skriker

Bohužel nemůžu jako titulek použít prosté: „Kodaň” nebo tak něco, neboť jakmile někam nejedu sám, mám hned pnutí fotit lidi místo věcí a tak z Kodaně uvidíte velmi málo. Však já se tam ještě vrátím…

Cesta tam

Nakonec jsem jeli čtyři – Andrew (Austrálie), Claudio (Itálie), Katie (Kanada) a já. Auto se ukázalo jako bezkonkurenčně nejlevnější doprava. Benzín, trajekt, poplatek za most a ubytování (3 noci) = lehce přes tisíc švédských korun na osobu.

Z Uppsaly do Kodaně (700km) to trvalo, včetně trajektu a oběda, necelých osm hodin – což naznačuje, že jsme měli poněkud težší nohu na plynu:o). V centru Kodaně jsme začali hledat turistické informace nebo cokoli jiného, kde by šlo koupit mapu, protože se nám nepodařilo rezervovat ubytování a tak jsme se chystali na osobní obchůzku předem vytypovaných hostelů a levných hotelů. Turistické informace jsme sice nenašli, ale asi po pěti minutách si Katie všimla, že zrovna jedeme kolem jednoho hotelu z našeho seznamu. Na první noc měli jenom třílůžák s přistýlkou, ale pak už měli volno v „hostelových” pokojích. To bylo rychlé!

Po cestě jsme se trochu prospali, ujedli něco ze dovezených zásob a chvíli před půlnocí vyrazili do víru velkoměsta.

Rust

Na doporučení Andrewova kámoše jsme rovnou vyrazili do klubu Rust, což se ukázalo jako velmi dobrá volba. Brutální směs industriální elektronické muziky mě tak uchvátila, že jsem udělal jednom dvě fotky – jednu nepublikovatelnou a druhou vidíte – přesně ladí s tím co se tam dělo. Jako naprostý vrchol mi přišlo, že tam mají podlahu z leštěného nerezu – radost až na kost!

Ráno bylo krušné, protože jsme museli stihnout snídani, která se podávala jenom do deseti hodin. Stejně jsme jí prošvihli, protože se také měnil čas a tak jsme tam přišli s hodinovým zpožděním. Následoval opětovný útok na naše tenčící se zasoby a hurá do města.

Claudio prohlásil, že po nevalné snídani by to mohlo spravit kafe – kavárna Europa byla dobrá volba.

Centrem turistického dění je Nyhavn. Hejna restaurací se zahrádkami a výletní turistické lodě kam se člověk podívá.

Po probdělé noci a brzkém a zbytečném vstávání jsme se nechali zlákat hodinovou projížďkou na lodi. Bylo hezky a únava dělá své, takže někteří z nás to s tím odpočinkem vzali opravdu vážně.

Behěm oběda nám bangladéšský majitel kebab housu popisoval rasismus v Dánsku a my zatím plánovali kam dál.

Freetown Christiania

Celou historii tohoto místa vám tu vyprávět nebudu. Spíše zkusím ukázat co a jak.

Žijí tam ruzní lidé a je to poznat i na jejich domech. Je tam několik opravdu velkých – komunitních – domů, ale i spousta malinkatých a také několik barabizen pro skoro bezdomovce.

Nejznámější je Christiania pro svůj otevřený vztah k měkkým drogám. Do roku 2004 se tu volně a „oficiálně” prodávali bez jakýchkoli omezení. Teď je to jen taková neskrývaná kopie dealovaní jako všude jinde. Rozdíl je v tom, že tu hašiš kouří všichni a všude. Dědové v hospodě i mládež jedoucí na kolech na pařbu. Auta jsou tam zakázána a všechno tam plyne v takovém příjemném – uvolněném rytmu. Čím to asi bude?:o)

<-------REKLAMA/COMMERCIAL------->

<-------------->

„Objevování” Christianie nám zabralo celý zbytek dne. Až západ slunce nás zahnal domů. Trošku se prospat, něco k večeři a pak opět podlehnout. Je to velký rozdíl oproti Švédsku, když tu nezavírají hodinu po půlnoci a vůbec to tak nějak mnohem víc žije.

