Zdeněk Svěrák je dobrý člověk. Pokud ho máte rádi, tak vás film nezklame a budete se celou dobu uculovat. Kdo ho rád nemá na Tatínka stejně nepůjde a kdyby šel… tak se asi moc nerozčílí. A ať ho rádi máte nebo ne uslyšíte pár humorných kousků z dob třicet let tomu nazad a několik celkem nenucených životních mouder. Dobrý tip na poklidný večer s úsměvem na rtech.
Evropský remake amerického filmu – to smrdí. Tento pokus o parodii všech možných „bondovek“, až na skutečně pár vtípků, nevyšel. Zcela výjimečně (asi tak dvakrát) se tam mihne něco nápaditého, ale to jen prodlužuje agónii. Škoda, už jsem se v kině dlouho řádně nezasmál.
Vzhledem k tomu, že jsem ho viděl v předpremiéře a paní z francouzské ambasády se rozplývala nadšením a básnila o skvělé návštěvnosti ve Francii (přes 2 mil. lidí), těšil jsem se na něco pěkného a byl jsem zklamán.
Je to právě deset let, co vzniknul jeden z našich nejlepších filmů porevoluční doby. Pojmy: silný příběh, těžký život, nepřízeň osudu – to napadne snad každého, ale film přesto není nepříjemný, nepoučuje, neodrazuje! Na konci budete se svým životem smířeni více než si dokážete představit.
Překvapen „nečeskostí“ tento film mírně doporučuji. Již to není obvyklá úsměvnost, ale na další český film, který by měl sílu pohnout něčím životem si ještě počkáme.
