skriker

Povím vám, že bych nikdy neřekl, že nějaké Nanebevstoupení (Himmelfahrt), může mít něco do sebe. A ono má. Čtyřicet dní po Velikonocích si průměrný Čech – kovaný ateista, na nějakého nemrtvého Ježíše (prvního, dobře zdokumentovaného zombieho), ani nevzpomene. To průměrný Němec – ten sice také netuší o Ježišovi zhola nic, zato ví, že je to den volna a hlavně – den mužů!

Den, kdy muži opouštějí své ženy, milenky a matky a společně kráčejí do lůna přírody oddávat se pouze mužským zábavám. Den, kdy se utvrzují ve své mužnosti děláním kapitálních békovin. Den, kdy je na ně třeba brát ohledy, neboť chlapci se vracejí.

A tak i my, rozjařeni myšlenkou této skvělé tradice, která nám byla našimi německými spolumuži představena, tak i my jsme šli do lesů a oddávali se nesmyslným činnostem za stáleho hovoru a tichého snění o Huriskách v Ráji na nás čekajících.

Sraz v 9.30 ráno byl poněkud unáhleně brzký, ale po týdnu vytrvalého deště se udělalo tak krásně, že nám to ani moc nevadilo. Instrukce zněly jasně – vybavit se alkoholem na celodenní tůru. Já to mám jednoduché, dvě lahve vody a hotovo, ale na ostatní čekala návštěva Systembolagetu. Kdo by v tento den mužnosti, popíjel nedomrlé 3,5% pivo, které jediné se dá běžně koupit?

Hned za Uppsalou je cosi neuvěřitelného. Vypadá to jako obrovské golfové hřiště, a zatím to je jen hřbitov čekající na své mrtvé. Začátek výpravy byl tedy pojat tematicky správně.

Dál to nebudu nijak výrazně rozpitvávat, průběh si asi umí představit každý:)

Přestávek přibývalo úměrně promile alkohlu v krvi.

Ty jsou losí, kdybyste náhodou nevěděli. Arne sice přišel s teorií superzajíce, ale po odborné rozpravě byla tato zavrhnuta.

Návštěva Systembolagetu se bohužel nezdařila všem…

První výzva naší odvaze.

Balíky slámy přezdívané Mozarella – další zastávka a další výzvy.

Zpět do lesů, než na nás rozlícený farmář začne střílet, protože co se ozývalo do okolí by muselo pohoršit i jinčí kalibr než konzervativního švédského farmáře.

Odpoledne už pokročilo a únava nás zmáhala. Během další z četných pauz bylo rozhodnuto o návratu.

Jenže nastala jiný problém. Mapu už jsme dávno opustili a protože jsme nesledovali žádné cesty, ale pouze a důsledně se prodírali krz les – cestu zpět jsme museli určit dle našeho orientačního smyslu.

Asi takto:

Únava neúnava – tomu se nedalo odolat.

Pak někdo dostal spásný nápad zavolat opuštěným děvčatům, že jsme ochotni se snížit zpět na jejich úroveň a dovolit jim s námi dnešní den pár chvil pobýt, pokud ovšem připraví náš oblíbený plácek v lese ke grilovaní.

Tak se také stalo, ale to už je jiný příběh.

P. S.