Jsou věci, které se člověk dozví jen tak mimochodem, akceptuje je bez ptaní a pak se sám sobě směje.

Když jsme přilétali na Kubu, bylo plánováno dosednutí letadla na letištní plochu chvilku po 23.00 místního času. Palubní počítač ukazoval 22.00 a tak se zvídavější cestující ptali letušky, kolik je tedy opravdu hodin. „Tady nic nefunguje, ani ty hodiny… je 23.00″, byla trochu zneklidňující odpověď naprdnuté letušky. Ještě, že už jsme přistáli.

Když nás ráno budila ranní rozcvička kubánských školáků v 7.00, bylo mi jich líto. Z komunismu si toho moc nepamatuji, ale takhle krutý režim jsme my nemívali.

Po pár dnech se chystáme odjet z Havany do Trinidadu autobusem. Odjezd je ve 13.00, ale nějak se nám poštěstilo dorazit na nádraží už kolem dvanácté. Chlapík za šaltrem se usmívá a hned nabízí, že nás rovnou odvede k autobusu. Jaké je to překvapení, když na hodinách v autobuse svítí 13.00.

V letadlech Iberie nic nefunguje… ani ty hodiny. Tři dny jsme žili o hodinu jinak než svět kolem nás a ani nám to nepřišlo, to víte, dovolená.

Za týden nám Iberia posunula čas odletu – o hodinu – i když se možná jen přizpůsobili realitě. To se už nedozvíme, protože jsme ten den stejně neodletěli.

Jeli jsme na Kubu, byly levné letenky. Je tam vůbec něco zajímavého kromě Fidela? Inu, jak se to vezme.

Uplynulo 50 let od „vítězství” revoluce a všude je to připomínáno.

Zdá se, že lidé mají některé hrdiny revoluce upřímně rádi. Takový vždy usměvavý Camilo Cienfuegos (můj oblíbenec) je vysloveně populární. O Che Guevarovi pochopitelně vůbec nemluvím.

Informace z ciziny jsou dostupné velmi rozdílně. Zatímco cizí noviny a časopisy vůbec nejsou k dostání a internet je pomalý a drahý, cizí filmy a seriály jdou běžně v televizi. Zajímavé je, že místní noviny také prakticky neexistují. Vycházejí jen občas, sehnat se dají špatně (vlastní zkušenost) a nikoho nikde nevidíte, že by je četl. Místo toho je pravidelný Fidelův sloupek z Granma předčítán v televizi – před Ally McBealovou. Naprosto absurdně působilo, když jsme na Kubě v televizi koukali na „Po přečtení spalte" v původním znění s titulky a v Čechách to ještě ani nešlo do kin – výhoda neexistujících obchodních styků s USA

Lidé mají na dveřích svých domů napsáno – „¡Viva Fidel y Raúl!”, „¡Viva la Revolución Cubana!” apod. Těžko soudit, zda proto, že jsou rádi, že jejich děti chodí do školy a nemocní do nemocnice, nebo kvůli uličnímu výboru.

Pracuje se od rána, na ulicích se uklízí, lidé dodržují dopravní předpisy. Na druhou stranu turistovi pořád někdo něco nabízí případně po něm něco chce. Pro každého jste „Amigo” a boháč. Neuniknete žádostem o peníze a debatám o tom jak se špatně na Kubě daří. Problém je v tom, že vám to vysvětluje dobře oblečený chlapík, posedávající na promenádě s lahví rumu v ruce.

Z rozhodnutí vlády jsou všude úsporné žárovky. Úplně všude. Výhoda totalitního systému.

Nemá to ani hlavu ani patu, ale bude to mít pokračování příště.

The stucco head of a young Maya noble with a deformed skull. Found in the burial chamber of Lord Pakal in the Temple of the Inscriptions of Palenque.

http://www.mna.inah.gob.mx

Slovo „Calakmul“ by snadno mohlo být synonymem pro „nepřístupný“. Musíte jet den cesty na západ ze slavného mayského města Palenque a když jste naprosto otráveni tou nekonečnou zelenou dekorací kolem silnice, musíte jet ještě dál. Problém Calakmulu není jen to, že je uprostřed ničeho, ale i to, že nejbližší civilizace je 60 kilometrů vzdálená vesnička na hlavní silnici, kde se teprve učí vyslovovat slovo turista. Začali dobře, mladá podnikatelka si tam otevřela „restauraci“, kde zaměstnává přihlouplou indiánku na vaření a čištění záchoda. Její podnikatelský duch jí ovšem velí nabídnout víc a tak o dvě stě metrů dál nechala postavit malé domečky z trávy a dřeva, ve kterých nabízí ubytování. Travnaté chatičky ještě svítí novotou, nedaleký záchod se zalévá kýblem a elektřina se občas vypíná, ale turismus už zapouští první drobné kořínky i uprostřed této zelené nicoty.

