Nač je na světě
Každý jazyk je závratně složitou soustavou projevových prostředků. Každý jazyk tvoří v své celistvosti – tedy přes mnohé vnější i vnitřní obdoby a shody s jazyky jinými – projevovou soustavu zcela osobitou, nezaměnitelnou, nezastupitelnou, neopakovatelnou. Soustavu do té míry jemnou a složitou, že přiučit se cizímu jazyku je mozkový výkon už velmi značný a že naučit se mu dokonale je výsadou jedinců výjimečných.
Soustava tak náročná, zároveň však tak nesmírně významná pro veškerý život hmotný i nadhmotný nevyhne se otázce po své raison d'être, otázce, proč je vlastně na světě. Tato hamletovská otázka může ze zásek života vypadnout na jedince, může vycenit zuby na celý národ. Může neslyšitelně zaznít z úst lidstva, může zasyčet z jícnu světových dějin: Nač jsi vlastně na světě, češtino? Na takovou otázku je jen jediná odpověď. Slyšte ji: národní jazyk je neopakovatelným zrcadlem kosmu a nenahraditelným nástrojem, jímž se jedinci národa a jimi národ sám promítají do kosmu.
Tím zas je vysloven fakt dvojí. Zrcadlo kosmu -: zrcadlo, a buďsi sebebenátštější, je nástroj trpný, sluncím, ba i té pouhé naší planetě, tedy světu, nesejde přespříliš na tom, jak se zrcadlí ve vašich zracích a duších.
Ale ty průměty do kosmu – toť něco jiného, toť fakt aktivní, toť skutečnost, které génius světových dějin nemůže tak snadno nedbat. Nebude však promítání jako promítání. Nestačí výlučná a neopakovatelná povaha jeho projevových prostředků, tedy vypracovaná individuálnost jazyka, bude třeba, aby jedinečné projevové prostředky promítaly jedinečné obsahy psychické a duchové. Neboť vizte, čemu učí dějiny národního jazyka.
Než se ustavil národní jazyk, byly mluvy kmenové. Také každá z nich měla svou jedinečnou a nezaměnitelnou soustavu projevových prostředků. Ale když se ukázalo, že jedinečnost projevu není legitimována jedinečností obsahu, že psychických a mentálních shod mezi kmeny je daleko víc než růzností a že těch rozdílů valem ubývá, stal se z mluvy kmene ústředního, nejsilnějšího, nejmocnějšího jazyk celonárodní, a všechny ostatní kmenové mluvy poklesly na nářečí, na pouhý „idiom”, na tůňky hodně stranou od oceánu života.
Vývoj naprosto logický: neboť bez dostatečné odlišenosti duševních a duchových obsahů pozbývá jakákoli jazyková soustava svého nejhlubšího a vlastně jediného oprávnění a stává se pouhopouhou překážkou ve stycích lidí s lidmi, daremnou a pohoršlivou překážkou dopravní. A takové obstaculum dějiny na své dráze netrpí.
Jazyk každého z tzv. malých národů bude žít, dokud jeho jedinečná soustava projevová bude sloužit projevům jedinečné soustavy a organisace niterné. Tedy na historickou vteřinu tak dlouho, dokud duch a duše národa budou nezaměnitelné s každým jiným národním duchem, s každou jinou národní duší. Jediným životním oprávněním a ospravedlněním češtiny v očích lidstevních dějin je, že češství lze vyjádřit a vyžít jen česky a že češství je duševní, duchový, mravní fakt nezaměnitelný s jakýmkoli- stvím na světě.
Jakmile by se však češství stalo psychickou, spirituální, morální hodnotou zaměnitelnou i jen v podstatné převaze složek s vnitřním stavivem jiného principu národního, stane se z češtiny pohoršlivá a směšná dopravní překážka, kterou génius dějin smete.
Což všechno dohromady není pražádná mystika, nýbrž střízlivý počet dějinné účelnosti, aritmetika úkonnosti, funkce. Infinitesimální počet neomylně správný.
Integrál spravedlivosti nejsvrchovanější.
(Pavel Eisner – Chrám i tvrz)
A mně nezbývá než se začít stydět za to jak píši…
Shodou okolností se podobnému tématu věnoval jazykový poradce České televize – Petr Vybíral v článku Čeština před kamerou, ze kterého bych citoval: „V dnešní době stoupá prestiž mluveného jazyka, a to nejen toho spisovného. Pro diváka to znamená, že se dnes může (nejen) v televizi setkat s pronikáním nespisovných výrazů, a to i tam, kde byly ještě před pár lety nemyslitelné.”
Můj vlastní projev budiž toho důkazem. Otázka zní: kdy a kde to skončí?
(malyfred)
