skriker

Camera Obscura

autor - malyfred / 21. 2. 2010

místo: Havana, Kuba; čas: únor 2009

V centru Havany, ignorována tisíci turisty, je na střeše jednoho z domů umístěna velmi pěkně provedená camera obscura. Zavedou vás do temné místnosti, ve které klimatizace udržuje přibližně 18°C a průvodkyně taháním za provaz visící ze stropu mění scenérii na kulatém stole. Celé to vypadá jako dnes již neexistující atrakce „studna”, ve které místo jedné polonahé ženy voyersky zkoumáte celou živou Havanu.

Dům stojí vedle rušného náměstí a výhled máte i na přístav. Celé hodiny bych tam vydržel sledovat magický obrázek reality pohybující se na stole. Možná proto tam mají tu proklatou klimatizaci a tak se za chvíli třesete zimou a raději se vrátíte do horkého dne venku.

Ten samý pohled ze střechy není ani zdaleka tak přitažlivý jako jeho promítaná podoba v zšeřelé místnosti uvnitř.

Tady nic nefunguje

autor - malyfred / 18. 8. 2009

místo: Havana, Kuba; čas: únor 2009

Jsou věci, které se člověk dozví jen tak mimochodem, akceptuje je bez ptaní a pak se sám sobě směje.

Když jsme přilétali na Kubu, bylo plánováno dosednutí letadla na letištní plochu chvilku po 23.00 místního času. Palubní počítač ukazoval 22.00 a tak se zvídavější cestující ptali letušky, kolik je tedy opravdu hodin. „Tady nic nefunguje, ani ty hodiny… je 23.00″, byla trochu zneklidňující odpověď naprdnuté letušky. Ještě, že už jsme přistáli.

Když nás ráno budila ranní rozcvička kubánských školáků v 7.00, bylo mi jich líto. Z komunismu si toho moc nepamatuji, ale takhle krutý režim jsme my nemívali.

Po pár dnech se chystáme odjet z Havany do Trinidadu autobusem. Odjezd je ve 13.00, ale nějak se nám poštěstilo dorazit na nádraží už kolem dvanácté. Chlapík za šaltrem se usmívá a hned nabízí, že nás rovnou odvede k autobusu. Jaké je to překvapení, když na hodinách v autobuse svítí 13.00.

V letadlech Iberie nic nefunguje… ani ty hodiny. Tři dny jsme žili o hodinu jinak než svět kolem nás a ani nám to nepřišlo, to víte, dovolená.

Za týden nám Iberia posunula čas odletu – o hodinu – i když se možná jen přizpůsobili realitě. To se už nedozvíme, protože jsme ten den stejně neodletěli.

Papantla

autor - malyfred / 10. 12. 2008 /
  • english

místo: Papantla, Mexiko; čas: prosinec 2006

Portugalský

autor - malyfred / 24. 9. 2008 /
  • english

místo: Lisabon, Portugalsko; čas: září 2008

Venice the Menace

autor - malyfred / 2. 3. 2008 /
  • english

místo: Benátky, Itálie; čas: únor 2008

Mexické virtuální museum – Museo Nacional de Antropología I

autor - malyfred / 21. 10. 2007 /
  • english

Hlava mayského šlechtice

Hlava mayského šlechtice vymodelovaná ze štuku, jež byla nalezena v hrobce uvnitř Chrámu nápisů v Palenque.

http://www.mna.inah.gob.mx

Calakmul

autor - malyfred / 12. 8. 2007

Tento „příběh“ je vyprávěn poněkud na přeskáčku. Pro lepší přehled doporučuji: Siempre Adelante Mexico

Na jihu Yucatánu u hranic s Guatemalou leží obrovská biosférická rezervace jménem Calakmul. V některých průvodcích je zmíněna jako přírodní rezervace, někde se spíše mluví o mayském městě, které leží v jejím středu, ale nejčastěji o Calakmulu průvodci mlčí. Ačkoli je Calakmul doposud největším nalezeným mayským městem na světě, zůstává prakticky neznámým. S jeho odkrýváním se začalo teprve před 14 lety a je od všech ostatních turistických atrakcí Mexika tak daleko, že se tam turisté stejně asi nikdy nepohrnou.

_calakmul_road.jpg

Slovo „Calakmul“ by snadno mohlo být synonymem pro „nepřístupný“. Musíte jet den cesty na západ ze slavného mayského města Palenque a když jste naprosto otráveni tou nekonečnou zelenou dekorací kolem silnice, musíte jet ještě dál. Problém Calakmulu není jen to, že je uprostřed ničeho, ale i to, že nejbližší civilizace je 60 kilometrů vzdálená vesnička na hlavní silnici, kde se teprve učí vyslovovat slovo turista. Začali dobře, mladá podnikatelka si tam otevřela „restauraci“, kde zaměstnává přihlouplou indiánku na vaření a čištění záchoda. Její podnikatelský duch jí ovšem velí nabídnout víc a tak o dvě stě metrů dál nechala postavit malé domečky z trávy a dřeva, ve kterých nabízí ubytování. Travnaté chatičky ještě svítí novotou, nedaleký záchod se zalévá kýblem a elektřina se občas vypíná, ale turismus už zapouští první drobné kořínky i uprostřed této zelené nicoty.

Večer jsme tedy s mladou paní dohodli ubytování a večeři a ta nám navíc nabídla teplou sprchu; ať si prý ráno přijdeme do restaurace. Ráno bylo zataženo od obzoru k obzoru, jak už to na Yucatánu bývá a snídaně byla… mexická. Po ní však přišel okamžik pravdy. Teplá sprcha spočívala v kýblu od hnojiva plném horké vody, kterou si člověk mohl na záchodě svobodně vylít na hlavu. Záchodem se rozumí vybetonovaná místnost, kterou posluhující indiánka pravidelně drhne kartáčem a kam chodí po hostech zalévat záchodovou mísu vodou s desinfekcí. Lux lux – jak by řekli v Arménii.

