skriker

Vodníci se vrátili zpátky na svou hráz. Ani se cestou nestavěli u rožmberského souseda. Jejich výprava neměla úspěch, chudáci Třeboňáci. Ani nevědí, kde prsten hledat. Až dojde Pasovským trpělivost, jaká jsi byla, Třeboni! Určitě lehneš popelem a lidé budou škody napravovat kolik let.

Seděli na hrázce a rozjímali. U nohou jim šplouchal sumec, který se celkem právem počítal za důležitého člena výpravy a byl smutný z jejího neúspěchu.

Dívali se, jak sluníčko za jejich zády vychází z lesa, jak z jejich vody vytahuje páru a dělá z ní čmouhy na protějším břehu. Pak rozsvěcuje borovice a krade z břehu stíny, které se tam přes noc usadily.

Právě pohled na rozsvěcující se les Vršťulkovi připomněl možný osud nešťastného města. Zeptal se sumce: „Pamatuješ ještě jak hořelo?“

„Kde mělo hořet?“ odpověděl sumec otázkou.

„V Roubenicích přece.“

„To hořela jenom stodola.“

„Ale vidět záři bylo až sem.“

„To přece nic nebylo. Když naposled hořelo v Třeboni, to bylo něco jiného. To až v Rožmberku jsi mi mohl počítat šupiny. To byl oheň! V Roubenicích? Cha, cha!“

„Počkej. Kdy to v Třeboni hořelo?“

„V Třeboni dřív hořelo pořád,“ přidal svoji zkušenost Žbrk. „V celé zemi se pak o tom povídalo. Bylo to jako oslava, jenže nevím čeho. To stačilo, aby Marjánka šla pro něco do sklepa a nechala tam, svíčku…“

„Která Marjánka?“ zeptal se Vršťulka.

„No, nějaká Marjánka, to je jedno, která. Nějaká Marjánka. Šla pro něco, třeba pro pivo do sklepa, na almárce zapomněla svíčku, svíčka spadla do něčeho hořlavého a už to šlo. Ráz, dva a stavení bylo v jednom ohni. Lidé křičí, padají jeden přes druhého, vynášejí peřiny, almary, kojence a dědečky a vítr fouká zleva, na pravé straně chytne sousední dům, pak se vítr otočí, to asi dělá schválně, a chytne stavení na levé straně a za chvíli je celé město v plamenech a lidé utíkají branami pryč, protože by se na náměstí upekli. Jo, to my neznáme. To mají lidé z toho, že si staví domy ze dřeva a že jsou neopatrní.“

Vršťulka zahnal komára, který mu bzíkal u ucha. „To jim nepřeju. Kdybychom našli prsten, měli by Třeboňáci pokoj.“

„Jenže jsme ho nenašli,“ řekl na to Žbrk a po chvilce uvážlivého uvažování řekl: „kde ho chceš hledat? To bys musel prošmejdit celý kraj, zvednout každý lupen. Co je tady louží, potůčků, bahnisek, močálů, kde se může všude žába schovávat? A co je tady čápů, kteří po nich pasou. Jenže s čápem se nedomluvíš. To je děsně přelétavý kmotr. Udělá hop, žabičku si nadhodí, otevře zobák a žába je v něm schovaná i s prstenem.“

„Takže prsten třeba někde poletuje nad lukama a mi ho hledáme v louži,“ řekl smutně sumec, protože se viděl, jak i on pomáhá vysvobodit město, které se zasloužilo o jeho rodiště.

„Kdyby tihle komáři byli k něčemu a jenom neotravovali lesní zvěř, pomohli by nám prsten najít,“ řekl Žbrk a zahnal Prkotálka do bezpečné vzdálenosti od své hlavy.

„Komáři se bojí žab, Žbrku, proto se jim raději vyhnou.“ Vršťulka udělal ve vodě u svých nohou kolo a chystal se do něj ponořit.

„Počkej, Vršťulko, já něco vím,“ zapištěl Prokotálek a přiměl tak Vršťulku, aby se vrátil na hrázku.

„Tys něco víš, komáre?“

„Já nevím, ale Ucho ví. Něco viděl, co může být to, o čem jste tady mluvili,“ zapištěl komár nebojácně, protože viděl, že teď má hlavní slovo, na které všichni čekají. A vodník v rybníce byl nějaký pán. Všechny žáby ho poslouchaly.

„Co může Ucho vědět? zeptal se nedůvěřivě vodník.

„Něco viděl. Já ho seženu, ať vám to poví,“ zapištěl Prokotálek a vydal se hledat druha. Jenže hledej v lese komára. Asi někde číhal pod lupenem až děti půjdou hledat houby, aby se trochu poměl. Nebo někde lelkoval, nebo spal zabalený do listu lopuchu. Prkotálek hledal, hledal, našel Mašličku, ale Ucha ne. Hledali teď spolu, hledali marně.

