělí se šesti dětma, asi tak tříletejma, si tam hráli ve sněhu. Jenže děti byly oblečeny do takových těch pracovních, zářivě zelených oblečků. A protože měly všechny asi tak metr – vypadaly z dálky jako sedící dělňasové.

To jsem měl ještě náladu se smát – smích mě ovšem přešel, když jsem zjistil, že máme naprogramovat webshop (já nám vyjednal aukční server – hodí se mi to do práce:) v týmu pěti lidí. To by neznělo nijak špatně, ale vzhledem k tomu, že jsme jenom čtyři a ani jeden z nich nikdy neviděl databázi, programování v Javě znaj jenom teoreticky a xHTML a CSS (pro neznalé – to je úplně nejjednodušší) vůbec netušej co znamená… bojím se, že to bude oříšek. Navíc profesor se s nějákým výkladem vůbec nepatlá a neustále vypráví o svém podnikání a když náhodou padla zkratka PHP – ptal se co to znamená. Zato do čtvrtka si máme připravit business plán našeho projektu a JÁ ho mám odprezentovat. Prostě peklo. Dobrá zpráva ovšem je, že do stejného kurzu jako já choděj ještě další dva Češi a s jedním z nich jsem v grupě. Ten aspoň nevypadá tak zmateně, ale taky nevypadá nijak nadšeně – spíš je mu to asi dost jedno.

Teď bych prosil všechny co mě osobně znaj, aby si sedli a nesmáli se moc nahlas. V úterý jsem se stal, naprostou náhodou, členem pěveckého sboru Östgöta Nation. Je ze mě hrdý druhý bas! Pro ty ostatní – nikdy jsem nic takového nedělal a moje slabá paměť mě předem diskvalifikuje z jakékoli pěvecké produkce, protože si prostě nejsem schopen zapamatovat text. Ani když si ho budu opakovat každý týden! Jenže to ti chudáci nevědí. Navíc je to všechno švédsky, (většinou tak 200 let nepoužívaný slova), takže netuším jak to správně vyslovovat. Naprostým vrcholem byla pseudo-finská pseudo-lidová píseň, ze které vám uvedu úryvek: "…nun – nuu nän – nää häi nan no – ma ne uu- nuu häi je – mu no – ma nän – nää häi nan no – ma…" a takhle podobně toho mám čtyři A4!

Z toho rozrušení, po své první pěvecké zkoušce, jsem se vysekal na kole (ty neudržovaný chodníky!). Naštěstí celkem šikovně, takže jsem si sice roztrhnul kalhoty, ale elegantně na kapse, takže teď jsou ještě víc "cool" než před tím.

Na závěr pár fotek:

Jasný důkaz toho, že se každým den snažím studovat švédská slovíčka.

Pamatujete na tu červenou věc ze školy? Já vám říkal, že jsou trochu jinde!

Protože hromadná doprava (autobusy), je tak drahá, že ani průměrný Švéd o ní neuvažuje jindy, než za OPRAVDU špatného počasí, jezdí se tady stále na kole.

To ježdění na kole má ovšem i vtipné momenty, to když člověk uhání uličkou širokou tak akorát na ten správný pocit a kolem něj je grupa asi tak padesáti cyklistů a když dorazíte na křižovatku a čekáte na zelenou – je to jak start Tour de France. Nervozní pokukování kolem, urovnávání dresů, falešné rozjezdy a trapné návraty za čáru (aby vás nesejmul autobus), prostě všechno.