skriker

Nad živým, ale jinak obyčejným mexickým městem Oaxaca trčí uprostřed širokého údolí kopec – hora a na ní zbytky zapotéckého města Monte Alban. Z Oaxacy vidět nic není a ani cestou nahoru po pěkné asfaltové silničce člověk netuší, co má očekávat. Snad jen poněkud překvapivě působil počet lidí běhajících nahoru a dolů pro krásu a pro zdraví, které jsme tam při naší neúspěšné návštěvě den předtím v podvečer potkali.

Z hotelu jsme ráno vyrazili bez snídaně, abychom stihli ještě zbytky „ranního světla”, když se večerní fotografování nepovedlo. V celém areálu nebyla kromě nás a pár prodavačů ani noha a okolní hory romanticky prosvítaly skrz opar se smogem. I když rychle stoupající slunce pálilo do očí, bylo ve stínu díky nadmořské výšce až nepříjemně chladno. Cetky prodávající důchodci se tedy zatím slunili na schodech chrámů a nevtíravě nám nabízeli něco ze své kamenické produkce.

Výhled na Oaxacké údolí je úchvatný, ale kdo se chce rozhlédnout do všech stran musí obejít celé město. Až tehdy se ukáže, že velké „náměstí” je až nepříjemně velké. Naštěstí jsou po celém nalezišti roztroušené vzrostlé stromy, pod kterými si lze odpočinout.

Příjemnou tečkou na závěr je muzeum s příslušející kavárnou, ve které podávají snídaně pouze podprůměrné, ale s krásným výhledem v ceně.

Při snídani Sonyho dráždil kolem poletující kolibřík, který se ne a ne nechat vyfotit. Claudia pro změnu dráždil starý Mexičan, který se vyfotit nechat chtěl a za peníze. Pak se nám ještě stihl pochlubit, že je slavným skladatelem milostných písní a hned text jedné z nich tahal z kapsičky na krku.

Vypadalo to na dobrý začátek naší cesty.