skriker

Symposion – DŮVĚRA

author - Miroslav Jandovský / 2005-09-23

„Znáš tuhle knížku?“ obrátil se na mne Miloš s omšelým výtiskem čehosi v ruce. Podobnými otázkami ve mně začínal pěstovat komplex méněcennosti. Já, který jsem tady měl být tak trochu přes literaturu, jsem většinu toho, s čím na mne chodil, neznal.

„Tohle asi znát nebudeš,“ řekl shovívavě a měl pravdu. „Roku 1933 vydal tuhle knížku v Londýně Sir James Jeans. Nové základy přírodovědy. U nás vyšla o čtyři roky později a na začátku padesátých let byla už jenom v antikvariátech. Jeans byl známý popularizátor vědy.“ Teď, patrně proto, aby nebylo Jeansovi mezi námi smutno, začal chrlit jména dalších jeho následovníků, kteří pojali ušlechtilý záměr seznámit tlupy ignorantů se základy fyziky a podobných exaktních věd, jako je kybernetika, teorie relativity a podobně.

Knížka měla bleděmodré desky a na vnitřní straně byl typický důkaz, že ji koupil v antikvariátu za 14 korun. Ve všech antikvariátech zapisují cenu stejně. Navíc tam bylo Milošovo jméno a adresa.

„Tahle knížka je pro mne přesvědčivým důkazem, že si lidé mají věřit, že mají ctít to, co každý má v sobě. Myslím tím naše lepší stránky.“

V tomto případě jsem vřele souhlasil. Po příběhu s kyticí jsem byl plně přesvědčen, že i ve mně nějaké ty lepší stránky jsou, i když bych mohl jmenovat několik lidí, kteří by jejich nepřítomnost ochotně odpřísáhli.

„Příběh je to naprosto všední. Nečekejte žádná překvapení. Marie to ostatně zná, může potvrdit, že o nic nejde.Tenkrát jsem jezdil někudy po jižních Čechách. Ve Strakonicích nebo v Táboře jsem tuhle knížku uviděl za výkladem antikvariátu a koupil jsem si ji. Protože jsem jel autem, je celkem samozřejmé, že jsem ji dal do vozu a věřil, že si počtu. V tu chvíli pořád ještě o nic nešlo. Mne tahle literatura vždycky zajímala, snad proto, že byla zdánlivě tak odtažitá od mé profese.“

„To je totiž tak,“ skočila mu Marie do řeči. Marie právem vystupuje jako odborník na Milošovu povahu. Za těch bratru pětačtyřicet let, co ho provází životem a světem, mu musí rozumět. „Čte vědeckou nebo technickou literaturu a tím si nějak složitě koriguje svoje sochařské vidění věci. Cítí se být tou sochařinou nějak omezený a spontánně sahá po něčem, kde tuší nové prostory. Zvláštní, co?“ Zadívá se na mne a čeká, že kývnu.

Nic by mne nestálo, kdybych souhlasně zakýval hlavou, jenže to byla zajímavá odbočka od věci, která by stála za to, aby byla trochu propátrána. „O tom bychom si měli trochu promluvit,“ říkám, přitom mne napadá, že mi Marie nabídla možnost oplatit Milošovi jeho předešlé vstupy do mého příběhu.

„Hele, jestli mne chcete rozčílit, tak mi pořád skákejte do řeči. Tak tedy jedu,“ říká a sleduje, jak se tváříme. „U cesty stojí stopař. Zastavil jsem, byl to student. Jeptišky, studenty a vojáky jsem vždycky bral do vozu. Snad to bylo v máji, protože měl před maturitou. Vedli jsme řeči, jaké se vedou, když dva zcela cizí lidé mají spolu v omezeném prostoru jet kus cesty. Pak začal mít mladík dlouhou chvíli a všiml si knížky, která ležela někde na dosah ruky. Dovolil se, jestli do ní může nahlédnout. Četl si a hlasitě dával najevo, že ho zaujala. Takové ty nadšené řeči, jako: Kde jste to koupil? Myslíte, že to někde seženu? Tohle si tak moct přečíst.

