skriker

V rákosí na mělké straně rybníka, tam, kde si stará olše namáčí listí ve vodě, žili tři komáři. Žilo jich tam samozřejmě plno, celá mračna, ale nás zajímají právě tihle tři: Prokotálek, Mašlička a Ucho. Byli to kamarádi, kteří měli celý svět rádi. Snad s výjimkou žab, netopýrů a ještě několika desítek podobných, kteří jim nepřáli. Stejně tak jako lidé, kteří jim byli protivní, když to máme říct ohleduplně. Říkali o nich, že jim pijí krev a že je třeba je pádnou rukou vyplatit. Komáři však byli chasníci hbití, uhýbaví a všem ranám se vždy obratně vyhnuli. A ještě se pak rozčíleným oháněčům písklavě posmívali: „Vidíš, vidíš, jak jsi silný a na mne, maličkého komára, nestačíš,“ vyzpěvoval Prokotálek. Dostal jméno od toho, že pořád jen povídal a nedal se zastavit. Všude bylo plno jeho písklavého řečnění.

To Mašlička byl jiný brach. Sedal po ránu na kraji listu, to když se na něm ještě choulila kapka ranní rosy, a v ní se fintivě prohlížel. Náramně rád se na sebe díval a sám sobě se líbil. Proto mu také říkali Mašlička, právě pro jeho zdobivost, pentlivost a nafintěnost.

Třetí, Ucho, byl alkoholik. Lidé tak takovým říkají. Našel zalíbení v řezníkovi Křesličkovi a netrpělivě na něj vždycky čekal až půjde v noci z hospody domů. Pak mu stačilo se jen tak mírně přitulit k řezníkovu uchu, ve kterém bublaly různé ty alkoholy, a svět se najednou zdál být Uchovi milý, veselý a přátelský. Jenže jednou se na Křesličkově uchu trochu zapomněl a řezník si dal takovou ránu přes hlavu, že s vlastní hlavou trefil i ubohého komára. Dlouho ho kamarádi dávali dohromady a když se konečně ze všech zranění vylízal, zůstala mu přezdívka Ucho.

Jeden by řekl, že po této zkušenosti se bude Ucho řezníkovi vyhýbat. Ale chyba lávky. Čekal na něj trpělivě a když řezník nešel, létal mu naproti.

Bylo poledne, větřík zalezl někam pod lupení u hráze, horko se jen lepilo a na Vršťulku šlo spaní, stejně jako na všechnu okolní přírodu, když někdo začal klepat na stavidlo. Buď to byl nějaký nezbeda, který zapomněl jít domů na oběd, nebo to byl starý Lešetinský. Vršťulka vyhlédl a viděl, že měl pravdu. Byl to Lešetinský z Novosed.

„Proč si nedáš pokoj, tahat tělo takovým horkem. Ani zdraví to neslouží. Ale když už jsi tady, tak pojď do chládku.“

Sedli si do stínu. Lešetinský si strčil nohy do vody, odháněl komáry a Vršťulka čekal, co mu staroch přinesl. Lešetinský byl kdysi sedlák, který řízením osudu o všechno přišel, měl za sebou moc krušných let života a stačil se naučit rozumět přírodě a jejím tajemstvím. Věděl, že když žije spravedlivě, že se nemusí bát toho, před čím jiní utíkají. Proto se přátelil s Vršťulkou a občas za ním přišel na kus řeči.

Seděli, klátili nohama, koukali, jak se nad vodou honí vážky a jak se od vodoměrek dělají na hladině kola. Spíš kolečka, protože vodoměrka je tak lehoučká, že se ani pod hladinu nedostane, jen tak na ní chlubivě maluje.

„Nejdu jenom tak, že nemám dneska kam jít,“ řekl konečně Lešetinský. „Jdu se vzkazem.“ A zase mlčel. Vršťulka byl po těchto slovech celý napnutý, ale slušnost velela, aby nechal hosta se rozhodnout, kdy s novinou, kterou přinesl, sám vyjde.

„Sedím na Nežárce, tam nad splavem, kde je klidná voda a čekám na rybu. Však to znáš,“ podíval se na Vršťulku, který se zamračil, věděl, že Lešetinský chytá ryby, ale nemohl proti tomu nic dělat. Z něčeho žít musel, sedláci mu dávali jenom tolik, aby neumřel hlady. Chodit střídou, jak bylo tenkrát u chudáků zvykem, nebylo pro Lešetinského, který neměl nic, jenom chuť do života, žádný med. „Proti mně najednou panský hajný. Křičí přes řeku, jestli mám povolení. Koukám, co je hajnému do toho, tak dál sedím, nic neříkám. Nejdřív se ptal, jestli nejsem němej. Já zase nic, jenom koukám, jestli ryba bere. Nebrala. Hajný taky koukal a nic. Chvíli se drbal za uchem a pak se sebral a šel pryč. Proti proudu je tam lávka. Kus cesty, tak půl hodiny. Počkal jsem chvíli, sebral nářadí, vyhrnul nohavice, možná, že to tam znáš, přebrodil jsem se na druhou stranu.“

„Tos musel jít od tý vykotlaný vrby šikmo nahoru proti proudu, jsou tam na dně kameny,“ řekl Vršťulka zasvěceně.

