skriker

Už jsem o mohutných přípravách na Valborg psal (Valborg – Forsränningen, Valborg – Systembolaget). Celé město poslední dubnový den ožije a Švédové působí jednou do roka aspoň trochu jako normální lidé.

Nutnou součástí tradic je brzká snídaně se šampaňským a požíráním slanečků. Tu jsou pro tu brzkost vynechal a do města vkročil až těsně před desátou, kdy začíná přehlídka domorobo lodí.

Posádky, s invencí sobě vlastní, dolaďují detaily svých šífů a všichni se vzájemně přesvědčují, že teplota kolem 10 °C, zataženo a občasné přeháňky nejsou tak špatné počasí, jak by se mohlo zdát.

Podle vody v davu probíhá boj mezi švédským respektováním druhých a přirozenou snahou urvat si nejlepší místa pro sebe. Překvapivě vyhrává to první a tedy vše bez problémů.

Po hodinovém čekání první lodě sjíždějí šlajsnu a v třicet centrimetrů hluboké vodě jsou zachraňováni muži přes palubu připravenou jednotkou místních potápěčů.

Až k druhé šlajsně probíhá exhibice posádek, které si tak užívají svých patnáct minut slávy.

Za druhou šlajsnou už je připraven náklaďák z místní skládky, do kterého jsou, přímo z vody, lifrovány zbytky lodí. Promodralí námořníci v depu přezují gumy a vyrazí na závodní dráhu – kdo-se-dřív-ožere, kde je už čeká velká většina studentů ve městě.

Ono je vůbec zajímavé, že během roku Uppsala jako studentské město ani trochu nevypadá. Všichni sedí celý týden zavření doma a na akce se chodí jenom v pátek a v sobotu a to ještě jenom do nationů takže venku zase nic. O Valborgu (a slunovratu) si to snaží všichni vynahradit.

Opravdu hnusné počasí, ranní vstávání a vědomí toho, že až do tří odpoledne se nic nebude dít, mě přesvědčilo k tomu, že jsem šel domů se prospat. Cestou jsem se zastavil ve své oblíbené pizzerii na brzký oběd, ale dost mě tam nakrkli, když si účtovali valborgskou přirážku – že prý nestíhají…

Trochu jsem to s tím spaním přehnal a tak jsem prošvihnul tradiční běh, který začíná ve tři u knihovny Carolina Rediviva. Stejně pršelo – to nemohlo bejt nic spešl:o) Jenže kolem šesté, kdy jsem opět dorazil do centra a začal obvolávat kamarády, kde kdo je, jsem našel město opuštěné a pokryté odpadky. Doslova moře odpadu úplně všude. Záplava zelených Systembolaget tašek jasně značila co se stalo majitelům.

S odpadem se objevil další, dosud neviděný jev – sběrači plechovek a lahví. Za ty lze dostat tak půl až jednu švédskou korunu, proto během roku to nestojí za námahu, ale když se koncentrace tak rapidně zvedne…

Jak jsem tak bloumal kolem zámku a fotil odpadky, odchytil mě Magnus. To je člověk, kterému jsem asi před třemi měsící na ulici poradil jak se dostane do nějkého kšeftu a od té doby jsem ho neviděl. Zato on, jak se zdá, mě asi sleduje, nebo co. Hned se na mě začal vrhat, že musím s nimi na bezvadnou párty a do toho vyjmenovával, kde všude mě viděl a co jsem tam dělal. Protože už začínám mít dost všech těch exchange studentů, nedalo mu to ani moc práce mě přesvědčit, že večer strávený s partičkou Švédů, je lepší volba.

Bylo to bohužel strašně daleko, až v kempingu na okraji Uppsaly, kde si pár lidí pronajalo chatičku, aby měli dostatečné pohodlí. Cestou tedy bylo dost času, vzájemně se popředstavovat, nechat se honit ochrankou sportovního areálu, když jsme si tam zkracovali cestu přes plot, a poškádlit tohodle slizouna, co si pořídil Segway, aby měl na co lákat mladé kusy. Dlouho jsem neviděl tak nechutnýho člověka. A jak mluvil! Fuj!

Pozdní odpoledne a večer jsem tak zasvětil debatě s opilými Švédy na téma: Prosperita Středního východu, se zvlaštním důrazem na Dubaj a přilehlé státy:o) Zní to děsivě, co? Ale byla to docela sranda. Jeden z nich se tam narodil, jako synček vysokého šéfa firmy Ericsson a tak jsme měli spoustu diskusní munice z první ruky.

Jenže zatímco naše debata bouřila adrenalin, protože jsem si z nich furt dělal srandu, ostatní pili jak nezavření. Levné víno se tu prodává v takových krabicích s kohoutkem u dna a obzvlášť oblíbeným sportem je pak Homer – kdy jenom zakloníte hlavu a někdo jiný vám čepuje rovnou do pusy. K tomu se k nám přidružila skupinka Irů, kteří pili naprosto zrůdný mix cider-víno-whisky dohromady, což pobuřovalo i Švédy, kteří jinak pijí všechno co teče.

Jelikož jsem byl široko daleko jediný střízliví a nějak jsem se s nimi nevezl na té správné vlně, přestávaly mě bavit jejich opilecké vtipy. A tak, když jsem na obzoru uviděl něco jako požár, jsem se s nimi rozloučil a vydal se na průzkum.

U nás na Čarodějnice pálíme velké ohně, ale tohle byla skoro jiná liga. Na fotkách to tak nevypadá, jenže oni zapálili pro zábavu něco jako stoh, takže to opravdu byl spíš požár.

Bohužel jsem moc nerozumněl, když tam nějaký dědula cosi pronášel k davu přihlížejících důchodců, netuším tedy proč a nač. Místo toho, jsem spolu s místními dětmi fascinovaně hleděl do plamenů.

Toho dne již třetí cesta do města ukázala, že obyvatelstvo se dalo pucu, vybírá hotovost u bankomatů ve velkém množství a chystá se na divokou noc.

To bohužel znamenalo nekonečné fronty nejen u bankomatů, ale i u všech nationů a nemožný vstup bez předem zakoupených lístků.

Nevadí, znaven mnoha našlapanými kilometry jsem stejně nebyl správně naladěn. Přivítal jsem tak zprávu, že v Kantorsgatan (kde bydlím), je ještě pár klobásek na grilu čekajících jenom na mě.

Usual people se tam dávali po dlouhém dni dohromady. Halasně jsem je pozdravil, klobásek pojedl, jednoho odpudivého opilce si vyfotil a šel spát.

Takový je tedy Valborg.