skriker

Snadno se řekne, že jdeme do Třeboně. Nebo spíš: plaveme do Třeboně, protože dá rozum, že vodníci nepůjdou pěšky po silnici. Žbrk dělal složité přípravy, které odchod zdržovaly. Tvrdil totiž, že musí s sebou vzít pár schopných a hledavých čolků a žab, a taky nějakou drobnější rybu, spíš menší, ale zdatnou, snad candátka, štiku ne, možná, že okoun by taky vyhovoval. Vršťulka se jenom divil. K čemu je potřebuje, jak je chce nést, vždyť mu cestou utečou, nebo se ztratí. Taková dálka a té vody, kterou budou muset minout.

Také museli udělat řádné, pevné a pohodlné šněrování pro sumce, na kterého se hodlali pověsit, aby se jim rychle a pohodlně plavalo. Nakonec je nasadili sumcovi na hlavu, upevnili na čelo, protože sumec nemá ramena, na nichž by takové kšíry držely.

„To by bylo. Teď se ale musíme dohodnout, kudy pojedeme. Cestou máme Nový Ženich, tam sedí vodník Vejlupek, pak Starý Ženich, tam je usedlý Mázřivka. Vyšehrad bychom mohli minout, ale Buška se to doví, že jsme byli vedle a nebude se mnou sto let mluvit. Počítej s tím, že se všude zdržíme. Všude dostaneme něco k jídlu, co budeme muset sníst. To je tady taková slušnost, že s domácími musíš pojíst. Všude budou mít totéž, protože u nás vodníci nevečeří nic jiného, než nakládaný orobinec s troškou pampeliškového zelí. V téhle době to roste všude. O tom je třeba přemýšlet.“

Žbrk se drbal za uchem. Tahle strava venkovských vodníků mu byla protivná, ale nedalo se nic dělat.

„Tak se jim musíme vyhnout a to tak, že to vezmeme po řece. Je tu hned vedle a do Rožmberka je po ní pěkná procházka. Voda je v ní tuhle dobu líná, sumec se neunaví. Já to tam znám.“

Vršťulka našel v bahně tři čilejší čolky, kteří byli ochotni dočasně změnit místo a když slíbil i žabákům skokanům slušné zacházení a výlet do cizích krajů, slíbili i oni, že se s nimi dají na cestu. Jen s okouny byla potíž. Kdo ví co, a jak, a proč, proč zrovna okouni, okoun si lokne vzduchu a hned je otrávený, budou tam lidi a od lidí raději dál, a vůbec, potřebujeme právě my něco takového? Podobné řeči vedli okouni pořád dokola a tak si musel Vršťulka dupnout, až bahno lítalo, až nebylo na krok vidět, potom si dali říct, ale vymínili si, že je ponese v kapsáři, protože by je jistě v Rožmberku sežrala štika.

„Počkáme do zítřka a hned, jak večer vyjde měsíc, se dáme na cestu,“ řekl Žbrk, který se viděl být velitelem výpravy.

„Jenže já nejdu nikam,“ řekl rezolutně Vršťulka, tak, že Žbrkovi ztrvdly žábry, kterými vodník pod vodou dýchá. „Nejdu nikam, dokud se nedovím, kam jdu a proč tam jdu. Jenom tak si hrnout vodu se mi nezdá. Musím vědět proč ji hrnu.“

„Tak si sedni a dozvíš se to.“

Sedli si a čekali na Žbrkovo slovo. Čekal sumec, čekali žabáci i čolci, jenom okouni u stropu rejdili a dělali, že je jím to jedno.

Stručně řečeno šlo o tohle: Město Třeboň oblehli Pasovští. Bylo to vojsko z daleka, které plenilo celý kraj. Cizí vojáci loupili, ničili co se dalo a co nemohli ukrást, to alespoň spálili, lidem na potkání ubližovali. Do Roubenic nepřišli, protože tam nebylo co ukrást. Třeboň byla ubohá. Třeboňský kníže se zavázal, že jim dá svůj knížecí poklad, když město ušetří. Taky to udělal, jenže Pasovští zjistili, že v pokladu chybí vzácný prsten, který byl slavný a oni knížete podezírali, že si ho lišácky nechal pro sebe. Vyhlásili, že když jim ten prsten nedá, nebudou město šetřit a vypálí ho tak, jak to dělali jinde.

„My máme ten prsten najít?“ zeptal se zděšeně Vršťulka. „To je přece nesmysl. My jsme vodní bytosti a prsten bude v nějaké truhle. Sumče, sundej kšíry, nikam se nejede.“

Sumec měl na sobě popruhy proto, aby si na ně zvykl a aby ho, až pojedou, netlačily.