„Taky jo. Když je voda tak akorát, tak kdo to zná, ten to přejde a ani se nenamočí. Ale málem jsem se tam namočil. A proto jsem tady. Byl tam kolega,“ ukázal na Vršťulku. „Nějakej Žbrk. Vykouk z vody a měl takový nešťastný oči, že jsem hned věděl, tady je vodník a je v nouzi. Když jsem se z toho leknutí vzpamatoval, přidal jsem do kroku a honem na břeh. Nemohl jsem vědět, jestli si to nerozmyslí a nebude mne tahat pod vodu.“

„Žbrk, Žbrk? To jméno jsem někde slyšel.“

„Slyšel, neslyšel. Jak se ukázalo, když jsme spolu na břehu mluvili, byl to kdysi velkej pán mezi vodníkama. Vodohospodář. Inspektor. To mi všechno vysvětlil, když ten hajný odešel.“

„Takže se hajný vrátil a nachytal tě, jak nám chytáš ryby,“ řekl Vršťulka s uspokojením.

„Vrátil, jenže na druhou stranu. Stál, křičel a vyhrožoval. Nejvíc mu vadila ta zbytečná cesta. Otravoval mne tak, že jsem vzal ryby a šel pryč. Jako. Kus dál jsem si sedl na břeh a Žbrk vystrčil hlavu z vody a povídali jsme si. Proto jsem tady.“

„Něco mi vzkázal. Mám pravdu? Taky tě nemusel otravovat a mohl přijít sám.“

„Mohl, nemohl. On je to totiž vodník životem moc zklamanej. Už nemá ani odvahu sem zajít, aby se nedočkal dalšího, prej už posledního zklamání. Dokud byl inspektor, byl velkej pán. Dokud kontroloval, jestli mají vodníci všechno v pořádku, jestli nemají jít na přezkoušení, jestli dovedou strašit, jestli ve vodě není moc nějakého toho svinstva, které tam nepatří a které tam lidi bezohledně vypouštějí, jestli se vodníci zkrátka starají, aby všechno bylo tak, jak je třeba. Byl to moc přísnej pán a teď je najednou v penzi a všichni se k němu otočili zády. Nemá se kam vrtnout. Všechny rybníky jsou obsazený a vodník v proudné řece, zvlášť, když už je starej, to není ono. To je tak hastrman do dětskejch říkanek. Ptal se, jestli nevím o nějaké klidné vodě. Tak jsem si vzpomněl na tebe.“

„No tohle! To všechno po tolika letech? Tos říkal, že jsme kamarádi?“ Vršťulka vyskočil a rozčíleně běhal po hrázi. „Tomu se říká vděk. Přivede mi sem nějakého Žbrka, o kterém jsem nikdy neslyšel. Pro mne samého je tahle louže malá. Dva vodníci se sem ani nevejdou. Že tě husa nekopne. Už sem podruhé ani nechoď, nebo tě stáhnu do vody, abych tomu inspektorovi ukázal, že jsem pořád ještě vodník.“

Nebyl k uklidnění. Lešetinský se ho snažil chytit za šos, ale Vršťulka se mu vytrhl a chystal se skočit do vody.

„Je vidět, že jste jenom vodní havěť, Vršťulko. Ani ti to nemůžu mít za zlý,“ zakýval Lešetinský smutně hlavou. „Není mezi vámi to, jak se říká, když lidi drží při sobě? Solidarita? My lidi držíme při sobě. Koukni na mne. Já bych dávno umřel hlady nebejt toho, že mi moji rodáci dají najíst. Taky by nemuseli, ale dají. To vy, vodníci, asi neznáte.“

Vršťulka si zase sedl na hráz a přemýšlel.

„Co jako chce ten Žbrk,“ řekl konečně.

