Hoši od Bobří řeky
Sascha vymyslel a my schválili, že pojedeme k norským hranicím na pár dnů na vodu. Kraj Dalarna je Švédy považován za nejkrásnější část Švédska a v době slunovratu sem přijíždějí tisíce z nich, aby se společně radovali z právě započavšího léta.
Po čtyřech týdnech vytrvalého deště se náhle objevily v předpovědi počasí tři dny, kdy to vypadalo trochu lépe a tak bylo narychlo rozhodnuto, že nastal ten správný moment vyrazit. Zhruba 350 kilometrů od Uppsaly k severozápadu leží kraj tak pustý jak jen v Evropě může být. V novinách se lze dočíst kolik medvíďat se očekává letos v tamních lesích, v řekách žijí bobři a s medvědy se o les přetahují největší jeleni kontinentu spolu s losy a divokými krávami. To byl náš cíl.
Cestou jsme zastavili na srazu místního klubu fanoušků „amerik”. Ty jsou ve Švédsku mimořádně populární, ostatně jako celá americká kultura.
Když jsme dojeli k námi vybrané řece, byla už značně pokročilá hodina, ale protože slunce tu zapadá až v půl jedenácté, a vychází těsně po třetí ráno, stavěli jsme stany za příjemně zlatavého světla slunce západu. Teplota vzduchu už tak příjemná nebyla. Zatímco celý den se držela díky slunci kolem slušných patnácti nad nulou, v noci klesla bez váhání těsně nad nulu. Tak to bohužel zůstalo po celou dobu našeho výletu. Rekordem byl třetí den, kdy se teplota vyšplhala na úžasných jedenáct stupňů nad nulou. A to máme červen přátelé!
Ráno ještě poslední skok do obchodu doplnit zásoby čokolády a pak už jen zavolat týpkovi, aby nám přivezl lodě a jedem.
Švédové umějí překvapit.
To co vidíte je esence, do které přidáte čistý alkohol v patřičném poměru a máte tak skoro originální nápoj za velmi příjemnou cenu. Regál v pozadí je plný takových poloprázdný lahví. V nabídce je cokoli od whisky, přes přehršel likérů až po vodku. Celé to dostalo ovšem úplně jiný rozměr, když jsme ve vedlejším regálu našli balíček na přípravu domácího alkoholu. V zásadě jenom kvásek s návodem jak na to, ale výsledkem, po přidání přibližně sedmi kilogramů cukru, mělo být pětadvacet litrů dvacetiprocentního alkoholu. To vše za zhruba deset dnů. Cena pod deset SEK za balení. Systembolaget se musí otřásat hrůzou!
Ale zpět k vodě. Přijel chlápek ze Sälens KanotCentral, přesně jak z katalogu na adrenalinové sporty, potřásl nám pravicemi, zašprýmoval o nedostatku piv v naší výbavě a dovezl nás sedmdesát kilometrů proti proudu řeky. Dostali jsme dvě kánoe, pět pádel, plovací vesty a návod, kde máme zastavit a přenést lodě – jinak, že je prý určitě rozbijeme. Než jsme poprvé usedli na vodu, ještě jsme si udělali pěší výlet po přilehlém národním parku k nejvyššímu vodopádu ve Švédsku.
Devadesát tři metrů výšky, to už není žádná sranda. V zimě ovšem celý zamrzá a to se tu pak konají závody v lezení na ledovci – poslední povolený se koná v březnu.
Po několika hodinách chození po kopcích jsme už všichni těšili na vodu jak malí kluci. Peter sice není Švéd – o to víc však umí překvapit.
Nevím jestli to byl jeho cíl, ale Cosmopolitan v jeho výbavě překvapil dokonale:)
Úderem páte odpolední jsme spustili lodě na vodu.
Odpíchli a jeli. Řeka byla rychlá a mělká, takže jsme hned na začátku začali trénovat „čtení vody” – je to kámen, není to kamén – bum – je to kámen. V podobném duchu ještě několik hodin.
V první hlubší vodě jsem si všimnul lebky s parohy ležící na dně. Chvíle manévrování s kánoí sem a tam, pár šikovných hmatů pádlem a byla naše. Lebku jsme za chvíli urazili, při poněkud divočejším kouzlení nad kameny uprostřed řeky, ale parohy nám zůstaly jako ozdoba naší lodi až do konce. Jsme přeci lovci, ne?
Kolem desáté večer jsme rozbili tábor na ideálním místě. Lehce vyvýšené nad vodou s dostatkem suchého jehličnatého dřeva v okolí a příjemným kotvištěm pro kánoe. Rolf zálesák by z nás měl radost.
Dobrá večeře, láhev červeného a krásná příroda kolem. Něco jako ráj?
Půl hodiny po půlnoci – poslední fotka a čas jít spát. Dobrou.
