skriker

Už jsem tu měsíc a ještě mě čekají další čtyři, konkrétně 120 dní. A tak tu sedím a připadám si stará, ošklivá, tlustá a opuštěná. Včera v noci, když jsem se po večerce přikradla do pokoje, jsem zjistila, že už i moje spolubydlící si vyzdobila nástěnku nad postelí. Hned poránu jsem nenápadně nakukovala… No jo, je to stejné, jako u všech ostatních- rodiče, přátelé, drahé polovičky, dopisy ukazující, jak ji všichni mají rádi a jak jim chybí. Moje nástěnka zeje prázdnotou. Ani nevím, co bych si tam mohla dát, žádnou fotku nemám, o dopisech ani nemluvím.

Čas od času se ke mně dostane nějaká zmínka o tom, jak si kdo co užívá, jak je mu krásně. Takhle jsem si poslední rok školy nepředstavovala. Dřu se tu jak blázen a vlastně úplně pro nic, protože až se vrátím, tak stejně budu muset dělat všechny zkoušky jako ostatní. Tady si člověk ani nepřipadá jako člověk. Ať už vyřizuje cokoli, nikoho vaše jméno nezajímá, jen číslo… Mému mexickému kamarádovi to po pěti letech nepřipadá divné, ale mně ještě pořád ano. Takže pokud se někdo rozhodne vyrazit na delší dobu mimo domov (tím myslím někam dál než po Evropě), doporučuji kromě vzpomínek i nějaké „připomínky"…