„Kdo ví jestli ho něco nesežralo,“ pískl Prkotálek plačtivě. „On byl takový neopatrný. Zvykl si na hospodské strejce, sotva na jednoho sedl, už se motal jako motovidlo. Vyzpěvoval a pořád mu bylo do smíchu. Někdo ho mohl plácnout a kde ho máme hledat?“

Vodníci seděli zadumaně a loučili se s myšlenkou, že pomohou knížepánovi a městu od nepřítele. Spřádali všelijaké myšlenky, vymýšleli nápady, všechny byly k ničemu. Nápad se nedá vymyslet, ten musí přiletět odněkud, odkud byste ho nečekali. Hledejte jednu žábu, která má prsten z knížecího pokladu, když jsou kolem milióny žab. Sice bez prstenu, ale jak poznáte, že si ta jedna prsten někam neschovala? Třeba ho má někde pod drnem, který se nahýbá nad potůček, a chodí se na něj dívat? Přitom se musí najít rychle, než dojde Pasovským trpělivost.

Slunce už stálo vysoko na nebi, když se komáři s křikem a výskotem přihnali. „Už ho máme! Vyspával pod lupenem, opilec jeden, nestyda nemravný!“ křičeli Prkotálek s Mašličkou a táhli s sebou Ucha. Tvářil se nechápavě, co se to děje, proč, najednou tolik rozruchu nad tím, že si přispal. Nevídáno, lesu se proto nic nestalo.

„Tak spusť,“ řekl přísně Vršťulka, když si komáři sedli na borovici, která stála vedle hráze.

„Co mám spustit?“ zeptal se Ucho, protože pořád nevěděl, co se děje.

„Tys prý něco viděl,“ upřesnil vodník svoji výzvu.

„Já v lese pořád něco vidím,“ hlesl Ucho a koukal, kudy by bylo nejlépe zmizet, kdyby bylo třeba.

„Prsten jsi viděl!“ křikl Žbrk, kterému se nezdálo, jak Vršťulka komára vyslýchá.

„Prsten? Co je to?“ divil se komár.

„Jen klidně,“ zadržel Žbrk Vršťulku, který už chtěl vyskočit a Uchovi domluvit. „Slyšeli jsme, že jsi viděl něco, co by nás mohlo přivést k prstenu, který ztratila v Třeboni, to je jedno, kdo ho ztratil, ale sebrala ho žába a utekla s ním. Teď jsme u toho. Prsten je takový lesklý kroužek. Lidé ho nosí na prstě, proto mu říkají prsten, žába, která ho sebrala ho mohla mít nejspíš v hubě, nebo snad na krku, to kdyby ho přetáhla přes hlavu.“ Žbrk zmlkl a koukal, co jeho řeč udělá.

„Jo, tohle hledáte?“ protáhl Ucho s úlevou. „Něco takového jsem skutečně viděl. Když jsem si dával u Křesličky do nosu. Chci říct, že jsem si trochu, jak to mám říct, no, že mne Křeslička pohostil. Pak to té žábě sebral.“

„Jak se ten chlap špatná dostal z obleženého města?“ zeptal se Vršťulka. Nikdo mu neodpověděl, protože to asi nebyla důležitá otázka.

„Nic nám tady komáre nevypravuj. My víme, že lidem pijete krev. Proto vás taky nemají rádi a nejen lidé. Taky ostatním tvorům a lesní zvěři ubližujete. Kdo ví, proč to tak je. Asi proto, aby zvěř měla víc pohybu, jak se po vás ohání a proto, aby lidé nám ten les úplně neroznesli. Ale jinak si musíte naši chválu zasloužit. Proto nám řekni, jak to bylo s tím prstenem.“ Žbrk byl přísný jako za mlada, když ještě proháněl usedlé vodníky.

„Jak se tak řezník Křeslička nakláněl, myslel jsem, že si chce lehnout do trávy, to on dělal často a když usnul, tak jsme měli hody. Jenže on něco viděl ve vodě. Koukám taky, viděl jsem žábu. Žába mne nezajímala. Ale Křesličku zajímala, protože měla něco, co ve vodě svítilo.“

„Co svítilo?“ zeptal se sumec, ale vodníci ho vyzvali, aby komárovi neskákal do řeči, protože konečně mluví souvisle a k věci.

„Měsíc sice moc nesvítil, ale ta troška světla stačila, aby bylo vidět, jak se ve vodě něco leskne. Co by se tady mohlo lesknout? Právě to Křesličku zajímalo. Pořád totiž myslel na zlaťáky a podobný peníze, za který se dalo koupit všechno co potřeboval. Tak tam hmátl a žába hup, bodejť bude čekat. Tak si Křeslička lehl na břicho a čekal. Já jsem nečekal a dal jsem se do díla. Nechal mne na pokoji. Když jsem měl dost, už jsem se o řezníka nestaral.“

„To je všechno?“ řekl zklamaně Vršťulka. „Ani nevíš, jestli té žábě prsten vzal?“

„Já jsem si pak sedl na jeho límec kabátu a nechal jsem se odnést. Jenže jsem usnul a on mne donesl až do vsi. Vím jenom, že si cestou prozpěvoval, jako by měl radost. On si prozpěvoval vždycky, když šel z hospody. To stačilo na něj počkat a když zpíval, bylo dobře.“

„To je všechno, co nám řekneš?“

„Probudil jsem se včas a viděl jsem, jak sází něco za domem, asi stromek.“

„V noci, když přišel domů sázel řezník stromek?“ divil se Žbrk.