Ráno (v jedenáct:) se citelně ochladilo a na obloze probleskovala modř již jen občas. Přišlo několik klidnějších úseků, kdy stačilo jen sedět a kochat se výhledy na zasněžené vrcholky okolních kopců. Snad nás příroda chtěla odměnit za naši odvahu být prvními, kteří řeku letos sjíždějí a tak hned na začátku jsme viděli dva losy popásající se u řeky.
Když byla voda dostatečně hluboká, stačilo jen mírně kormidlovat a pozorovat kachny zmateně prchající před našimi loděmi. Hloupá to zviřátka – vždycky uletěly několik set metrů po proudu, aby se od nás nechaly, o pět minut později, opět vyděsit k smrti.
Pomalu jsme se blížili k prvním větším peřejím. Naše loď na sebe vzala riziko průzkumníků a tak mohu hrdě prohlásit, že druhý den už žádné diskuse na téma, doleva či doprava nebyly. S Claudiem jsme pracovali jak vzorně sehraná dvojka a první peřeje byly radostí.
Druhá loď si od nás nechala na dálku poradit a jejich spokojený výraz, po průjezdu, je doufám dobře vidět.
O pár kilometrů dál však přišlo místo, před kterým jsme byli varováni. Peřej samotná vypadá dobře:
Po ní však následuje most, pod kterým voda dělá tak nepěkné věci, že se nedivím, že nám bylo doporučeno lodě přenést.
Dnešní den byl naplánován jako krátký, protože jsme předpokládali, že sedmdesát kilometrů za čtyři dny se dá projet s prstem v nose. A tak, když na břehu zazářily padlé kmeny bříz – věděli jsme, že máme nové tábořiště. Byla by přece škoda nevyužít toho pokáceného dřeva na pořádný oheň.
Bobři to se svojí prací myslí vážně. Oblast, ve které se pohybují je neuvěřitelná a počet pokácených a nahlodaných stromů jakbysmet. Zatímco ostatní se povalovali kolem ohně, popíjeli ohnivou vodu – já se vydal najít bobří hrad. Bez úspěchu, ale zato jsem jednoho bobra načapal při plavení větví ve vodě. A protože jsem starý zálesák – nevyplašil jsem ho a místo toho jsem ho sledoval, za tichého předpokladu, že se čerstvou větví plave domů. Po pár stech metrech, kdy si to pomalu, ale jistě, šinul jedním z bočních přítoků do velké řeky, jsem však neuhlídal suchou větev a šlápnul na ní. Jak v kresleném film bobr praštil ocasem o vodu a nenávratně zmizel.
Z výše zmíněných důvodů nemám lepší fotku, než průměrný důkaz existence sněžného muže, ale přesto se sní pochlubím. Uznávám, že rozdíl mezi kamenem a bobří hlavou není zřejmý, ale musíte mi věřit.
Pozornější čtenář zbystří a pokusí se zaostřit na tu rozmazanou lahev v Peterově ruce. Ano, správně Horáčku – je to Božkov. Psychedelické kelímky a rum v nich zjevně chlapcům udělal radost.
Po večeři jsem pokračoval v brouzdání po okolí, ve snaze vypátrat již zmiňovaný bobří hrad. Ti lumpové však žijí na rozloze, kterou jsem rozhodně nečekal a tak ani na druhý pokus jsem neuspěl. Alespoň tam bylo hezky.
U ohně bylo hezky rovněž.
Ráno se ovšem všechno nějak zvrtlo. Nejdříve druhá loď nabrala v peřeji vodu.
Což nás trošku vyděsilo, protože jsme tou peřejí se štěstím, ale bez problémů projeli jako první a čekali jsme pod ní. Z dvouset metrové dálky problémy druhé lodi vypadaly mnohem horší než ve skutečnosti byly a když nám zmizeli za ohybem řeky, tak jsme si dokonce chvíli mysleli, že rozbili loď.
O kus dál jsme tedy zastavili na sušení a brzký oběd, jenže smůle nebyl konec. S vrozenou šikovností jsem vyskakoval z lodě na břeh a noha se mi smekla na kluzkém kameni. Jak široký tak dlouhý jsem sebou plácnul na mělčině. Jenže co naplat, mokrý jsem byl od hlavy až k patě – dokonce víc než naši oblíbení lůzři.
Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Ještě že „dry bag” byl opravdu dry.
A pak to šlo od desíti k pěti. Místo vody přišel „volej” a hodiny usilovného pádlování. Voda klidná a hluboká jak smrt, všude kolem ticho a bezvětří. Blížil se déšť. Ve snaze ušetřit čas, jsme nezastavovali ani na jídlo, natož pak kvůli nějakým maličkostem:
V devět hodin večer začalo pršet a nepřestalo dalších šestnáct hodin. První dvě hodiny jsme to odvážně snášeli, ale když se po dvou dnech odloučení objevila na břehu první civilizace a pak i příhodná grill chatka, nebylo celkem co řešit a hned jsme se do ní stěhovali. Do cíle nám stále zbývalo třicet pět kilometrů.
