skriker

Studna na Kozím plácku měla dřevěné roubení a rumpál, na něm namotaný provaz a na jeho konci dřevěné vědro. Vědro teď leželo na roubení a jak si Vršťulka všiml, bylo suché, vodu tu nikdo od večera nenabral.

„Sem prsten spadl. Není tam moc hluboko. Pošli tu svoji havěť, ať nemusíme lézt do bláta. Už dlouho dno nikdo nečistil.“ Paroubek ohrnul nos nad lidmi, kteří bydleli kolem v dřevěných a sem tam i zděných domech, a málo dbali o vodu, ač je k tomu vyzýval. Bohatí měšťané měli své studně na dvorech, zde nabírali vodu ti, kdo neměli nikoho, kdo by studnu vyčistil, bláto vynesl a uvolnil cestu proudu vody.

Žáby a čolci pátrali v černé vodě a tři vodníci stáli a čekali. Jeden čolek za druhým hlásil, že v bahně nic nenašel. Žabáci je opravili. Na dně je ledacos, ale prsten ne. Proč je ve studni harampádí, když je voda zdrojem života?

„To jim, Žbrku, vypravuj. Pro mnohého člověka je zdrojem života kus vepřové nohy. Nad vodou ohrnují nos,“ křičel vztekle místní vodník.

„Ti lidé nemají rozum, Paroubku. Špatně na vodu dohlížíš. Když je ve studni bahno a plno neřádu, je tam taky nemoc, která může na lidi skočit. Vždyť víš, jak málo lidé vydrží.“ Žbrk se rozčiloval a Paroubek si takovou řeč nechtěl nechat líbit.

„Nemám povinnost studně čistit. Já mám jenom říct, jak to s vodou vypadá. Ostatní je jejich starost,“ rozkřikoval se hněvivě.

„Že je tam bláto vidí každý. Jenže třeba neví, jaké nebezpečí na něj v tom bahně číhá. Ty to víš, tak máš lidem pomoct vodu vyčistit. Od čeho jsi tady jako městský vodník?“

„Ty bys mne skutečně rozčílil. Už nejsi žádný inspektor a dohlížitel, tak mne nepoučuj. Já tady s vámi vůbec nemusím být. Já se můžu vrátit do své kašny a hledejte si prsten sami. Co je mi do nějakého prstenu?“ Paroubek měl vztek, a když má vodník vztek, mění barvu. Chvíli byl zelený jako rosnička, pak zase bílý jako racek. Dívat se na bílého vodníka, no, jedna hrůza. Teď se chystal zčervenat a to by byl jako čapí nohy.

Vršťulka viděl, že se věci ubírají křivými cestami a raději honem zakročil. Říkal, že každý z nich má nějakou povinnost. On například brání lidem, aby lezli do vody, když je moc hluboká nebo zase studená. Studenou vodu na sluncem rozpálené tělo nemůže nikomu doporučit. To může špatně dopadnout. Něco se v tom lidském těle zdrcne a už pije vodu a pak už ani to ne. Voda je základ života a ten základ života může být i jeho neštěstím. Ale jenom někdy a lidé jsou takoví tvorové, že o svůj život mohou ve vodě snadno přijít. To oni, vodníci, dobře vědí a proto si hledí svého řemesla. Vodník Paroubek dělá záslužnou práci, že radí zdejším radním. Oni však jsou lidé zaslepení, mají své studně a do chudáků, kteří bydlí v nějakých přístřešcích u hradeb, jim nic není. Ani do těch, kteří táhnou krajem a zastaví se u studně, protože je únava a žízeň zmohou. Jenže příroda má dlaň otevřenou pro všechny, a k tomu, aby to připomněli, jsou tady vodníci.

Vršťulka mluvil a mluvil, vyšel měsíc a Žbrk netrpělivě přešlapoval. Paroubek se mezitím uklidnil a řekl, že je dobře, že to tak nemyslel, že se podívá, co by s tou studní šlo udělat.

„Ale teď půjdeme do spodní chodby. To je něco, co se jen tak hned nevidí.“

Naši braši ovšem nevěděli, proč mají chodit do nějaké spodní chodby, to by snad bylo vhodné pro krtky, vodník se v podzemí nemůže cítit dobře, ale šli za Paroubkem jenom proto, aby ho nepopudili. Asi jim chce ukázat nějakou třeboňskou pamětihodnost. Za jedním domkem v sousední uličce Paroubek odvalil kámen a vlezl do díry, která byla pod ním. Lezli za ním. Kam nás to vede, mázdřivka holokrká? šeptal si Vršťulka. Jaká překvapení pro nás chystá?

„Třeboňáci jsou chytráci,“ šeptal Paroubek, hrdý na to, že je vlastně taky Třeboňák. „Tady je ještě jedno město. Horní je vidět, spodní ne. Jenže o tomhle spodním ani všichni nevědí. Dlouhá léta kopali, vynášeli zem, hlínu a kamení, sypali za hradby, až si vykopali, co chtěli vykopat.“

Co chtěli vykopat se ukázalo za chvíli. Chodby se tu křižovaly tak, jako ulice nad nimi a odbíhaly svými postranními rameny do sklepů jednotlivých domů.

„Tady vede cesta ze zámku až za rybník. Kdyby knížepán chtěl, může se ztratit jako pára a hledejte si mne! Jenže knížepán nemůže utéct jako pekař Šimša. Když uteče pekař Šimša, peče pekař Lískovec. Myslím Matouše Lískovce. Lískovců je tady plno. Ale knížepán je knížepán. Ten musí se svými poddanými nést všechna příkoří, která jim ti neznabozi z Pasova připravili. Ale teď koukejte. Já o vrbě a ona na hrbě.“

Bylo tam vpředu světlo. Olejový kahánek ho moc nevydával, ale přece., Tam se ve výklenku někdo hrbil a na jednom místě zahrnoval zem. Pak všechno pečlivě ušlapával, aby nebylo vidět, co tam před chvílí dělal.

