author - cyklista viktor
/ 19. 9. 2005
Bylo to 28. prosince, to si pamatuji přesně, protože jsem se celé Vánoce těšil až se vrátím zpátky do města a konečně jí budu moct říct, že už jsem to pochopil. Že už rozumím té každodenní obálce v mé poštovní schránce, že už cítím co znamená, když píše: „I am lucky, vzdyť ty taky” a že už hlavně vím, že já taky. Těšil jsem se jak půjdeme do kina, pak si někde sednem do hospody a ona dá svá čtyři piva, abych jí nakonec mohl táhnout do její tiché ulice a celou dobu říkat, co všchno jsem ještě pochopil. Jak se budu poprvé v životě usmívat tou čisotu radostí, protože kdo jiný už by se měl smát než já, když jsem konečně přišel na tu lásku.
Byla zima bez sněhu a do kina jsme skutečně šli. Jenže tísnivá atmosféra šla s námi. Filip Topol se opil a místo aby zabrnkal před Žiletkami dvě tři písničky – vystřihnul si celý koncert. A já si celou dobu maloval hrůzné představy, koho a proč to tam H. přivedla sebou. Proč z něho mám husí kůži a proč jsem se tak sarkasticky smál, když se ptal jestli nechci něco donést od baru než jsme vlezli dovnitř.
„…a voda zpívala a Slunce závojovalo…” chrčel Topol do mikrofonu a ruka našeho třetího se svezla H. po její ruce a mě bodlo tak hluboko až jsem se z toho strachu začal smát. Ne. Možná se mi to jen zdálo. Bál jsem se k ní otočit a trápil své periferní vidění snahou zachytit každý nepatrný pohyb odehrávající se tam na druhé straně.
Filipovi došla síla, jeho improvizace se začaly podobat jedna druhé, texty míchal jak mu přišly na jazyk a tak to organizátor utnul a pustil film. Chtěl jsem odejít. Měl jsem sice skvělý plán, ale ten se očividně objevil příliš pozdě. Zůstal jsem a se šíleným výrazem ve tváři sledoval jak se navzájem trápí lidé na plátně a srovnával to s trápením, které mi H. připravovala 30 cm ode mě.
Z filmu si nepamatuji nic, než: „Je přeci krásné, když se dva… až tři… lidé milují.” To jsem se opět začal šíleně smát, protože souhra dění tam a tady byla absurdní.
Film skončil a H. nevypadala štastně. Rozešli jsme se. Já šel po kolejích pěšky směrem od domova, protože bych čekání na tramvaj s ní a s ním nepřežil. Šel jsem pěšky do čtvrti, kde jsem nikdy nebyl a ve sluchátkách mi hráli čerstvě objevení Tindersticks.
Tři dny jsem nespal a křečovitě se střídavě smál a brečel nad šíleností té situace. Teď, když jsem pochopil, že jí miluji, to muselo skončit.