Pokoj, ve kterém jsme další dvě noci spali, měl drobnou vadu na kráse – neustále tam bylo slyšet zurčení vody v nějaké trubce ve zdi, ale jinak mohu Hotel Jørgensen jenom doporučit.

Semafory s odpočítáváním jsou hrozně kůl:o)

Následovala rychlá večeře v pizzerii nedaleko hlavního nádraží, kde z nás vůbec neměli radost, protože jsme jejich nabídky na „tolik pizzy kolik sníte” využili až nechutným způsobem.

Pro dnešní večer/noc vyhrála irská hospoda The Dubliners a jejich živá muzika.

Už během večera se k nám přidal amík jménem Hunt. Velmi zcestovalý, ale jinak veskrze americký, takže jsme zbytek doby trávili debatami o politice, ekologii a budoucnosti světa. Například to, s jakou vášní hájil své auto s objemem motoru přes sedm litrů bylo fascinující. Říkal, že on žije v Coloradu a proto ho nutně potřebuje. Samozřejmě hned padla otázka: jak to řeší obyvatelé evropských Alp, když auto s motorem přes tři litry v Evropě těžko hledat? Nebo když tvrdil, že skleníkový efekt je blud a podepisovat Kjótský protokol je nesmysl, protože až to bude potřeba, až dojde ropa, tak už problémy s emisemi CO₂ budeme umět řešit mnohem lepším způsobem atp. Na druhou stranu s ním byla sranda a spal s náma na stejné palandě, takže se k nám přidal i v pondělí.

Na radu naší kamarádky Cecilie, jsme v pondělí ráno vyšplhali na Round Tower. Protože tam dřív pracovala, tak stačilo zmínit její jméno a vyřídit pár pozdravů a dostali jsme poloviční vstupné. Tack så mycket Cecilie!

Bohužel je Kodaň město placka, takže žádné úžasné výhledy čekat nelze, ale je tam příjemně.

Přes den jsme se chtěli věnovat trochu kultuře nebo historii, ale nakonec zvítězila zoo. Katie studuje biologii a tak jsme se my dva odtrhli od zbytku a zatímco oni škádlili medvědy v jejich kleci, my – skuteční bio-geeks – jsme se věnovali motýlům, rybám a hlavné pavilonu ptáků, protože to je její záliba. Celkem mi udělalo radost, když jsem konečně měl možnost si povídat s někým, kdo o přírodě opravdu něco ví a hlavně mě samotného překvapilo kolik si toho, z dob dávno minulých, ještě pamatuji. O evropských druzích má samozřejmě menší přehled než já a naopak, takže jsme se dobře doplňovali. Možná bych měl zkusit studovat biologii v Kanadě – nevypadá to příliš složité:o)

Podvečerní diskuse v nejdražší kavárně mého života. Kafe + kus koláče = osmdesát dánských korun – to je bratru přes tři sta našich – uh!

Ačkoli se anglicky učím, bez větších přestávek, většinu svého život, nikdy mě asi nepřestane překvapovat jak málo slov stačí průměrně zběhlému rodilému mluvčímu ke spokojenému životu. V podstatě je třeba pouze vhodně kombinovat slova put, give, take, fuck a shit s jistým množstvím předložek a spojek. Jak prosté! Po dvou dnech jsme to od Hunta chytli všichni.

Večer nás nějak zmohla únava a tak jsme se jenom courali podle vody. Zbrusu nová budova opery vypadá za tmy hezky ale jinak nic moc.

Socha malé mořské víly je na tom nejméně romantickém místě, které si dovedete představit. V noci to aspoň dělá zajímavé efekty, ale přes den by člověk brečel.

A to je vše přátelé! Cestou zpět jsme jeli přes most, což se ukázalo rychlejší, kratší a levnější a večer jsem byl zpátky v Uppsale a u Simona na akci. To už je ale úplně jiná historie:o)