Where the inspiration comes from
Hugo Simberg's painting:
The poster of the Bathory movie:
full size:
Hugo Simberg's painting:
The poster of the Bathory movie:
full size:
Není to tak dávno, co mi někdo řekl, že: „Je statisticky nemožné, aby…". Ale já přeci nejsem číslo ve statistice! Já vím, vypočítat se dá spousta věcí. Jenže náš život není statistika. Nemůžeme naplánovat chaos, tak jako nemůžeme říci, kdy přiletí motýli. Žijeme vedlejší efekty našich rozhodnutí a nejen těch našich. Zkušenosti jsou školou života, tak si ji užijte – zapište se třeba do hodin tance nebo na hodiny fyziky a nebo jen milujte to co máte. Jen je třeba to udělat nebo říci, protože pak se může stát, že už bude pozdě…
Prahou se hnal vichr, jaký v evropských filmech přináší změny do života. A že mě již nebavilo si držet čepici, šel jsem od pěti do kina. Čekal jsem nával k prasknutí a oněch 27 lidí v sále bylo tedy velmi překvapivých.
Tož jsem viděl King Konga a povím vám, kdyby veškerá Hollywoodská produkce vypadala jako on, bylo by na světě určitě lépe. Nebo možná ne, ale aspoň bych se nemusel tak trápit při svých častých návštěvách kina.
Film ztrácí v pravidelných intervalech na tempu, ale pokaždé se mu podaří zase vyšvihnout a na závěr laťku přeskočí s velkou rezervou. Ono 187 minut je dlouhá doba a i když „akce“ má úroveň, přílišná míra jednodruhovosti jí nesvědčí. Chce to sestříhat, nebo doplnit. Co je však třeba zmínit, že nudit se nebudete, maximálně budete mít chuť trošku šlápnout na plyn pro dokonalý požitek.
Jak jsem ovšem již řekl – na konci filmu veškeré pochyby zmizí. Finále je naprosto strhující, přestože dobře víte jak to dopadne. Dlaně se vám zpotí nervozitou a velmi děkuji režisérovi, že se dokázal udržet a nemačká slzu z diváka pod tlakem; spíše jen naznačuje.
Zajímavé mi přišlo, že film ve skutečnosti zůstal z větší části němý. Režisér chtěl vzdát hold původní verzi a báječně odhadnul schopnosti své a hudebního skladatele (James Newton Howard nahradil původně angažovaného Howarda Shorea). Divák si toho možná ani nevšimne, ale většinu filmu se skutečně nemluví a není to dáno jen tím, že gorily nemluví.
V Putování tučňáků strávíte, do 85 minut shrnutý, celý jeden rok života tučňáků císařských. Režisér z toho udělal opravdové drama a většina žen v sále během promítání uronila nejednu slzu. Pro normální lidi může být pozvánkou na film fakt, že celý vypadá jako velmi dobře natočený díl National Geographicu. Přírodovědných údajů je tam méně než šafránu, nudit by se však neměl nikdo, tak dobře je to natočené.
Co trochu kazí dojem, je „nadabování” tučňáků lidmi. Naštěstí jsem Putování viděl ve francouzské verzi, takže na mě mnohé infantilní (gay?) promluvy tolik nedoléhaly, ale i tak myslím, že si jejich autor mohl dát více záležet, aby tolik neshazovaly zbytek filmu.
Jděte na ten film a určitě vezměte sebou přítelkyni, protože je to „ultimátní přítelkyňofilm” roku. A jako série úžasných záběrů z Antarktidy se to musí líbít každému, včetně největších ignorantů.
It's kind of fashion of this year to admire work of korean movie director Kim Ki-duk. But 3-iron is his first movie that definitely deserves that. His other movies were interesting, strange, unusual but… not perfect. Something was always missing, unfinished or exaggerated. Not this time!
3-iron is beautiful.
Ač je jedním z hrdinů budoucí revolucionář známý též jako Che Guevara, není ve filmu politiky mnoho.
Tak zbývá dost času na vyprávění příběhu dvou mužů, které mladická nerozvážnost hnala na motorce přes Jižní Ameriku se skrytým poselstvím, že kdo nikdy nevylezl ze své rodné vísky – těžko změní svět. Čest výjimkám – zdravím pana Immanuela Kanta!
Thomas est amoureux/Thomas in love is the name of the movie, that I'd like to see again, but I still have not been lucky enough to get it. So – if you met this movie during your P2P sessions – "let me know:o)", please! Tack så mycket!
Dvojice filmů, které dělí mezi sebou deset let ve skutečnosti i v ději. První (Před úsvitem) je o tom, že láska na první pohled existuje a co se může stát ze jediný den v letní Vídni. Druhý je o tom, že když to Bůh dopustí, může, to co před deseti lety vypadalo jako pozdně teenagerská pohádka, pokračovat i ve skutečně „dospělém” životě. Před soumrakem říká, že deset let není někdy dost na zapomenutí něčeho tak úžasného a že deset let může být jak nic, obvzlášť když svojí ženu nemilujete nebo váš přítel není nikdy doma.
Dva filmy, kde se neustále mluví a především ve druhém (Před soumrakem) se vlastně ani vůbec nic jiného neděje a přesto se vás dotknou, pokud tomu samozřejmě aspoň trochu fandíte:o)
Velmi dobře natočený (režie Terry Gilliam), nevýjimečný až nezajímavý scénář s vynikajícími herci. Ve stručnosti: příběh o tom jak se jeden napravil a druhý uzdravil. Ten film ve mně nic nezanechal, protože se tam opravdu nic překvapivého nestane, ale všechno ostatní je vynikající a i když si neříkáte: „A co se asi stane teď?” tak se máte celou dobu na co dívat.