skriker

Na druhé straně třeboňských hradeb bylo ticho a klid. Ohně hořely podél zdi a kolem nich seděli obránci. Tihle chasníci měli vyburcovat měšťany, a vůbec všechny Třeboňáky, kdyby se stalo a nepřítel vyrazil do útoku. Nebylo to sice pravděpodobné, protože se pořád ještě jednalo o tom stříbrném pokladu, ale co kdo ví. Nepřítel se zatím k útočení neměl, protože si byl jistý, že sezením nic nepoškodí. Jen se bojte, Třeboňáci, zakopávejte penízky, my vám je stejně najdeme a sebereme! Ale to až přijde čas a ten zatím nepřišel. Zatím čekáme na knížecí poklad.

Tak se zatím za zavřenými okenicemi, zavrtáni v duchnách, bílých i pruhovaných, neklidně obraceli třeboňští měšťané, řemeslníci, písaři, kupci i krčmáři, panští úředníci, všichni, kdo něco měli i ti, kteří neměli nic. Když vám do domu vpadne cizí člověk, když mává holí kolem nosu a slibuje, že vám do něj dá, není to nikomu milé a zvlášť to není příjemné proto, že se mu za to nic nestane. Alespoň v tu chvíli. To už je ten nejhorší způsob, jak přijít na návštěvu. A právě v téhle situaci byli Třeboňáci, když se oba vodníci narovnali za nejbližším rohem.

„Kde toho zdejšího Paroubka máme hledat?“ špitl Vršťulka rozechvěle, když se rozhlédli kolem sebe.

„V kašně na náměstí. To je jeho sídlo. Tady žádný rákosí nenajdeš.“

„To mu skutečně není co závidět. Vodník a bydlí v kašně. Kdekdo na něj kouká a háže mu tam odpadky. Na to musí mít někdo náturu. Je to vůbec ještě vodník, takovej městskej vodník?“

„Tiše, někdo jde,“ špitl Žbrk.

Skutečně někdo šel. Nebylo ho slyšet jít, bylo ho slyšet zpívat.

„Tenhle hlas já znám. Co ten tady dělá?“ Jeho údiv neznal mezí. Temnou městskou ulicí se nesl chrčivý hlas, jako když vrže nenamazané kolo od vozu, které někdo hojně zaléval bublavým nápojem:

„Když jsem šel do Roubenic
potkal jsem hejno slepic.
Každému sláva,
kdo vejde dává.
Křičely na mne
- těpic!“

„Chlap jeden nestydatej. Ono mu nestačí, že pokřikuje u nás na hrázi, musí dělat ostudu ještě ve městě. Že se nestydíš, řezníku Křesličko! Celá vesnice se za tebe stydí. Kdyby jen vesnice, i můj rybník tě má za nestydu, opilče jeden. Proč nejsi doma v kanafasu? Zapomněl jsi, cos mi sliboval?“

Vidět nebylo, slyšet bylo. Řezník se zastavil a zřejmě se komíhal ze strany na stranu.

„To je, to je, snad ne náš vodníček Vršťulíček? Ty kluku jeden mokrej. Pojď, až tě obejmu, krajane!“

Žbrk rychle Vršťulku varoval, aby si s ním nic nezačínal, že je na suchu, tady že je jeho síla malá a řezník že je jako hrom v polici.

„Já jsem se tady zapomněl a teď nemůžu domů, Vršťulko. Pomoz mi nějak. Nechtějí mne pustit z města. Přivezl jsem jim maso a oni ho platí jenom pivem. Představ si to. Já jsem oběť válečných poměrů.“ Při té plačtivé řeči se snažil Vršťulky zachytit, ale nepovedlo se mu to. Pivo dělalo své.

„Možná, že ti pomůžeme, možná, že ne. Nepij tolik.“

„Vždyť jsem už propil jedno tele. Jenom kopyta z něj zbyla. Řekni doma, že jsem tady přišel o všechny peníze. Obležený město. Všichni chtějí jíst, ale s placením je ouvej.“

„Teď mi řekni, Žbrku, kde je pravda. Je to našinec, mám mu věřit? Asi bych měl. Doma mu ta jeho Majolenka stejně zahraje skočnou,“ vysvětloval Vršťulka, když nechali řezníka jeho osudu a blížili se k náměstí. Tady taky bylo ticho, jenom odněkud z otevřeného okna se rozléhalo chrápání.