Ale co, podlaha byla hrubá betonová, ale pravidelně drhnutá. Záchod smrděl desinfekcí, ale byl čistý a teplá voda byla teplá, tak co by člověk chtěl víc. Snad jen trochu víc světla v té tmavé díře a aby ty dveře od záchoda šly taky ještě někdy otevřít.

_ocellated_turkey.jpg

Přenocovali jsme přímo u vjezdu do rezervace, který se vyznačuje závorou a strážným; šedesát příštích kilometrů je jen prales. Silnička je tak široká, že se dvě auta vyhnou, ale není se komu vyhýbat. Stačí jen občas přibrzdit a počkat až krocani uhnou z cesty. Na silnici se jim líbí – je to volný prostor, který jim v pralese jinak schází. Mexický prales – selva – není prales jak si ho prostý středoevropan představuje. Je to hnusné husté roští, do kterého nelze vlézt, ale ani by tam nikdo nelezl protože to roští smrdí od všudypřítomných opic a je v něm dusno a vedro.

Na konci okresky, v samém středu rezervace je pár domečků, které slouží jako kasa, záchody a správní místo pro Zona Arqueológica de Calakmul. V Calakmulu jsme strávili celý den a lidí jsme potkali asi dvacet, opravdu to není nijak výrazně populární místo. To je na Mexiku zvláštní – turistické davy se podobají davům na pražských předměstích mimo sezónu, prakticky neexistují. I tak vyhlášené místo jako je Chichen Itzá (jeden z nových divů světa) svou návštěvností připomíná více Karlštejn než div světa.

_trail.jpg

Jdeme do pralesa

Spolužák ze základní školy Vrána říkal, že „to smrdí jako dogan“ a Calakmulský prales smrdí jako dogan. Předčí ho jen smrad netopýrů z Uxmalu – ti smrdí jako tři sta megadoganů, ale o tom až příště.

_temple4.jpg

Celé toto místo připomíná splněný sen archeologa amatéra. Procházíte pralesem a co chvíli se objeví prosvítající mayská ruina. Na okolních stromech hulákají opice a umně se schovávají v korunách. Občas zahlédnete pestrobarevného ptáka nebo motýla a všude pochodují průvody mravenců.

_temple3.jpg

stelae.jpg

Nikde nejsou žádní hlídači, nikde nejsou žádné řetězy či provazy omezující přístup. Jen malá cedulka upozorňující, že šplhání po stavbách je na vlastní nebezpečí. Drápu se na jednu z menších pyramid, abych se rozhlédnul, kde jsou ty dvě velké pyramidy, podle kterých se Calakmul jmenuje (Calakmul znamená něco jako: „dvě u sebe stojící pyramidy“). Ano jsou tu, musíme ještě kousek pralesem k jihovýchodu a jsme tam.

_tree.jpg

monkey.jpg

Šplháme na první z nich. Na vrcholu je příjemně. Vítr fouká každou chvíli jinak, Sony má závratě z výšky a směje se nám jak s Claudiem fotografujeme jako o závod. Claudio vsadil na černobílý film a tak „blbne“ s filtry a stativem.

selva.jpg

Od obzoru k obzoru je zeleň a na jih od nás někde v té divočině začíná Guatemala. Za její hranicí by měly být vidět pyramidy mayského města Tikal, ve své době hlavního ekonomického a politického soupeře Calakmulu. Není vidět nic, jen všepřekrývající džungle, které lidé, jakoby omylem, vzali kousek země a postavili si na ní pyramidy. Ty sice džungli převyšují, ale působí to až směšně v tom zeleném vesmíru.

claudio_sony.jpg

Nebe je od rána šedé jak normalizace a Claudio co chvíli otevírá téma jaké by to byly krásné fotky a jaké filtry by použil, kdyby nebylo tak hrozně zataženo. Příroda mu přání plní a od východu se nebe trhá.

_temple.jpg

temple5.jpg

Sestup po nepříjemně příkrých schodech se mění v show, když Claudio a Sony oba svorně v různých jazycích nadávají, že je u toho fotím a ještě se směju.

_steps.jpg

Na druhou pyramidu jdu s Claudiem sám. Cestou předběhneme skupinku Mexičanů, kterým pro potěšení zpívá slepá dívka. Na vršku se dávají s Claudiem do řeči a ten zažívá krušné chvilky. Španělština a italština jsou si podobné, ale zatímco on jim rozumí, oni jemu ne. Nakonec mu udělají „radost“, když nevidomé děvče vyzvou, aby zazpívala španělskou verzi písně jakési italské pop hvězdičky. Rozhovor ale skočí dobře – shodnou se na hodnocení včerejšího fotbalového zápasu místní ligy. Claudio se během naší cesty a večerních hotelových televizních seancí stane odborníkem na mexický fotbal.

song.jpg

_outlook.jpg

_fred.jpg

sony.jpg

Na vrcholu druhé pyramidy nakonec strávíme snad hodinu, protože mraky dramaticky kloužou po obloze a v té výšce na dusným pralesem je opravdu příjemně. Sony dole mezitím začíná po krocanovsku hudrovat, že nám ty foťáky zničí. Rychle dolů, než Sony vybuchne.

A to je konec. Musíme odsud pryč, abychom stihli dojet do Chetumalu ke Karibskému moři ještě dnes. Ve skutečnosti ale plánujeme odpočinek u sladkovodního jezera Bacalar, jež se táhne na šedesát kilometrů podle mořského pobřeží a na fotografiích vypadá jako skutečný ráj.

_speed.jpg

© 2004 - 2017 malyfred