skriker

Rok se s rokem sešel a je to tu zas! Ano, společnost Člověk v tísni opět hledá vhodného kandidáta na pozici "Projektový manager Kuba". Vzhledem k neúspěchu, který jsem zaznamenala při minulém pokusu, rozhodla jsem se pro veřejnou volbu – mám jim opět nabídnout své služby?

Zde jsou oficiální požadavky:

a tady pár mých životopisných údajů:

• VŠ vzdělání – Bc. Mezinárodní vztahy a diplomacie, Mgr. Iberoamerikanistika (zaměření na Kubu ve 20. století)
• Jazykové znalosti: AJ a ŠJ – studium na univerzitě v Monterrey (Mexiko)
• Pracovní zkušenosti: stáž na Ministerstvu zahraničních věcí ČR – OVTSP, asistentka projetu ze strukturálních fondů EU…
• Již skoro rok pracuji pro velkou nadnárodní společnost pro španělské klienty

Na druhou stranu ale musím přiznat, že si už nejsem jistá, zda by taková práce stála za to. Věnuji se Kubě již několik let a opravdu mě mrzí, jak společnost Člověk v tísni prezentuje tuto problematiku veřejnosti. Osobně si myslím, že divadlo na Václavském náměstí a podpora několika jednotlivců a malých skupin, které reprezentují "opozici" na ostrově pro běžné Kubánce nemá význam. Pro většinu z nich je totiž mnohem tíživější, co bude po Fidelovi a ne to, co zažívají teď.

Protože se můj článek z února dočkal již po 18 hodinách a 30 minutách odpovědi ze strany zadavatele inzerátu o tom, že bych měla ukončit šíření uštěpačných pomluv, mám trochu obavy, jak to dopadne tentokrát. To by ovšem nemělo být překážkou vašeho hlasování. Takže se nestyďte a pište, je to na vás… Mám se hlásit znovu? :)

Před nějakým časem jsem začala hledat zaměstnání. Do půl roku bych měla skončit školu, a tak je na čase vrhnout se do pracovního procesu. Moje specializace je však trošku problém – něco z mezinárodních vztahů, něco z iberoamerikanistiky, nějaká ta zkušenost při studiu. A pak jsem našla na internetu, že společnost Člověk v tísni hledá koordinátory projektů pro různé oblasti, možno i na snížený úvazek.

Jaká byla moje radost, když jsem zjistila, že hledají někoho i pro Kubu. Požadavky byly: znalost jazyka, zájem, zkušenosti s vedením grantů a dotací z fondů EU, VŠ vzdělání v oboru výhodou. Dá se říci, že to jsem splňovala – semestr jsem studovala v Mexiku, o Kubu se zajímám poslední asi 4 roky a pracovala jsem na realizaci projektu ze strukturálních fondů EU. Co víc by ještě mohli chtít? Takže jsem napsala motivační dopis, poslala životopis a čekala.

Asi za týden mi přišla odpověď – nesplňuji podmínky, takže nepostupuji ani do dalšího kola. Přiznám se rovnou, že mě to trošku zarazilo. Nelenila jsem ale a zeptala se po důvodech. Tak prý pro to, že nemám žurnalistické vzdělání.

Asi každý rozumíme: „Práce spočívá v řízení a realizaci projektů na podporu lidských práv a demokratických změn v daných zemích." trochu jinak.

Jinak řečeno není důležité problému rozumět a zajímat se o něj, ale umět napsat to, co zaměstnavatel chce. Takže až se člověk příště dostane do tísně kdekoli na světě, tak bych se asi obracela jinam než do Prahy…

Jelikož pomalu, ale jistě končí můj semestr v Mexiku, rozhodla jsem se poslední týden před zkouškami vyrazit na Kubu. Vždycky to byl můj sen. A protože mladší už nebudu a Fidel taky ne, bylo na čase. Plán cesty byl jednoduchý – 8 dnů a 7 nocí v Havaně v soukromém domě, který nabízeli na internetu.

Na letišti nás přivítal taxikář ve staré Ladě a hurá do centra. Havana mě nadchla – naprosté bezpečí, příjemní lidé, trochu draho, ale to je kdekoli jinde na světě taky. Musím přiznat, že ještě teď nemám slov, tak snad to řeknou fotky…

Je to zvláštní věc taková dlouhá nepřítomnost. Už jsem pryč 3 měsíce a je to jako být ve skleněné kouli. Doma už sněží, život běží dál, ale já mám pořád pocit, že až se vrátím zpátky domů, bude pořád konec července a ne prosinec, vánoce. Člověk plánuje, jak to bude krásné kolik bude mít nových přátel, až se vrátí… Asi to tak vážně je, jen já jsem divná. Kamarády tu más asi jen tři čtyři, s kterými opravdu ráda trávím čas. A bůh ví, jestli i oni ve mně vidí kamarádku.

A tak tu sedím, cpu se dulce de guayaba a přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Opět. Možná bych potřebovala obejmout, ale nikdo tu není. Jsem špatná kamarádka, protože nemiluju všechny kolem? Protože mi vadí, když přijde někdo, komu věřím a oznámí mi, že na společnou večeři přijde jeho známý? Nikdo se mě neptal, jestli se mi to zamlouvá. A ano, nezamlouvá se mi to. Nezamlouvá se mi, že můžu pro někoho vařit večeři, ale ten se mnou ani nepromluví a na další party, kterou pořádá mě nepozve.

Možná nemám tolik přátel, abychom zaplnili půl Prahy, když mám narozeniny. Možná jich ani nemám tolik, abych udělala nějakou oslavu, ale jsem snad proto špatná? Už mi zbývá jen 24 dnů, tak to snad abych si nechala zalepit pusu, abych se někoho nedotkla, ne.

Není to tak dávno, co mi někdo řekl, že: „Je statisticky nemožné, aby…". Ale já přeci nejsem číslo ve statistice! Já vím, vypočítat se dá spousta věcí. Jenže náš život není statistika. Nemůžeme naplánovat chaos, tak jako nemůžeme říci, kdy přiletí motýli. Žijeme vedlejší efekty našich rozhodnutí a nejen těch našich. Zkušenosti jsou školou života, tak si ji užijte – zapište se třeba do hodin tance nebo na hodiny fyziky a nebo jen milujte to co máte. Jen je třeba to udělat nebo říci, protože pak se může stát, že už bude pozdě…

Je středa ráno, zataženo. Prostě úplně obyčejný den. Hodina salsy a pak škola. I když nevím proč, je to dnes všechno nějaké jiné. Hodinu tance si opravdu užívám, poprvé se tolik nestydím. No co, modelka ze mě asi nikdy nebude, ale alespoň mám v otočkách čím „pohazovat". Náš pan mistr je trošku kulička a jeho partnerka taky, ale jak těm to jde… Někdy si říkám, že snad s přibývající váhou roste cit pro rytmus. A ta hudba je tak příjemná… Co na tom, že se mi pletou kroky a do zrcadla se radši ani nedívám. Jde přeci o to si to tu užít, ne?

Takže teď všichni: uno, dos, tres, cuatro, cinco…