Uvařili jsme večeři a snědli jí. Stále pršelo. Rozdělali jsme oheň a došli se zeptat na protější břeh jakýchsi lidí jestli tam můžeme zůstat. Stále pršelo. Máme povolení přímo od majitele a vaříme druhou večeři. Stále prší. Jsou tři hodiny ráno, Claudio kouří svůj třetí joint a alkohol je vypit. Stále prší. Je půl páté – do chatky začíná zatékat, my jdeme spát – stále prší.
Ráno se nic nezměnilo, až na fakt, že do chatky už slušně teklo. Uvařili jsme snídani a na chvilku přestalo pršet. Než jsme se dohodli jestli vyrazíme, zase pršet začalo. Náš poslední den jsme se tedy rozhodli zrušit a zavolat týpkovi ať nás vyzvedne, že za deště a celých čtrnácti stupňů nad nulou to není žádná zábava.
Týpek přijel, naložil, naúčtoval dalších pět set SEKů na vrch a bylo hotovo. Jak říkám – od desíti k pěti. Ale přeci si jedním eshoulem nenecháme zkazit skvělý výlet, ne?
[Thanks Sascha for your pics!]
Komentáře
Bohužel, komentáře nejsou nyní povoleny.
tofu007 19. 6. 2005 / 8.12
Čůrat do vody to je taky nápad. Tím si boha vody a deště neudobříte :o))))
Gabina 27. 7. 2005 / 11.59
Ahoj kluci, mam dotaz. Nedavno jsem s pritelem sjizdela Vltavu a byt to nas prvni spolecny sjezd. Ja jsem jako mala holka casto jezdila na Luznici a tak jsem si myslela, ze vim jak se na kanoii kormidluje a vesluje. Ja jsem sedela na pravem hacku a od kormidloval. Chtel abych padlovala jednou v pravo a po druhe v levo a on delal to same u kormidla. Neustale jsme se hadali, protoze ja tvrdim, ze hacek posouva lod jen dopredu bud na prave strane a nebo na leve strane a kormidelnik ma padlo na te strane na ktere se mu lepe kormidluje a posila kanoi bud do prava nabo do leva. Chtela bych najit nejaky obrazkovy navod, abych mohla priteli ukazat jak by se to melo spravne delat. Mozna nemam pravdu nevim? Treba mi s tim pomuzete? Diky predem pa Gabina
malyfred 28. 7. 2005 / 23.47
Toz my jsme vodaci amateri, ale troufam si tvrdit, ze mas pravdu. Hacek sedi, maka a naviguje a kormidelnik se ridi navigaci a srovnava lod. V pripade potreby samozrejme i hacek prida ruku k dilu a zabere kontra apod., ale v zasade je rizeni veci kormidelnika.
Na ktere strane mit padlo, je slozitejsi, ale logika veli mit padla na ruznych stranach, protoze pak je srovnavani lode o moc jednodussi.
Ahooooooj!:)
Mek Bílová 20. 9. 2005 / 9.47
moc hezká reportáž!
Miskow 13. 10. 2005 / 20.19
Krasné fotky.A dobry report:)
Reginald 6. 4. 2006 / 19.00
Můžete prozradit, jak se ta řeka jmenovala? Plánuji sjet podobnou obtížnost na raftu a toto vypadá na dobrý tip.
malyfred 6. 4. 2006 / 20.29
Reginald:: Řeka se myslím jmenuje Fulan a jeli jsme z Mörkret do Sälen viz http://www.malung.se/eng_canoe_runs.asp
Je to řeka velmi mělká a až na dvě místa s nulovou obtížností, takže být vámi bych si asi vybral něco divočejšího. S raftem navíc asi budete neustále sedět na kamenech. I my v kanoích jsme museli „hopkat” každých 15 minut.
Ideální cíl je to pouze pokud máte malé děti a nebo na dlouhý jednodenní výlet – kdy by se končilu u toho prvního mostu.
Lojza a zdenda 8. 4. 2008 / 22.00
Ahoj zdatný hoši!!Jako jezdíte dobře ale kdyby jste chtěli přidat do skupiny ,,lojza a zdenda na yukonu” tak máte příležitost!!Jsme nadčený vodáci a jezdíme velmi DIVOKOU VODU!!(minulej rok jsme jeli sázavu,berounku a lužnici ňáký jezy jsme teda přenesli)tento rok se chystáme na velkou expedici až na slovensko kde pokoříme legendární ale zároveň obávaný hron.Nechcete jet s námi???nudit se nebudete!!V případě velké učasti jedem na pramicú!!