„Vypadalo to tak, jako by kypřil zem. Tak se to přece dělá, když se sází stromek. Na pasece jsem to často viděl. Tam jsme se moc nepomněli, dělaly tam ženské moc netrpělivé.“

Zdálo se, že Ucho skončil. Když si to všechno vodníci probrali, zopakovali, uvedli všechny dohady, všechny možnosti, vypadalo to, že Křeslička buď prsten má, nebo nemá. Jiná možnost tady nebyla. Jestli ho měl, možná, že ho strčil do truhlíku ke kytkám, které má jeho žena za oknem. Proč by se řezník, který se vrací v noci z městského zajetí, zabýval pelargoniemi? Že by zkoumal, zda je žena dost zalila? V tom muselo něco být, na to přišel i vodník, který nemá s kytkama za oknem žádnou zkušenost.

Co teď? Jít se zeptat Křesličky? Když se má jednat s lidmi, je vodník vždycky trochu nesvůj. Lidé žijí na suchu a tam není vodník doma. Jít se podívat na kytky, které má Křesličkova žena za oknem? Který dům v Roubenicích patří Křesličkovi? Co se stane, když je někdo chytí, jak se dloubají v truhlíku s kytkami. To by byl konec a je tu otázka, jestli jím za to ty lidské trampoty stojí. Co si lidé sami navařili, ať si taky snědí.

Tak to bychom tedy měli. Město si bude muset pomoci jak umí. Je to jeho záležitost, vodníci a jim podobné bytosti se nemohou plést do jejich světských věcí.

„Víš, Žbrku, ono je to pravda. Lidi jsou lidi a mají sami za sebe odpovědnost. Jenže bez lidí ani my nemáme smysl. Kvůli lidem tady straším v tomhle rybníku. Když lidé nebudou, kdo se mne bude bát? Nikdo. Přece jen bychom měli něco udělat.“

„Tak rychle vymysli co. Času moc nemáme,“ řekl Žbrk.

Tak mysleli, mysleli, až to vymysleli. Vlastně to vymyslel sumec. Vzpomněl si na doktora, který ho vyléčil a zbavil kašle.

„To je nápad! Doktor může kytky klidně prohlédnout. Jemu nemůže Křesličková vynadat. Jestli to udělá, nebude si z toho doktor nic dělat.“

Dohodnuto, uděláno. Museli ovšem počkat na noc.

„Ty buď připravený. Jestli přineseme prsten, hned se dáme na cestu,“ řekli vodníci sumcovi a když padla tma, šli. Žbrk zůstal na kraji vesnice, dva vodníci by mohli být i na doktora moc. Vršťulka zabušil na okno, doktor ještě nespal. Když uviděl vodníka, zachmuřil se.

„On si nedal říct a zase kouří?“

Vršťulka musel dvakrát opakovat, co se stalo, co na něm chce. Doktor byl z toho Janek. Zachránit Třeboň od Pasovských?

„I když tam nakrásně prsten bude, přes bránu se nedostanu. Na doktora Pasovští nedají. Řeknou, dobře jim tak, potvorám třeboňským, poklad nemají, už ho rozkradli, dostanou, co jim patří,“ bručel doktor.

Vršťulka ho ujistil že prsten se svými druhy spolehlivě doručí, jsou to přece vodníci, kteří jsou ve vodě doma a cestu do města znají.

Tak šli. Doktor vešel ke Křesličkovi do domu a tam se řezníka vyptával, jak je ve městě, kolik je tam nemocných a vůbec zdržoval, protože v tu dobu se Vršťulka hrabal v kytkách.

Zbyla po něm pěkná spoušť, rozhrabaná hlína a kytky taky dostaly, co si nezasloužily. Vršťulka ani nečekal na doktora a netrpělivě utíkal ze vsi.

„Máme ho,“ křičel a pak oba vodníci utíkali pro sumce. Na to následovala cesta, kterou jsme už jednou zažili. Tentokrát bez čolků a žab uháněli, co měl sumec sílu. Naštěstí jí měl dost. Zase vystoupili pod mostem a proklouzli úzkou mezírkou, kudy tekly splašky do stoky.

„Vstávej, pane radní!“ zapleskal Žbrk na hladinu kašny. „Neseme prsten.“

„Cože? máte?“ divil se skororadní Paroubek a ani nehuboval, jak by udělal jindy.

„Teď je to už na tobě, pane bratře. Musíš jít vzbudit knížepána a říct mu, že co chybělo do stříbrného pokladu, je na světě. A můžeš říct, že tvou zásluhou.“

Když si skororadní Paroubek uvědomil, že je teď osud města v jeho rukách, důležitě se napřímil a šel. Tentokrát poprvé nedbal, že mu ze šosů kape voda. Nechal vzbudit knížepána a hned druhý den si město ulehčeně oddechlo.

KONEC