„Chce se s někým poradit. Odevšad ho vyhnali, že na vodu nemá právo, že všude je někdo s právem vysezeným. Tak se chce poradit. Sloužil někde v cizině, na Berounce, nebo kde, ale je tady odněkud, sám ani neví přesně odkud, ale táhlo ho to zpátky.“

„Co mu můžu poradit?“ uvažoval Vršťulka, ale nakonec se přece jen nenechal Lešetinským zahanbit, že on, Vršťulka, vodník usedlý v louži u Roubenic, nemá pochopení pro vodníka penzistu. „Tak ať přijde, já před ním dveře nezavřu.“

Vodník Žbrk, důchodce, přišel, jako by čekal za bukem. Nutno říct, že v okolí žádné buky nerostly, to je takové úsloví, které použijeme tehdy, když se někdo objeví rázem jak na zavolanou. Ani pro něj nemusel Lešetinský chodit. Co si spolu Lešetinský s Vršťulkou říkali, všechno Žbrk slyšel a kdyby se vodníci červenali, byl by Vršťulka studem červený jako rak. Na svoji omluvu si říkal, že je v téhle louži doma a může si proto říkat, co mu huba velí, ale nebyl si jistý, že je to tak dobře.

„Nějak se srovnáme, pane bratře,“ zakuňkal, když si podali ruce a když Žbrk vysvětlil svoji situaci vodníka odevšad vyháněného, který není nikde doma.

„Jo, to je ten rub světský slávy. Nejdřív pane Žbrk sem, pane Žbrk tam, není libo parádní pošušňáníčko z pravejch třeboňskejch řas, co sklízejí u hráze Opatovického rybníka? Berou si a přidají si, pro vás je vždycky talíř připravenej. Jenže když už nemůžu dát pokutu, když už nepíšu hlášení, tak je přede mnou zavřená voda. Jako bych byl najednou někdo úplně jinej, všem neznámej a všem protivnej. Konec. Konec vodníků ouředníků v Čechách.“ Pak pronesl plamennou řeč, kterou vyzýval všechny vodníky, kteří byli v doslechu, což byl jenom Vršťulka, aby se nedali zlákat ouřední mocí, výsadami, které jsou dočasné a většinou pomyslné, a jenom vodníka odvádějí od jeho rodný hráze, na kterou se pak nesmějí vrátit. On, Žbrk, je rodem od Kolenců, Vršťulka to tam zná, je jich tam rybníků pět, ten spodní, taky u lesa, je ten jeho, jenže je obsazenej a vodník, co tam sedí, ho hnal až na silnici. A to se chtěl Žbrk jenom porozhlédnout po svém rodišti. Ochutnat trochu vody a přivonět k rákosí, potěšit se s vodní havětí. Nic víc nechtěl. A takový to vzalo konec.

„Nějak se tu srovnáme,“ řekl Vršťulka, když viděl, jak je Žbrk nešťastný, jak těžce nese nevděk světa.

Ve vodě pod hrází to nesouhlasně šplouchlo, to sumec na znamení nesouhlasu plácl ploutví, až voda vystříkla, ale Vršťulka nedbal. Byl tu pánem a sumec má pod lavicí místa dost.

Pár dní to šlo. Žbrk měl buď boty z toulavého telete, nebo zvyk pořád někde chodit, na místě se nedržet. Přes den spal na lavici, pod kterou vypouštěl sumec vztekle bubliny, v noci pak vyrážel a vracel se ráno.

„Je mi divný, kde se pořád toulá,“ brblal sumec.

„Buď rád, pořád jsi měl proti němu něco, teď spí a máš od něj pokoj,“ říkal na to Vršťulka, když spolu projížděli vodu rybníka a nutili žáby trochu rejdit a hlasitěji kuňkat. „Pokud tě zajímá, co dělá, tak se zeptej. Jaképak tajnosti. Jenom ho nesmíš urazit nějakou rybí obhroublostí. Však já vím, co říkám,“ dodal ještě, aby předešel nesouhlasnou odpověď sumcovu.

„Včera jsem byl v Třeboni a dneska tam jdu zas,“ odpověděl Žbrk, když se probral ze spánku a když s Vršťulkou zavedli řeč, protože sumec měl sice řečí plno, ale když měl mluvit, mlčel jako ryba.

„Tos musel jít přes Rožmberk, co?“ Sumec netrpělivě nadskočil, až se bahno zvedlo. Teď se však dal do řeči: „Já tam byl kdysi usedlej, na Rožmberku. Tam je vodník úplnej kníže mezi vodníky. Sekula mu říkají. Ten se s námi rybami vůbec nebavil, to byl panečku pán,“ řekl uznale.