„Počkej, neukvapuj se,“ mírnil Vršťulku Žbrk. „Nevíš všechno a už se zbrkle rozhoduješ. Ten prsten totiž spadl do studně.“

„A my ho máme vytáhnout?“ řekl pochybovačně Vršťulka. „Studna bude hluboká a jistě bude na dně bahno.“

Čolci a žabáci se po sobě zaraženě dívali. Okouni se v koutě plácali smíchy ploutvemi. Všichni před sebou viděli dobrodružství, o které není co stát. Ke studni přece chodí lidé klábosit, ale hlavně z ní berou vodu. Ve dne i v noci. Kde by se taky ve městě vzala voda jinde, než ve studni?

„To není všechno. Kdybych vám měl říct, jak se ty věci udály, musel bych začít od knížepána a jeho komorníka. Komorník je ten, kdo uklízí knížepánovi komoru. Tenhle komorník má ženu a ta dceru. Nebo ji mají spolu dohromady, to je u lidí běžné. Komorníkova žena je komorná, která zase uklízí pokoje paní kněžně. K tomu uklízení a zametání si s sebou brala dceru-zlobilku. To je takovej lidskej pulec. Všude vleze, nic nenechá na pokoji, když se jí řekne, aby nic nebrala do ruky, tak neposlechne. A je to tu. Neštěstí hotový. Kdo má rozum v hlavě už ví, o co jde.“

Všichni, kdo byli kolem a Žbrka poslouchali, moc rozumu nepobrali, proto se dožadovali dalších podrobností. Čolci chtěli vědět, jak se ta zlobilka jmenovala a dozvěděli se, že Majdalenka, protože byla i s maminkou z Majdaleny, což je vesnice někde u Třeboně, o kus dál než jsou jejich Roubenice, ale zase ne moc daleko. Žabáci chtěli vědět, proč mají prsten hledat ve studni, když by stačilo dát Majdalence pohlavek a on by jí vypadl odněkud ze zástěry. Dozvěděli se, že si Majdalenka prsten tajně půjčila, že si s ním hrála, že se jím chlubila kamarádkám, se kterými se scházela u studně, prohlížela ho ze všech stran a dělala s ním takové ty blesky-plesky, no a prsten hup, byl ve studni, voda se zavřela, prstýnek sevřela a bylo po radosti.

Vršťulka se zeptal, jestli tam prsten ještě je. Jestli se Majdalenka přiznala, že jí upadl do vody, mohl ho už někdo vytáhnout a oni budou hledat marně.

To byla správná otázka. Všechno se musí řádně prověřit a ověřit. Pak se ještě Vršťulka zeptal, od koho má Žbrk tyhle zprávy. Od Majdalenky určitě ne, ta, kdyby ho viděla, ztratila by leknutím řeč.

„Ono vám to nebude znít jako pravda, ale v Třeboni už dlouho sedí městskej vodník, nějakej Paroubek. Má na starosti městskou vodu, studně, kašny, sleduje jejich průtok a vůbec, co víte o tom, že kde se vaří pivo, tam musí být dobrá voda a kdo jiný se o ni může postarat než našinec? On je dokonce v tajném spojení s knížepánem, radí mu co má dělat, samozřejmě jenom když se to týká vody. Jak jsem slyšel, tak to dávám dál. Na podrobnosti jsem s neptal, ale vím jistě, že Paroubek za tím prstenem nechce jít, čistit studně, vybírat bahno je pod jeho úroveň. To ať si dělají lidé sami, a do nějakého žabce lidského mu už vůbec nic není. A Pasovští mu prý mohou být taky ukradení. On se stará o vodu a ne o nějaké lidské škorpení.“

„To je mi skutečně pěkný vodník, ten Paroubek. Už ztratil vodnickou čest, být příslušný k místu, k hrázi, k rybníku a nedat dopustit na jeho vodu. To taky něco je. Lidi přece k tý vodě taky patří, stejně jako ryby a ostatní havěť. Nemám pravdu? Mohli by být bez vody?“ obrátil se Vršťulka na Žbrka.

„Pravdu máš, jenže mu to vypravuj, když je to takovej divous. Před knížepánem sundavá čepici a kouká, aby mu voda ze šosu nekapala na koberec, ale že knížepánovi a všem okolo hrozí, že jim chalupy shoří na popel, to je mu jedno. O tom nechce slyšet, to už není jeho věc. A vodu na hašení nedá, že se přitom zbůhdarma rozlejvá.“

„Takovýmu hastrmanovi je lepší se vyhnout. To neni ani vodník,“ uplivl si Vršťulka.

