Due South – Episode I
Před týdnem a kousek jsme se vrátili z výletu na ostrov Öland. A takové to tedy bylo…
Bylo nás jak psů (čtrnáct), takže jsme si museli půjčit dvě auta v autopůjčovně. Já k tomu přidal svůj vehikl a vyrazili jsme na 500 km dlouhou výpravu Směr jih.
Mercedes se proměnil v čistě dívčí auto pod Annininou taktovkou.
Smart for Four si vzala na starosti Eva, protože Arne je starej podpantofláč:o)
Jenže poliši měli dneska den a to se jí nevyplatilo. Já sice dupal na plyn jak slon, ale protože naše osádka dostala na hrb dnešní večeři, a s tím spojený nákup, měli jsme přeci jen jisté zpoždění oproti ostatním. To je jediné mě zachránilo od ztráty řidičáku.
Když jsme vylezli ze supermarketu a nacpali asi metrák žrádla do kufru – přisla SMS, že po cestě hlídkujou poldové a ať si na ně dáme bacha. A taky že jo, ale jak jsem je míjeli, všimli jsme si, že u nich stojí náš Smart. Následoval rychlá otočka a návrat na místo činu. Neuvěřitelné se potvrdilo. Eva na sedmdesátce jela lehce přes sto (já tam jel asi sto patnáct, tož to jsem měl štěstí veliký!) a chytli jí. Jenže tam ta chuděra kromě pokuty (šestnáct set seků – bratru pět tisíc našich) vyfasovala, ještě hodinový čekání, když si telefonem ověřovali její řidičák v Německu (pátek večer – si dovedete představit jak to asi odsejpalo). Do toho jí furt vyhrožovali, že za větší než třicetikilometrový překročení rychlosti se tu odebírá řidičák a co s tím tedy jako udělají?
Po hodině bratříčkování se poldové proměnili v lidi a aby jim to čekání na německé ouřady ubíhalo – pokoušeli se trošku provinilce rozveselit. Arne to dokonce dotáhnul do fáze, že mu půjčili laserové měřidlo, zaškolili ho, a Arne pak několik dlouhých minut bránil poldům v práci tím, že si s tím hrál. Řek' bych, že tím ušetřil několika chudákům hodně peněz:)
Jinak cesta ubíhala v divokých rytmech, protože jsem všem zavelel, aby sebou vzali hodně cédéček ať máme co poslouchat.
Bohužel je většinu cesty z Uppsaly do Kalmaru (poslední město na pevnině) jenom okreska, takže to sice bylo v divokých rytmech, ale pomalu.
Noční dojezd všem udělal radost nesmírnou, což je ostatně vidět:o)
Večeře nesnesla odkladu, hlady jsme už neviděli, a tak každý přidal ruku k dílu.
Dokonce i naše girlie se usmívá – to už něco znamená!
A pak hlavní hřeb večera. Prvotní záminkou proč jet na Öland byly narozeniny naší skvělé Katie, která tam odjela už před několika týdny na terénní výzkum. Öland je totiž krajem zaslíbeným ornitologům a i prostí bird watchers o něm sní. To je kupodivu velmi populární záliba ve Švédsku, proto, když přijde ta správná doba – je na Ölandu pěkně rušno.
Zpět k věci, takže ty narozeniny… bylo sice už po půlnoci a Katie musí ráno vstávat v půl páté, aby byla v lese včas, ale přesto dorazila ze své „základny”.
Nebudu to nijak rozmazávat – dostala míč, když je ta sportovka a zaručeně pravý, vlastnoručně Ninou pečený kladdkaka a pak už průběh normální.
Sorry Arne.
Vůbec Katie nezávidím to ranní vstávání. Vlastně ani nevím jestli šla spát:)
Ráno bylo tradičně krušné a každý se s tím vyrovnával po svém. Annina se sladila s vybavením naší chaty a Benji se šel utopit.
Pro Předsedu jsem ulovil nějaký kytky.
Ostatní tiše ukusovali sladkej chleba (už se těším na normální Šumavu jak malej kluk!) a přemýšleli proč tak a ne jinak.
Po snídani se z lesů vynořila Katie, že má na den opušťák a kam tedy pojedem?
To je její pracovní nástroj – past na ptáky.
Hned za Borgholmem, kde jsme bydleli, je celkem pěkná ruina – naše první zastávka.
Kromě kytek a efektně krákajících havranů tam ale nic není. Takže jsme odmítli zaplatit padesát kronor za vstup a Benji našel zkratku přes zeď.
Kytky nakonec uchvátily každýho.
Další zastávka byla bažina na severu Ölandu. Snad první opravdu jarně vypadající místo, co jsem ve Švédsku viděl.
To ovšem platí jenom při zemi. Na stromech samozřejmě není ještě ani lísteček.
Stromy bez listí, ale s Merali.
Ano, to jsme také viděli. Turistická vyhlášenost (ten mlýn), kde jsme strávili asi 5 minut a dvě fotky – kvůli vrozenému odporu k turistickým vyhlášenostem. Jinak větrných mlýnu je na Ölandu snad milion. Mají jich v každé vesnici hned několik. Jeden hezký už jsem tu také měl.
Pak to přišlo. Konečně první pořádně proflákané odpoledne na pláži u moře.
Řádně si povšimněte, že Arne má svoji vestu a svetr stále na sobě, ale první krok správným směrem byl učiněn. Také do vody nikdo nevlezl víc než po kolena, ale i to se časem poddá.
Tohle frisbee s dírou jsem dostal k Vánocům a od té doby ho tahám v autě pro případ herní nouze. Je to strašně profesionální věc – lítá to tak dobře, že se s tim skoro nedá nic dělat, protože jen málokde je na to dost místa a jen málo lidí to dokáže ukočírovat tak, aby se pro to furt někam neběhalo.
Tam kde normální kus plastu letí 30 metrů a dost, takhle potvora letí metrů sto padesát a furt nic. Navíc to lítá strašně rychle, takže se toho člověk bojí, ale protože to vymyslel někdo hlavou a ne kolenem, tak to naštěstí nebolí, když to člověka trefí – aspoň že tak.
Když se tomu ale přijde na kloub – je to jako zázrak. Dokonalý vynález!
I na ty hrady z písku došlo.
Hned vedle námi obsazené pláže byla další přírodní zajímavost.
Kterou jsme velmi ocenili.
Pokračování později/To be continued
Komentáře
Bohužel, komentáře nejsou nyní povoleny.
cnainee 24. 5. 2005 / 9.15
malyfred> diq za kitisky, btw. pekny fotos homo sapiens
Marvin 24. 5. 2005 / 10.16
Pěkný fotky i povídání. Znáš knížku Ostrovy, majáky, mosty?
malyfred 24. 5. 2005 / 11.34
diky. Sice mam pocit, ze bych psat radeji nemel vubec nic a jenom fotit, protoze cokoli napsat mi jde jak psovi pastva a kdyz to po sobe ctu tak se stydim, ale co…
Tu knizku neznam, ale Jana Buriana mam celkem rad, takze si ji asi poridim, protoze na tech ostrovech opravdu neco je. Dekuji za tip.
Peter 26. 2. 2007 / 13.56
ahhh… good old times *sigh*