skriker

Nad živým, ale jinak obyčejným mexickým městem Oaxaca trčí uprostřed širokého údolí kopec – hora a na ní zbytky zapotéckého města Monte Alban. Z Oaxacy vidět nic není a ani cestou nahoru po pěkné asfaltové silničce člověk netuší, co má očekávat. Snad jen poněkud překvapivě působil počet lidí běhajících nahoru a dolů pro krásu a pro zdraví, které jsme tam při naší neúspěšné návštěvě den předtím v podvečer potkali.

Z hotelu jsme ráno vyrazili bez snídaně, abychom stihli ještě zbytky „ranního světla”, když se večerní fotografování nepovedlo. V celém areálu nebyla kromě nás a pár prodavačů ani noha a okolní hory romanticky prosvítaly skrz opar se smogem. I když rychle stoupající slunce pálilo do očí, bylo ve stínu díky nadmořské výšce až nepříjemně chladno. Cetky prodávající důchodci se tedy zatím slunili na schodech chrámů a nevtíravě nám nabízeli něco ze své kamenické produkce.

Výhled na Oaxacké údolí je úchvatný, ale kdo se chce rozhlédnout do všech stran musí obejít celé město. Až tehdy se ukáže, že velké „náměstí” je až nepříjemně velké. Naštěstí jsou po celém nalezišti roztroušené vzrostlé stromy, pod kterými si lze odpočinout.

Příjemnou tečkou na závěr je muzeum s příslušející kavárnou, ve které podávají snídaně pouze podprůměrné, ale s krásným výhledem v ceně.

Při snídani Sonyho dráždil kolem poletující kolibřík, který se ne a ne nechat vyfotit. Claudia pro změnu dráždil starý Mexičan, který se vyfotit nechat chtěl a za peníze. Pak se nám ještě stihl pochlubit, že je slavným skladatelem milostných písní a hned text jedné z nich tahal z kapsičky na krku.

Vypadalo to na dobrý začátek naší cesty.

Grinding poverty, corruption, and electoral fraud have turned Mexico into a cauldron of social unrest. Nowhere has this been more acute than in the state of Oaxaca. A botched attempt to crush a massive teachers’ strike last June led to open rebellion against the state government.

After over five months of open insurrection, the federal government finally sent in the Federal Preventive Police (PFP) on October 29 to quell the revolt. They used as pretext the death of an American IndyMedia reporter Brad Will and two other protesters who were killed by police thugs.

(source)

Ano přátelé, Hertz. U této známe auta půjčující společnosti jsme si zarezervovali auto pro naši cestu po Mexiku.

Chtěli jsme něco dostatečně velkého pro tři lidi a jejich krosny, něco s čím bude trochu legrace, něco jako – Jeep Wrangler. Podle rezervačního formuláře by pronájem vyšel na cca 900 dolarů, což není mnoho a legrace by mnoho určitě bylo. Na Sonyho nátlak a po zvážení, zda opravdu má smysl vyhazovat peníze do vzduchu jsme ale přehodnotili naše požadavky a vyšlo nám – něco jako Dodge Neon za necelých 100 USD za týden. Těsně před odjezdem ovšem zvedli cenu na $144 a tak při rezervaci přes internet, přičtení daní, servisního poplatku a speciálního letištního poplatku byla výsledná cena na 20 dní $578. Nicméně i to byla částka veskrze přijatelná.

Jaké ale bylo naše překvapení, když po příletu do Mexika nám paní řekla, že to je bez pojištění a tudíž si na mojí kartě zablokují několik tisíc dolarů, aby měli zálohu pro případ kompletního zničení auta. Kdo by to byl řekl, že je to bez pojištění, když v rezervačním formuláři o nějakém pojištění není ani čárka, nedej bože, že by si ho člověk mohl třeba vybrat předem. Pojištění existuje několik druhů, ale jediné opravdu použitelné je to, jež pokrývá vše a hle, zde je háček. Takové celkové pojištění si lze přikoupit za „pouhých” $39 na den!

Je to tak, počítáte správně – to dává $273 na týden, čili skoro dvojnásobek částky za pronájem. Nebohou paní na přepážce Hertzu na letišti jsme málem utloukli, když nám to vysvětlila a začali jsme vymýšlet co s tím. Chvíli jsme se s ní dohadovali a nakonec nabídla cenu „včetně úplně všeho” 12000 pesos ($1200). Bohužel moc jiných možností nám nezbývalo a taková cena se po vydělení třemi dala ještě snést.

Nechali jsme se tedy odvézt na parkoviště Hertzu a v tamější kanceláři si celé kolečko zopakovali znovu. Jen ještě o jednu úroveň výše. Nejprve jsme řekli kdo jsme a co chceme, slečna (na obrázku vlevo) nám to celé spočítala a přišla s cenou přes 1600 dolarů. To už Sony nemohla vydržet a začala se spravedlivě rozčilovat ve španělštině. Do toho jsme ji já a Claudio podporovali anglicky, že od paní na letišti jsme dostali výslednou nabídku $1200 a přes to nejede vlak. Slečna v zimní bundě nakonec vymyslela možnost zrušit stávající rezervaci, abychom nemuseli platit letištní poplatek, auto si půjčit na Sonyho jméno a k tomu přidat mě jako druhého řidiče. Po pěti minutách a velkém vyšívání v počítači ji cena vyšla přes 1800 dolarů. To už bylo moc nejen na Sonyho, ale i na mě s Claudiem. Střídavě jsme slečně vysvětlovali, že za takové peníze si tu můžeme koupit auto celé a ne si ho jen půjčovat a že si z nás snad dělají srandu.

Po hodně dlouhé chvíli mírně vzrušených emocí jsme došli k částce 14000 pesos včetně všeho. Bohužel to funguje tak, že jim musíte dát do zástavy podepsaný bianco „šek” a peníze si z karty strhnou až při vrácení auta, takže nás obcházely obavy z podobného vyjednávání na konci cesty.

Dostali jsme tmavě modré Mitsubishi Lancer, naházeli do něho věci a vyrazili na cestu.

I spent few days in Milan on my way to Mexico and this is what I remember from Italy:

Getting pizza is a tough job in Italy! You have to know a certain place, knock on the window, whisper your wish and then wait silently on the street… Till Kingdom Come.