Když ale padla noc, vyjeli. O žáby, čolky a ryby se vodníci rozdělili, sumcovi zabalili hubu do mokrého lupení, aby se jim, než ho donesou k řece, nezalkl dusnem, a pak ho položili na vodu. Nabral ji do žáber a spokojeně vydechl: „To byla doba, courali jste se, sotva jsem to vydržel,“ stěžoval si.

„Kdo se má tahat s takovou kládou? Jak jsi mohl takhle vyrůst, to dělá ten blahobytnej život ve vodnický domácnosti,“ bručel Žbrk. „Trochu víc pohybu by ti rozhodně neškodilo.“

Mezitím se chystali, každý na jednom sumcově boku lehnout si na vodu, a pak sumec zabral a jeli. Krásně hrnuli vodu, ta se jim přelévala přes hlavu, dělala víry a bubliny a oni jenom koukali na okolní břehy, nahoru, kde se mezi větvemi stromů leskly hvězdy, viděli tam všelijaká souhvězdí, která se zdála být mrňavá jako dirky v černém kabátě noci. Řeka se tam chvíli klikatila mezi stromy, ale pak vypluli do volné krajiny, kde byla kolem jenom pole a tam neviděli skoro nic, ale zato slyšeli, že pole a louky žijí i v noci. Kolem to šplouchalo a vrzalo, kuňkalo a mňoukalo, že kdyby vodník nebyl vodník, mohl by z toho nočního klevetění dostat třeba i strach. Jenže vodník se bojí jenom zlého člověka a ten nebyl na dohled, ten spal doma v peřinách.

Za chvíli vjeli na volnou vodu a tady přišlo sumcovi všechno líto. Je prej zasejc doma, utrousil stranou, protože se mu voda hrnula do huby. Plavili se po majestátní hladině Rožmberka. Když jste na ní v noci, nic nevidíte, jenom nebe a tmu. To musíte být zdejší, abyste poznali, že se mýlíte. Slyšíte, jak ryba plácla ocasem, jak ze spaní vykřikl pták, který si ustlal na vodní hladině. Cítíte vůni vody. Nevěříte, že voda voní? V dálce šumí rákosí, ale to jenom tušíte, protože víte, že tam je.

Tady pustili ryby z kapsářů, aby se taky proskočily, ale moc stranou jim odbíhat neradili. Zdejšího vodníka navštíví, až pojedou zpátky. Seděl obvykle na stavidle na severní straně, oni si to šinuli podél jižní strany až k silnici, která vedla mezi Rožmberkem a Káňovem. Tam tekla Zlatá stoka, která měla jít až do města. Sumec to tady znal, byl to jeho rodný rybník a proto raději zavíral oči, aby náhodou neuviděl někoho známého, se kterým by se musel utrousit pár slov a tím všechno zdržet.

Zlatá stoka byla mělká voda, ve které se takové kládě, jakou byl sumec, špatně dařilo. Hudroval, že si odře břicho, že je to tady samý kůl a hrnec, že ti Třeboňáci špatně hospodaří, když do vody zahazují všechno možné v takové hloupé důvěře, že když to není ze břehu vidět, že je to schované. Oba vodníci s ním souhlasili a chvílemi šli raději pěšky, když bylo vody opravdu tolik, že jenom rozhrnovali bahno.

Konečně byli na místě. Všude byla tma, jenom ohně u hradeb hořely a kolem nich chodili vojáci. Byli asi na stráži a koukali, aby nikdo z města neutekl, třeba někam pro posily, aby neodnesl něco, co by se jim potom, až město dobudou, hodilo.

Žbrk řekl sumcovi a rybám, aby zůstali pod můstkem, který vedl ke kamenné bráně, teď zavřené, na kterou měli cizinci zřejmě zvlášť spadeno. Tady měl sumec počkat, nevylézat, aby ho nikdo neviděl. Jen okem ho omrknout, hrůza pomyslet, jaké by to bylo mezi vojskem pozdvižení! Když vodníci nepřijdou až začne svítat, mají se ryby vrátit do Rožmberka, na kraj k silnici. Tam že se sejdou.

Žbrk ve městě už byl a věděl proto, jak se tam dostat, i když před hradbami hlídali pasovští a za hradbami domácí. Cestu mu nabídla skuĺina, kterou vytékala voda do stoky. Nebyla to cesta, kterou by třeba procházel knížepán, ani nějak libě nevoněla, protáhnout se bylo umění i pro kouzelníka, ale vodníci si poradili. Byly to přece pohádkové bytosti.

Pátá kapitola>>