„Slyšíš? Vytrubuje, jako by se nechumelilo.“ Spáč náhle vykvikl a asi se obrátil na bok, protože se udělalo ticho. Kašna byla uprostřed náměstí. Byla široká, celá kamenná, v ní černá voda. Vedle kašny stál dutý pařez.

„Paroubku, vstávej, přišla návštěva,“ řekl Žbrk a rozhrnul vodu.

Trvalo to chvíli, než vystrčil Paroubek hlavu.

„To jste vy? Nemohli jste přijít jindy? Přijdou v noci na návštěvu a ani měsíc nesvítí.“ Zalezl v tu chvíli za mrak. „Pojďte dál, když už jste tady. Já myslel, že si zasejc někdo přišel pro vodu. Nabírat v noci vodu zásadně nepovoluju. Na to platí městský nařízení, který jsem vymohl.“ Řečnil a řečnil. Naši dva vodníci zdvořile vlezli do kašny, především proto, aby se jejich rybniční havěť trochu promrskla ve vodě.

„Co jste mi to sem přinesli za potvory? Alou z vody! Nesnáším žáby a už vůbec ne skokany,“ vykřikoval, když vodníci vyprázdnili kapsáře.

„Snad se zase tak moc nestalo, sousede,“ uklidňoval ho Vršťulka. „My jsme je s sebou vzali proto, aby se žabičky trochu rozhlédly po světě. Z výchovných důvodů. Z té naší louže se nikam nepodívají, do města už vůbec ne. Představ si, že celý život prožijí v naší louži a vůbec netuší, že je nějaké takové město a něm vodník Paroubek.“ Snažil se skrýt čolky a ryby držel za sebou pod koleny.

„Já jsem městský vodník, skoro radní. Mám důležitý úřad a takováhle chamraď, která neví, co se sluší, která se všude rozleze a všechno zaneřádí, u mne nemá co dělat. Já nejsem vodník z nějaké louže, já jsem městský vodník, skoro radní. Se mnou se radí i pan městský písař. Paroubku, přijde takhle ráno, studna u našeho pekaře ztrácí vodu. Čím to asi je? Já tam zajdu a hned jim řeknu, co a jak.“ Paroubek se nafukoval a zle se přitom mračil.

„Takže si potrpíš na pořádek, to je dobře. Ale řekni nám, proč máš tady hned vedle kašny pařez. Ještě k tomu na náměstí, kde žádné stromy nerostou?“ Žbrk se těšil, jak skororadního Paroubka doběhl.

„To není pařez. Do toho zaklel pan Piškot, to je horní strašidlo, jednoho kluka. Dělal tady na náměstí nepořádek. Tak. Bude tam tak dlouho, dokud do něj nějaká dobrá duše nezahodí ohryzek. Místo na zem nebo do kašny, jak je tady zvykem. A to si kluk jeden ušatej počká. Jak znám naše Třeboňáky, to si skutečně počká,“ volal Paroubek hlasitě, a vůbec neskrýval škodolibou radost.

Ryby se při té řeči krčily za Vršťulkovými hubenými koleny a dělaly, že vůbec nejsou, rychle hledaly cestu do Vršťulkových kapes. Žáby honem vyplavaly na hladinu a sedly si na obrubeň kašny, a tam Paroubka pomlouvaly.

„Viděl jsi někdy kousek světa, Vršťulko? Vyšel jsi vůbec někdy z té své louže alespoň na hráz? Mlčíš. Viděl jsi starou belu. Jenom koukáš, jak tam rostou duby a kolem létá chmýří pampelišky. To je všechno, co znáš ze světa. Tadyhle Žbrk, to je vodník velkýho světa. Všechny vody navštívil, před ním čepici dolů. Jenže taky neviděl všechno.“ Vršťulka věděl, že od tohoto skororadního Paroubka chtějí úsluhu, že ho přišli požádat, aby jim pomohl najít prsten, který měl městu vrátit svobodu, proto se s ním nepřel, i když se v něm všechno vařilo.

