skriker

„Crrrrrr!”
„-Do ha****! Kdo to je?! Dyť je… PŮL OSMÝ!”
„-Ahaáááá – pán je od dělníkůůůů – tož to vítejte.”

Takže, když už jsem ve čtvrtek vstal tak brzo a hned vzbouřil tolik adrenalinu – přišlo mi líto toho nevyužít a rovnou zčerstva jsem chtěl naběhnout na Studentstaden a začít tam cosi řvát o idiotech a svých třech tisících švédů měsíčně.

Když jsem ale vyšel ven a tam čekal ten nejnádhernější jarní den na světě, přišlo mi líto si ho kazit a tak jsem sám sobě hned začal nalhávat, že mi vůbec nevadí jít si čistit zuby do vedlejšího baráku a ani trochu si nestěžuji na nízkou teplotu vody ze sprchy tekoucí.

Kdo si počká ten se dočká. Jaký má smysl se honit po cizím městě v mínus dvaceti, když jeden krásný den, pro to stvořený, prostě musí přijít. Já čekal s návštěvou Stockholmu dlouho – dva měsíce – a vyplatilo se. A po chladné, přesto příjemné, ranní sprše bylo rozhodnuto – snídaně až ve Stockholmu.

Byl to den takových „cool” zážitků:o) Hned první přišel cestou vlakem (40 minut z centra do centra), když jsme vjeli do hrozně dlouhého tunelu, až mi to přišlo podezřelé, a co neslyším. Hlášení že ve stanici Arlanda (pro neznalé: letiště) jsme za minutu. Supr – podzemní stanice, aby se nahoře ušetřilo místo a čas cestujícím.

Ve Stockholmu jsem nikdy nebyl, ale neváhal jsem se pustit do objevování velkoměsta bez mapy – tak trochu poškádlit své orientační schopnosti. Jako ostřílený obyvatel Prahy bych neměl mít problém najít centrum, ne?
Neměl jsem.

Stockholm příjemně překvapil. Gamla stan (Staré město), okupuje celý jeden ostrov a živě si dovedu představit, že bych tam bydlel. Trošku připomíná starou Prahu a to že se rozprostírá na kopci je jenom třešinka na dortu.

Protože Švédsko je království a král musí někde bydlet – mají tady i zámek. Na rozdíl od krále norského je ten švédský poměrně neskromný.

Zaměřte se pochopitelně na tu kůču v pozadí.

Hradní stráž působí velmi švédsky, protože sice nemusejí stát nehnutě v pozoru ani nepochodují nijak teatrálně – zato se tak „neformálně” rozhlížejí.

Před zámkem jsem potkal Barbaru a její dvě kamarádky – italské Němky. Tři germánské ženy hned zrána bylo i na ostříleného pistolníka mého kalibru moc a tak jsem se vymluvil, že jsem ještě nesnídal a uháněl do jiné části města to napravit.

V cizím městě je jediný způsob jak najít jídlo za rozumnou cenu. Hledat, kde mají narváno místníma a přidat se. Našel jsem tedy Kebab house nacpaný až po okraj Švédama, ale z toho jídla, ani z ceny, jsem nepochopil proč. Nevadí, příště.

Když už jsem tak coural kolem – vzpomněl jsem si na e-mail od Kaaji (zdravím!), která teď v Irsku pomlouvá tamějším děvčinám jejich oblečení. Prý strašně frčí chlupaté boty a tepláky. Tak to tady ne, chlupaté boty skončily jak začalo být mínus pět a tepleji a nic jiného než džíny s holinkami a úchylné sukýnky nepřipadá v úvahu. Pro jistotu jsem pořídil dokumentaci.

Stockholm se rozkládá na mnoha ostrovech a tak místní neváhali jeden obětovat na kulturu. Mají tam několik muzeí, divadlo uměleckou školu, galerie atp. Zkusil jsem jednu galerii zaměřenou na fotografii a vyplatilo se. V okamžiku kdy paní majitelka zjistila, že nemluvím švédsky – začala mi vysvětlovat, že by to bylo nefér po mě chtít vstupné, když je to všechno ve švédštině, ale že se mi snad i tak podaří „get the point”. Nechápu co na fotografiích chce překládat a „point” jsem dostal celkem snadno, protože tak působivou serii fotografií, mapujících život jedné ženy – celé dvacáté století, jsem dlouho neviděl. A dotknout se to muselo snad každého, protože např. konec spočíval v poměrně naturalistických záběrech jejího nahého těla v nemocnici…

Po kultuře přišel čas na další překvapení.

Ano, přátelé. Správně vidíte. V centru Stockholmu lze chodit o polední pauze na lososy!

Že byl nádherný den jsem už říkal, ale že byl tak nádherný, že jsem chodil po venku jenom ve svetru jsem ještě nezmínil a že všichni byli tak rádi, že je konečně opravdu hezké počasí, že jim ani nevadilo jak se všude strašně práší od neuklizených ulic – to jsem řekl až teď.

Na trhu jsem si ke svačině koupil kilo banánů a pak jsem na nábřeží spokojeně usnul na lavičce. Lavička byl dlouhá – dobře pět metrů – a na druhé konci seděl, podezřívavě hledící, důchodce. Když jsem probudil, byla tam místo něj krásná slečna – lepší už to těžko bude.

Achillovou patou Stockholmu je doprava. Je totiž všude. Hlavní tahy silnic i železnic jdou městem a tím pádem je to město hlučné. S tím souvisí můj další poznatek – zde se chodí na červenou (jak nešvédské!). Zásadně!

Do večera jsem se toulal po městě a prolejzal vetešnictví a podobné zrůdnosti. Cestou zpět jsem vyřídil asi milion telefonátů a domluvil půjčení auta Arnemu (za oblek:o).

To byl zase jeden krásný den.

P.S. Na co myslíte, že v Kurdské knihovně potřebují takový stroj?