„To je zrovínka pekař Šimša. Místo aby spal, tak tady něco kutí. Schovává něco pro horší časy. On peče, ale taky půjčuje na lichvu.“

Prohlíželi si z dálky pekaře Šimšu. Hekal a funěl, ale vypadal spokojeně.

„Co to je půjčovat na lichvu?“ zeptal se Vršťulka.

„Ty jsi holt z té roubenické louže. To ti takový lichvář půjčí jeden peníz a ty mu ho vrátíš, ale přidáš ještě jeden. Takže třeba za jeden půjčený dva vrácené.“

„Tady ve městě se zlodějně říká lichva?“

„Máš pravdu, pane kmotře. Lidé to dělají, že jeden druhého přičinlivě okrádá. Hlavně takové, kteří jsou v nouzi a nemohou se proto dost dobře bránit. No a podobní chytráci, jako je pekař Šimša, jejich nouze využívají.“

Lichvář ještě jednou přehlédl místo, kde před chvílí kopal, vzal teď spokojeně rýč a zmizel v kovaných dveřích, které za ním zapadly.

„Viděli jste místního lichváře. Ptáte se, co z toho? Z toho nic, jenom trochu poučení. Jsme tu z jiné příčiny. Páni mysleli na všechno. Studna, kterou jsme prohlíželi, má totiž odpad. Moc vody v ní nebylo proto, že je na její hladině otvor, kterým voda odtéká. Štěrbinou, škvírou mezi vrstvami země se voda tlačí stranou. Proudí pod zemí, tu má místa víc, tady míň, ale teče a teče. Tady se zeptáme, jestli si ten prsten někdo neodnesl.“

Vodníci byli samozřejmě zvědaví, ale byli odhodláni se nechat překvapit. Když jim dal Paroubek znamení, že jsou na místě, uviděli studánku, malou prohlubeň, odkud lidé asi nabírali vodu. Tam seděl na kameni žabák jako hrom. Nafukoval se a koulel očima. Když na něj Paroubek promluvil, skočil do vody a jaký byl.

„Smůla, nemluví se mnou. Já jsem ho jednou vyhnal ze studně a on si to pamatuje.“ Neřekl to nadšeně, ale také ne nějak moc zkormouceně. Že tím může ohrozit výsledek jejich pátrání po prstenu, mu bylo jedno.

Vršťulka pochopil, že teď došlo na jeho skokany. Vyndal je z kapsáře a ukázal na vodu. Žáby rozuměly a zmizely v tůňce.

„Voda je tam studená, doufám, že nenastydnou. Byla by to škoda,“ řekl Žbrk.

Šli kousek stranou, nechtěli rušit jednání žabáků s veležabákem. Čekali dost dlouho než se jeden ze skokanů objevil. Přišel podat hlášení.

Prsten tudy skutečně prošel, přinesla ho žába fintivého plemene. K čemu jí byl, žabák nechápal. Nesla si ho v hubě a za nic ho nechtěla pustit. Tahali se s ní o něj, ona raději prchla skulinou, kterou odtékala voda. Proto se dva skokani teď šli podívat dál, kam ta voda vlastně teče.

Jeden se za drahnou chvíli vrátil. Voda prý odtéká za hradbami do strouhy, která vede kolem rybníka Svět, kterému ještě nedávno lidé říkali Nevděk. Kdo ví proč. Mají tam přijít a tam dostanou další zprávy.

„Kdo sedí na tom horním rybníku?“ zeptal se Žbrk.

„Ten nic neví. Přišel, když rybník zakládali, ale o nic se nestará. Lidi se tam topí sami, zvláště v zimě, když si zkracují cestu přes vodu. Zbytečně byste mařili čas.“

Vypadalo to, že má Paroubek pravdu. Proč by žába s prstenem chodila proti proudu?

Vršťulka se Žbrkem se chystali k odchodu. Nejdřív ale museli z toho podzemního bludiště.

„No, schválně, jestli byste trefili zpátky,“ smál se jim Paroubek. Jak by měli trefit když tu byli poprvé? Chodby se tu pletly, vyznat se v tom mohl jenom místní. Dívali se na skororadního, který kýval hlavou a už už by řekl něco nepřípadného, kdyby ho včas nenapadlo, že se k hostům musí chovat zdvořile. „Co vám to kape ze šosů, páni vodníci?“ zasmál se. „Tak půjdete tudy, kde budete vidět na zemi vodu. Kapka sem, kapka tam, na tu přece máte čich, i když už zasychá a není třeba vidět. Tak jdeme.“

Oba vodníci se trochu styděli, že je nenapadlo něco tak samozřejmého, jako jsou jejich kapající šosy. Ale vodník je jenom vodník, taky nemůže hned na všechno přijít, nebo na všechno myslet. To snad jenom lidé jsou takoví, že na všechno mají rozum a radu pro všechny případy. Vodník je prostá pohádková bytost obdařená omezenými možnostmi.

„Já jenom lituju,“ řekl Vršťulka když vylezli nahoru na ulici, „že jsme nevystrašili toho lichváře. Tak se v té chodbě proměnit v koně a zařehtat, pekař by do rána neusnul a strachy by propotil peřinu.“

Vešli do ubývající tmy, ráno bylo na spadnutí, měli do dělat, aby se ještě za ranního šera dostali na větší vodu.

Sedmá kapitola>>