skriker

Většina mých kamarádů o mně často s úsměvem říká, že myslím jako chlap. Když jde ale o toho jednoho, tak nemyslím jako chlap, nemyslím ani jako normální žena, ale jako slepice. To je, v kombinaci s mnou přirozenou výbušností, dost nesnesitelná kombinace. A protože ať dělám, co dělám, vždy to končí katastrofou, tak si tu teď veřejně sypu popel na hlavu.

Nevím, jaké procento návštěvníků je ze ženské části populace, ale i pro pány to bude asi hodně veselé čtení. První problém je, že když muž něco říká, myslí to většinou přesně tak. Když něco říká žena, je za tím tucet dalších informací. Takže když přijdu s nabídkou baletu v Národním divadle, tak nečekám: „Nešlehne to se mnou?” Chápu, že to asi není ideální program na sobotní večer, ale ani já nevím, co od toho čekat. Na druhou stranu, odpověď na to asi není: „Tobě na mně vůbec nezáleží!”

Dalším problémem je práce. „Nemám čas, mám spoustu práce.” Strašná věta. Pro muže znamená: „Nemám čas, mám spoustu práce.” Pro většinu žen pak: „Jako bych já práci neměla a udělám si na něj čas, on mě nemá dost rád.” A spor je na světě. Myšlení asi nezměníme, můžeme se ale dohodnout.

Takže má rada pro všechny stejně postižené zní: Než začnete ječet, tak počítejte do deseti. A přestaňte kvokat. Vy, pánové, říkejte nám častěji, že nás máte rádi. Pak to snad přežijeme ve zdraví.
Takže kokokokodááááák!