„Nikdo neviděl všechno, pane radní,“ řekl Žbrk úlisně. „Taky by to bylo nad jeho síly, aby byl všude.“

„Ale já jsem viděl všechno, úplně všechno, co jsem vidět stačil. Až na předměstí jsem zašel a všechny vody prošmejdil. Celou Zlatou stoku mám na jazyku. Jenom toho rožmberskýho nesnáším. Málem jsme si vjeli do vlasů. Posíláš mi sem městské, řekl městské svinstvo! Jako by z našeho města mohlo jít nějaké svinstvo. Všechno, co je z města, je dobré, užitečné, chválihodné. S tím se nějaký venkovský vodník, chtěl jsem říct balík, musí smířit. Město zkrátka kraluje nad těmi usmolenými vesnickými strejci, co si vidí sotva na špičku nosu a čekají na stavidle, až vyskočí bělice a slušně je pozdraví.“

Tou řečí Vršťulku náramně rozčílil. Copak proto, že je z vesnice, proto, že má rodnou hrázku a kouká, jak tam kolem rostou stromy, nějak méněcenný? Dělá tam svoji službu. Brání klukům, kteří neumějí plavat, aby lezli do vody. Kouká, aby se nerozmnožil orobinec a aby bylo mezi havětí všechno tak, jak je třeba. Když se přemnoží jeden, nemůže se uživit druhý. Co tenhle městský havran, který už zapomněl, jak to venku vypadá, může vědět? A proč mi tady káže, jako bych byl nějaký hlupák?

„O tom všem si, pane radní, ještě popovídáme, až na to bude čas. Teď bychom se měli dát do toho, kvůli čemu jsme přišli,“ řekl Žbrk.

„Co tak zhurta, pane inspektore? Jenom klid, na všechno dojde. Našinec nikam nespěchá, čas není jeho pánem.“

To byla pravda, jenže návštěvníci věděli, že pro lidi to tak docela neplatí. Pohádkové bytosti žijí pořád, lidé jenom do času. Proto se snažili Paroubka přesvědčit, že by měl sebou trochu pohnout a pomoci svým spoluradním dostat se ze šlamastiky, do které je dostali Pasovští.

„Vy jste jako pominutí. To dělá ta široká voda, ve které se zdržujete, že jste takoví netrpěliví? Ta by vás snad měla uklidňovat, vždyť se tam nic neděje, vlnky šplouchají a vy si lebedíte. Aby vás husa kopla. Co máte pořád? Jste nějak příliš lidmi nakažení. Ti se taky pořád za něčím ženou, neposedí, pořád je něco někam žene. Jejich starosti jsou jejich věc. Když se mezi sebou perou, nebudu se jim do toho plést.“

Takhle uvažoval městský hastrman! Žil tu s lidmi a nezáleželo mu na nich. Vršťulka nechtěl věřit svým uším.

„Je tohle vůbec možné?“ zabědoval a rozhrnul vodu, ve které plavalo plno smetí a kde se mu u hlavy honil ohryzek z jablka s lodičkou z borové kůry.

„Ptáš se správně. Je možné nechat si líbit, aby mi sem kluci kdeco házeli a služky si to pak nosily na vaření ve džberech domů? Aby se mi kluci pošklebovali a nazývali mne různými hanlivými jmény? Ani opakovat je nechci. Ať si tedy užijí. Já jsem jim nic zlého nezpůsobil, sami sobě škodili. Já klidně počkám, až přijde nějaké osvícenější století.“

Paroubek zmlkl. Za jeho řeči se Vršťulkova rybniční havěť přestěhovala zpátky do šosů obou vodníků, protože správně tušila, že návštěva skončila. Jenže nedobrovolný hostitel ještě nebyl se svou řečí hotov.

„Když jste takoví mudrci, když jste všechno viděli a všechno znáte, ukážu vám něco, co jste ještě neviděli.“

„Studnu, do které Madlenka upustila knížepánův prsten?“ zeptal se Žbrk. „Kde je ta studna?“

„Na Kozím plácku. Půjdeme okolo.“ Paroubek vylezl z vody. Žáby naskákaly Vršťulkovi zpátky do kapsáře.

Šestá kapitola>>