författare - malyfred
/ 9. 4. 2005
Už jsem si asi zvyknul. Věci mě přestaly překvapovat či udivovat. Smířil jsem se se Systémem i lidmi. Na otázky položené ve švédštině se mi pomalu začíná dařit odpovídat (anglicky). Každotýdenní práce za barem se stala rutinou. Třikrát týdně škola střídá pozvání na nejrůznější „akcičky”.
Tak jako když Leonard Cohen říká (volně cituji): „…začal jsem se měnit ve zlato, už jsem se stal hlínou…”, tak já jsem se začal měnit ve Švéda, už jsem se stal… smířeným. To je první krok k bytí Švédem. Na druhou stranu musím citovat jiného klasika: „I'd never join a club that would allow a person like me to become a member.” a automaticky si položit otázku – je to opravdu to co chci?
Tak jsem se prvně zeptal minulý týden, když jsme s Cæcilií čekali v kavárně ve frontě na kafe dvacet minut, aniž by se fronta pohnula. Ten chudák za barem byl nejpomalejší z pomalých, ale protože součástí Systému je nestěžovat si, dát šanci každému a obliba front – všichni smířeně čekali a my s nimi. Když doba překročila všechny meze, cosi ošklivého z mé přízemní české minulosti, se začalo nořit na povrch a ptát se: „Stojí mi to jedno kafe, za ten ztracený čas? Co třeba zajít ke konkurenci a ať si tady zkrachujou!” To by se Švédovi stát nemohlo. Když ten se jednou rozhodne, nebo když za něj někdo rozhodne, je třeba toto rozhodnutí vyplnit až dokonce i kdyby vlastní život měl na to padnout. To je pravý Švéd a on tu frontu just vystojí!
Ale skončeme s planými řečmi a zde je pár zajímavostí posledních dnů.
Náhodou se mi dostal do ruky krásný důkaz švédského konzervatismu a historie zaráz. Dovede si někdo představit, že by někde, např. u nás, šlo platit mincí z roku 1945? Tady to lze a co víc – nikdo se nediví. Já už také ne. Myslím, že ani v těch slavných USA to už nejde. Tady? Inget problem!
Ve čtvrtek jsme měli další všesborovou zkoušku na sobotní/dnešní koncert. Ano, správně Horáčku – už mi to leze na mozek.
Pak jsme s group of usual people zapadli do jednoho baru, kde se zrovna konal salsa taneční večer a rychle jsem tam začal probouzet své vzpomínky na všechny latinsko-americké tance, co jsem kdy uměl. Když jsem tam salsu nenašel – následoval jsem instinkt. Bez fotek – protože tma.
V pátek jsem sice byl ve škole, ale zbytek dne jsem v posteli přemítal o budoucnosti světa, takže nic veselého. A sobota… ranní vstávání (v půl osmé!) a bez snídaně přímo na sraz se sborem v univerzitní aule. To by zabilo i amerického výsadkáře a tak se nelze divit, že kolem oběda, a bez oběda, jsem toho už měl plné zuby. Jeden rychlý „korv” (buřt) mi náladu zvednul a odpolední koncert měl nakonec pěkný spád a celkem se mi to líbilo. Zatím bez fotek, protože tma, ale jestli se někdo pochlapí a něco někde vystaví, tak to sem časem dolepím.
Na závěr si dovolím vysvětlit nadpis. Když Švéd při rozhovoru s vámi lapá po dechu – je to dobré znamení. Sice vypadá jako asmatik, ale není. Lapání po dechu je v podstatě obdoba souhlasného přikyvování, jak ho známe z jiných zemí. Trvalo mi dost dlouho než mi to došlo:)