„Kníže. Jakejpak kníže,“ zasmál se Žbrk pohrdavě. „Voda je tam mizerná, přehnojená, lidem škodlivá. Ten bude něco povídat. Nemá důvod se vytahovat. To jsi odešel kvůli vodě?“

„Ale ne,“ odpověděl sumec. „Kvůli pytlákovi Tůmovi. Toho bys měl poznat. Co si zamane, všechno chytí. I mne, starýho usedlýho sumce, vytáhl z vody. Jenže se přepočítal. Když já někoho plácnu, má co dělat, aby vstal. A tak jsem se potůčkama doplácal až sem k Vršťulkovi. Je to riziko, bejt v takovej vodě, kde pytláci vědí, na co číhat.“

„Cos dělal v Třeboni?“ zeptal se Vršťulka jenom tak, aby řeč nestála. Doufal, že to jeho podnájemník nevezme jako zvědavost.

„Jenom tak cestuju. Když je člověk v penzi a nemá svoje místo, kde by mohl sedět a spřádat úvahy, když je někomu na obtíž, tak je lepší koukat na nový kraje. Koukat, jak se ty starý kraje mění a tak. Doufám, že se vás to nedotklo, ale já jsem rád, že jste mne tu nechali alespoň dočasně, než si něco najdu, ale přitom jsem radši, když mne necítíte v chalupě.“

To byla řeč, že Vršťulka jenom koukal. Nenapadlo ho, že by mohl Žbrk takhle uvažovat. Koukal na sumce, sumec na něj a nevěděli, co říct. Když je někdo v nouzi, má hledat pomoc u svých. Vodník má své zase jenom mezi vodníky, tak proč ty řeči?

„Nic se nesmí přehánět, Žbrku. Ještě nám pověz, cos v té Třeboni objevil nového. Sumec z dálky koukal na třeboňskou věž, já tam nebyl, ani nepamatuji.“

Žbrk vykulil své buličí oči a chvíli jimi nerozhodně koulel. Když už to vypadalo, že se bude muset Vršťulka zeptat na něco jiného, řekl, že se tam dějí věci.

„Třeboňáci zamkli brány na všechny zámky a koukají vyplašeně přes hradby. Čekají nepřítele.“

Nepřítele. To bylo Vršťulkovi k smíchu. Také on měl své nepřátele, ale z těch nešel strach. Stačilo udělat bu-bu-bu a měl od nich pokoj. Oni na něj ovšem mohli vyzrát. Mohli vypustit rybník. Na to zatím ale nepřišli a proto si z nich nic nedělal.

„Nepřítel sem, nepřítel tam. Nějak bylo, nějak bude. Z toho se nestřílí,“ pronesl zasvěceně.

„Jenom aby ses nepletl,“ zvolal rozhořčeně Žbrk. „Tohle není nějaká vydra, která ti žere ryby. To je nepřítel zabalený do plechu, dělá rány, že se hradby sypou. Kamení lítá a střechy praskají, komín někomu spadne na hlavu a ten má ouvej. Žádná legrace.“

„Co ty tam chceš, v téhle slotě chceš pomoct hasit, až bude hořet?“ posměšně se zeptal Vršťulka.

„Právě,“ odsekl Žbrk nakvašeně a vypadalo to, že už má řečí dost.

Vršťulka a sumec se na sebe dívali, jeden vrtěl hlavou, jako by chtěl dát najevo, že tu někomu přeskočilo, druhý posměšně zadními ploutvemi kalil vodu.

„Do Třeboně je od nás pro vodníka pěknej flák světa. Jak to, prosím tě, stačíš ujít?“ zeptal se konečně Vršťulka, aby dal Žbrkovi možnost zapomenout na předešlou chvilku.

„Já měl vždycky služební spřežení. Na rychlou jízdu štiky, nejlépe dvě, na menší, kratší třeba kapra, když byl ovšem nějaký macek po ruce.“

„To bylo za času, kdy jsi byl pán. Ale co teď? Máš taky spřežení, které by tě dotáhlo do Třeboně?“

„Jsou ještě ryby, které to pro mne rády udělají,“ pronesl Žbrk a koukal skrz žabinec nahoru, kde vážky ťukaly do vodní hladiny, která se na rybníce natahovala jako plástev medu. „Kdekdo je mi zavázanej z minulejch časů.“

Tak tedy zavázanej, kýval Vršťulka svou vodnickou palicí a uvažoval, čím je on komu zavázanej. Doktorovi, že vyléčil sumce. Řezník je zavázanej jemu. Tak to na tom světě chodí. Jeden něco dluží druhému, druhý jednomu.

„Co ty na to?“ obrátil se Vršťulka na sumce, „že bychom se do Třeboně vypravili s ním? Utáhl bys nás oba, nebo ne?“

Sumec se posměšně zašklebil. „To je přece jasný, že bych vás utáhl. Takový dva slabihoudky. To bychom jeli na výlet, nebo pro něco?“

Čtvrtá kapitola>>