skriker

Celé odpoledne jsem dělal za barem v nationu a procvičoval své schopnosti prodat komukoli cokoli v několika světových jazycích:o) Po šichtě na mě čekalo dříve zmíněné kino, kde se sešel takový hlouček českých důchodců a skorodůchodců. Den byl završen „českou hospodou”, kde se pro změnu sešla mladší část místní české menšiny. Je tu pár nebožáků na postgraduálním studiu a pak pár studentů přes Sokrates/Erasmus a nakonec ještě jeden emigrant co pracuje už mnoho let na univezitě jako jeden z mnoha úředníků.

Ale o tom jsem mluvit nechtěl.

Znáte ten zlomek vteřiny, kdy se něco stane a vy se k tomu pak musíte pořád vracet, protože to ovlivnilo nejen celý váš život, ale i život vašeho okolí, dětí a nejmilejšího munčičáka?

Určitě ano, ale nic tak hrozného se mi naštěstí nestalo, i když… přijdu příjemně naladěn k druhé hodině ranní z již zmíněné české hospody. Mám hlad a tak je osud naloženého sýra zpečetěn. Bohužel je zpečetěn i osud můj. Kdo si vzpomene na historku z Desperada, kde Quentin Tarantino popisuje týpka jak přišel do baru a vsadil se a jediným výsledkem byl totálně „zechcanej” bar, má poměrně slušnou představu o tom jak dopadla naše kuchyně po tom, co jsem mrsknul mísu plnou oleje, cibule, koření a zbytků sýra na zem. Nejenom že mrsknul, ale ještě tak šikovně že nejdřív letěla na okraj ledničky, tam se zvhla – obsah letěl opačnám směrem na linku a o tu se to rozříštilo do milionu kapiček po celé kuchyni. Současně s tím mi spadla ta mísa na nohy, což by zase nebyl velký problém kdybych měl obuto něco jiného než své dva měsíce staré boty ze světlé kůže. Shrnuto a podtženo – nanávratně zničené nové boty, zamaštěná celá kuchyň od podlahy po strop, česnekovo-cibulovo-nějaký odér, že mě sousedi sežerou za živa a spát jsem šel o hladu.

Co jsem komu udělal?!