skriker

Prosba

autor - cyklista viktor / 7. 5. 2006
Rabíndranáth Thákur (http://www.harvardsquarelibrary.org/tagorepower/)

Rabíndranáth Thákur

Prosba

 

Abys mě ochránil před světem,
    o to tě neprosím, Pane –
jen proti strachu dej mi svůj pevný štít.
Když mysl zahoří ve výhni útrap,
    nežádám útěchy plané –
jen sílu, bych mohl nad bolem zvítězit.

 

I když mi nikdo k pomoci nespěje,
nevzdám se boje, nevzdám se naděje,
i když mě celý svět ranami drtí,
    i když mě celý svět klame,
můj duch se nikdy nenechá porazit.

 

Abys mě ochránil svou mocí,
    o to tě neprosím, Pane –
dej sílu, bych mohl sám sebe ochránit.
Nechci, bys břímě mé ulehčil,
    nežádám útěchy plané –
dej sílu, bych mohl na sebe břímě vzít.

 

V jasných dnech štěstí já s hlavou sklopenou
před tvojí tváří nechť stojím s pokorou
a ve zlých chvílích za nocí trýznivých,
    kdy celý svět mne jen klame,
dej, abych dokázal svou víru neztratit!

 

„Mámo, jdu na střídačku!”

autor - cyklista viktor / 30. 1. 2006

Podobně s nižším trestem vyvázl Scott Sullivan z WorldComu, další firmy, která zkrachovala kvůli účetním machinacím. Také byl finančním manažerem a za výpověď proti šéfovi, Berniemu Ebbersovi, "vyfasoval" jen pět let. Fastow je skromnější. Stačí mu deset let, když mu budou tolerovat to, že se bude ve výkonu trestu střídat s ženou, která je do kauzy také zapletena. Chtějí se totiž střídavě starat o své děti.

viz aktualne.cz

Poezie pro cestující

autor - cyklista viktor / 30. 9. 2005

1.

František Listopad

Bůh belhá klopýtá
z komory do kuchyně
vaří bramboračku
opláchne starou lžíci
sedne si u okna
dívá se udiveně
To jsem to dopracoval

Milostně o H. z roku 1999

autor - cyklista viktor / 19. 9. 2005

Bylo to 28. prosince, to si pamatuji přesně, protože jsem se celé Vánoce těšil až se vrátím zpátky do města a konečně jí budu moct říct, že už jsem to pochopil. Že už rozumím té každodenní obálce v mé poštovní schránce, že už cítím co znamená, když píše: „I am lucky, vzdyť ty taky” a že už hlavně vím, že já taky. Těšil jsem se jak půjdeme do kina, pak si někde sednem do hospody a ona dá svá čtyři piva, abych jí nakonec mohl táhnout do její tiché ulice a celou dobu říkat, co všchno jsem ještě pochopil. Jak se budu poprvé v životě usmívat tou čisotu radostí, protože kdo jiný už by se měl smát než já, když jsem konečně přišel na tu lásku.

Byla zima bez sněhu a do kina jsme skutečně šli. Jenže tísnivá atmosféra šla s námi. Filip Topol se opil a místo aby zabrnkal před Žiletkami dvě tři písničky – vystřihnul si celý koncert. A já si celou dobu maloval hrůzné představy, koho a proč to tam H. přivedla sebou. Proč z něho mám husí kůži a proč jsem se tak sarkasticky smál, když se ptal jestli nechci něco donést od baru než jsme vlezli dovnitř.

„…a voda zpívala a Slunce závojovalo…” chrčel Topol do mikrofonu a ruka našeho třetího se svezla H. po její ruce a mě bodlo tak hluboko až jsem se z toho strachu začal smát. Ne. Možná se mi to jen zdálo. Bál jsem se k ní otočit a trápil své periferní vidění snahou zachytit každý nepatrný pohyb odehrávající se tam na druhé straně.

Filipovi došla síla, jeho improvizace se začaly podobat jedna druhé, texty míchal jak mu přišly na jazyk a tak to organizátor utnul a pustil film. Chtěl jsem odejít. Měl jsem sice skvělý plán, ale ten se očividně objevil příliš pozdě. Zůstal jsem a se šíleným výrazem ve tváři sledoval jak se navzájem trápí lidé na plátně a srovnával to s trápením, které mi H. připravovala 30 cm ode mě.

Z filmu si nepamatuji nic, než: „Je přeci krásné, když se dva… až tři… lidé milují.” To jsem se opět začal šíleně smát, protože souhra dění tam a tady byla absurdní.

Film skončil a H. nevypadala štastně. Rozešli jsme se. Já šel po kolejích pěšky směrem od domova, protože bych čekání na tramvaj s ní a s ním nepřežil. Šel jsem pěšky do čtvrti, kde jsem nikdy nebyl a ve sluchátkách mi hráli čerstvě objevení Tindersticks.

Tři dny jsem nespal a křečovitě se střídavě smál a brečel nad šíleností té situace. Teď, když jsem pochopil, že jí miluji, to muselo skončit.

© 2004 - 2024 malyfred