skriker

Jelikož pomalu, ale jistě končí můj semestr v Mexiku, rozhodla jsem se poslední týden před zkouškami vyrazit na Kubu. Vždycky to byl můj sen. A protože mladší už nebudu a Fidel taky ne, bylo na čase. Plán cesty byl jednoduchý – 8 dnů a 7 nocí v Havaně v soukromém domě, který nabízeli na internetu.

Na letišti nás přivítal taxikář ve staré Ladě a hurá do centra. Havana mě nadchla – naprosté bezpečí, příjemní lidé, trochu draho, ale to je kdekoli jinde na světě taky. Musím přiznat, že ještě teď nemám slov, tak snad to řeknou fotky…

Je to zvláštní věc taková dlouhá nepřítomnost. Už jsem pryč 3 měsíce a je to jako být ve skleněné kouli. Doma už sněží, život běží dál, ale já mám pořád pocit, že až se vrátím zpátky domů, bude pořád konec července a ne prosinec, vánoce. Člověk plánuje, jak to bude krásné kolik bude mít nových přátel, až se vrátí… Asi to tak vážně je, jen já jsem divná. Kamarády tu más asi jen tři čtyři, s kterými opravdu ráda trávím čas. A bůh ví, jestli i oni ve mně vidí kamarádku.

A tak tu sedím, cpu se dulce de guayaba a přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Opět. Možná bych potřebovala obejmout, ale nikdo tu není. Jsem špatná kamarádka, protože nemiluju všechny kolem? Protože mi vadí, když přijde někdo, komu věřím a oznámí mi, že na společnou večeři přijde jeho známý? Nikdo se mě neptal, jestli se mi to zamlouvá. A ano, nezamlouvá se mi to. Nezamlouvá se mi, že můžu pro někoho vařit večeři, ale ten se mnou ani nepromluví a na další party, kterou pořádá mě nepozve.

Možná nemám tolik přátel, abychom zaplnili půl Prahy, když mám narozeniny. Možná jich ani nemám tolik, abych udělala nějakou oslavu, ale jsem snad proto špatná? Už mi zbývá jen 24 dnů, tak to snad abych si nechala zalepit pusu, abych se někoho nedotkla, ne.

Není to tak dávno, co mi někdo řekl, že: „Je statisticky nemožné, aby…". Ale já přeci nejsem číslo ve statistice! Já vím, vypočítat se dá spousta věcí. Jenže náš život není statistika. Nemůžeme naplánovat chaos, tak jako nemůžeme říci, kdy přiletí motýli. Žijeme vedlejší efekty našich rozhodnutí a nejen těch našich. Zkušenosti jsou školou života, tak si ji užijte – zapište se třeba do hodin tance nebo na hodiny fyziky a nebo jen milujte to co máte. Jen je třeba to udělat nebo říci, protože pak se může stát, že už bude pozdě…

Je středa ráno, zataženo. Prostě úplně obyčejný den. Hodina salsy a pak škola. I když nevím proč, je to dnes všechno nějaké jiné. Hodinu tance si opravdu užívám, poprvé se tolik nestydím. No co, modelka ze mě asi nikdy nebude, ale alespoň mám v otočkách čím „pohazovat". Náš pan mistr je trošku kulička a jeho partnerka taky, ale jak těm to jde… Někdy si říkám, že snad s přibývající váhou roste cit pro rytmus. A ta hudba je tak příjemná… Co na tom, že se mi pletou kroky a do zrcadla se radši ani nedívám. Jde přeci o to si to tu užít, ne?

Takže teď všichni: uno, dos, tres, cuatro, cinco…

Revoluce! Ano, revoluce přišla i do zeměpisných šířek mexického Monterrey! Evropské národy a Mexiko povstaly jako jeden muž a vyhlásili nelítostný boj stravovacím návykům obyvatel anglicky mluvících zemí.

Prostě a jednoduše, nejsme zvířata, abychom se živili hamburgery z papíru jako naši anglosaští kolegové, kteří, když někam jdeme společne, odmítají jíst cokoli jiného než ty jejich hnusy. A tak poté, co jsme byli opět donuceni (Česká republika a Rakousko) obědvat o víkendu v centru města bagetu od firmy Subway, rozhodli jsme se pro boj. Mexiko je, kromě jiného, zemí dobrého jídla. Přes týden se však objevování mexických specialit omezí na nejbližší fast food. A protože nikdo nejí rád sám, jsme pod neustálým nátlakem. Ale o víkendu si to člověk chce užít. Oprava, každý normální Evropan, si to chce užít.

Vytvořili jsme proto jednotnou frontu dobrého jídla. Program strany spočívá v několika prostých bodech:

1. příbor a porcelán jsou základ
2. jídlo chce svůj čas- jí se zásadně s přáteli a to vyžaduje i jisté rétorické schopnosti
3. předkrm (popř. polévka) – hlavní jídlo – dezert – káva
4. navštěvují se pouze lepší (většinou i dražší) restaurace
5. na množství nehleďte!
6. jednacím dnem je neděle

V něděli se ústřední výbor tvořený mnou, Oliverem (Rakousko) a Viktorem (Mexiko) sešel přesně ve stanovený čas, přibral několik dobrovolníků (Austrálie a USA) a vyrazil směr restaurace Applebee's. Jednací program byl nabitý a tak jsme neprodleně přistoupili k činu. Bylo nás celkem 7, jedna část stolu tvořená dobrovolníky vytvořila enklávu, která odmítala používat místní jazyk. Vedení se tak trochu znechuceně věnovalo samo sobě. Ale to už přistupujeme k prvnímu bodu – předkrmu.

Po krátkém rozhodování jsme se shodli na společnám předkrmu: Applebee´s Sampler a Boneless Buffalo Wings. Následovalo několik druhů hlavních jídel: Applebee’s House Steak, Oriental Chicken Salad, Buffalo Salad, Applebee’s Chicken Fried Chicken a samozřejmě (pro barbary) i Classic Burger. Slabší povahy se vzdaly po hlavním jídle, ale ti nejlepší vydrželi a ještě se vrhli na dezerty: Chocolate Cake, New York Style Cheesecake a Oreo Cookie Bash. Vzhledem k tomu, že čokoládový dortík byl nakonec spíš čokoládovým pohořím, snědli jsme ho všichni dohromady.

Po takovém lítém boji už člověka nic nepřekvapí. Tedy skoro nic. Když totiž přišlo na placení, tak jsme celý účet vydělili prostě sedmi, protože to zhruba byla cena za každého. Jenže ouha, jedna Američanka a Australan prostě zaplatili jen své hlavní jídlo a tvářili se, že oni nic jiného neměli… A tak celý večer skončil drobným rozčarováním a slibem, že příští neděli ve stejnou dobu, ale na jiném místě (ovšem minimálně se stejně dobrým jídlem) budeme pokračovat. Tak tedy zase příští týden…