Nevím, jestli jsem byl tak velkorysý, asi byla taková doba. Byla tu nedávná válečná zkušenost a lidi spojovala solidarita, která z takové zkušenosti vyplyne. Zkrátka jsem měl ke klukovi důvěru. Ať si tedy knížku půjčí. Zastavil jsem, ani k příkopu jsem zajíždět nemusel, provoz byl tenkrát na silnici naprosto idylický, tedy minimální, napsal jsem do knížky, jak vidíte, adresu, vem si to, až tě knížka omrzí, vrať ji, taky si ji rád přečtu.

Čas utíkal, knížka nikde. To jsem se zase jednou napálil, říkal jsem si, když jsem si na ni za ty dva roky, co ji měl u sebe, vzpomněl. Za tu dobu mohl knížku umět nazpaměť. Jenže knížka nakonec přišla. K ní přiložil dopis, omlouval se a vysvětloval zdržení. Tak ho zaujala, že se rozhodl studovat fyziku na vysoké škole.“

„To je všechno?“ ptám se a čekám nějaké překvapení, i když jsem byl předem upozorněn, že žádné nepřijde.

„Co bys ještě chtěl?“

„Slyšel jsi o něm od té doby?“

„Neslyšel. A taky o to nejde. Důležité je, že jsem klukovi důvěřoval a že se mi důvěřovat vyplatilo.“

„Chceš tím zřejmě říct, že se má lidem důvěřovat. Jenže jsi neřekl, kterým lidem. Všem?“

Nadsedl na židli a zatvářil se, jako by mluvil s člověkem pokleslé inteligence. „Mockrát tě doběhnou, zklamou, než potvrdíš výchozí tezi, kterou jsem uplatnil.“

„Měl jsi tuhle zásadu na mysli, když jsi mu knížku půjčoval?“

„To nevím, vědomě jistě ne, podvědomě určitě. Já vím, že je riskantní důvěřovat neznámému člověku. Ale zkusit se to musí,“ říká Miloš. „Když mu důvěřuješ, tvoje důvěra ho zavazuje. Ten dotyčný tě může mít za hlupáka, protože by sám nic podobného neudělal, ale tvoje důvěra ho k tobě váže neviditelným poutem. Vsadil jsem na povzbudivou stránku jeho povahy, charakteru nebo čeho. Každý z nás to v sobě má a já jsem se pokusil strefit se naslepo. A vyšlo to.“

„Náhoda v lidském životě. Věčné a vděčné téma,“ řekl a Marie pokračovala: „Ten mládenec nevěděl, co bude po maturitě dělat. Možná, že kdybys mu nezastavil, že by vystudoval práva. Takhle o jeho osudu rozhodlo to, že Jeans napsal podmanivě svoji knížku, že se kluk rozhodl zamávat právě tobě, že jsi mu zastavil a že jsi tu knížku nedal do kufru nebo do aktovky. Vidíš, co všechno může hrát roli v našem životě.“

„Jistě. Jde tady o dva problémy. Pro mne je podstatné to, že mi knížku vrátil. Ne to, jestli hrála v jeho životním příběhu nějakou úlohu. I když čím výraznější je její vliv na jeho další rozhodování, tím významnější je jeho rozhodnutí mi ji vrátit. Vrátil ji, i když nemusel.“

„Nevíš, jestli ten člověk školu dokončil a jak si později vedl?“ ptám se.

„Už jsem snad jasně řekl, že nevím a že to není podstatné. Podstatné je, že jsme se jednou sešli, že jsme si důvěřovali, ačkoliv jsme k tomu ani jeden ani druhý neměl zjevný důvod. Mimo ten, pro který si dva zcela neznámí lidé důvěřují.“

Chce se mi na to něco říct, ale nejde to. Někdy je lepší poslouchat, jak jde kolem čas, našlapuje na špičky, aby nerušil, protože on je jediný věčný a člověk má snahu mu porozumět. Tedy: porozumět sobě, protože sám trvá v čase, tedy ve věčnosti.


Čtvrtá kapitola z knihy Symposion. Více na www.jandovsky.cz

No comments yet.

Sorry, the comment form is closed at this time.

© 2004 - 2014 malyfred