Večer jsme tedy s mladou paní dohodli ubytování a večeři a ta nám navíc nabídla teplou sprchu; ať si prý ráno přijdeme do restaurace. Ráno bylo zataženo od obzoru k obzoru, jak už to na Yucatánu bývá a snídaně byla… mexická. Po ní však přišel okamžik pravdy. Teplá sprcha spočívala v kýblu od hnojiva plném horké vody, kterou si člověk mohl na záchodě svobodně vylít na hlavu. Záchodem se rozumí vybetonovaná místnost, kterou posluhující indiánka pravidelně drhne kartáčem a kam chodí po hostech zalévat záchodovou mísu vodou s desinfekcí. Lux lux – jak by řekli v Arménii.

Ale co, podlaha byla hrubá betonová, ale pravidelně drhnutá. Záchod smrděl desinfekcí, ale byl čistý a teplá voda byla teplá, tak co by člověk chtěl víc. Snad jen trochu víc světla v té tmavé díře a aby ty dveře od záchoda šly taky ještě někdy otevřít.

Přenocovali jsme přímo u vjezdu do rezervace, který se vyznačuje závorou a strážným; šedesát příštích kilometrů je jen prales. Silnička je tak široká, že se dvě auta vyhnou, ale není se komu vyhýbat. Stačí jen občas přibrzdit a počkat až krocani uhnou z cesty. Na silnici se jim líbí – je to volný prostor, který jim v pralese jinak schází. Mexický prales – selva – není prales jak si ho prostý středoevropan představuje. Je to hnusné husté roští, do kterého nelze vlézt, ale ani by tam nikdo nelezl protože to roští smrdí od všudypřítomných opic a je v něm dusno a vedro.

Na konci okresky, v samém středu rezervace je pár domečků, které slouží jako kasa, záchody a správní místo pro Zona Arqueológica de Calakmul. V Calakmulu jsme strávili celý den a lidí jsme potkali asi dvacet, opravdu to není nijak výrazně populární místo. To je na Mexiku zvláštní – turistické davy se podobají davům na pražských předměstích mimo sezónu, prakticky neexistují. I tak vyhlášené místo jako je Chichen Itzá (jeden z nových divů světa) svou návštěvností připomíná více Karlštejn než div světa.

Jdeme do pralesa

Spolužák ze základní školy Vrána říkal, že „to smrdí jako dogan“ a Calakmulský prales smrdí jako dogan. Předčí ho jen smrad netopýrů z Uxmalu – ti smrdí jako tři sta megadoganů, ale o tom až příště.

Celé toto místo připomíná splněný sen archeologa amatéra. Procházíte pralesem a co chvíli se objeví prosvítající mayská ruina. Na okolních stromech hulákají opice a umně se schovávají v korunách. Občas zahlédnete pestrobarevného ptáka nebo motýla a všude pochodují průvody mravenců.

Nikde nejsou žádní hlídači, nikde nejsou žádné řetězy či provazy omezující přístup. Jen malá cedulka upozorňující, že šplhání po stavbách je na vlastní nebezpečí. Drápu se na jednu z menších pyramid, abych se rozhlédnul, kde jsou ty dvě velké pyramidy, podle kterých se Calakmul jmenuje (Calakmul znamená něco jako: „dvě u sebe stojící pyramidy“). Ano jsou tu, musíme ještě kousek pralesem k jihovýchodu a jsme tam.

Šplháme na první z nich. Na vrcholu je příjemně. Vítr fouká každou chvíli jinak, Sony má závratě z výšky a směje se nám jak s Claudiem fotografujeme jako o závod. Claudio vsadil na černobílý film a tak „blbne“ s filtry a stativem.

Od obzoru k obzoru je zeleň a na jih od nás někde v té divočině začíná Guatemala. Za její hranicí by měly být vidět pyramidy mayského města Tikal, ve své době hlavního ekonomického a politického soupeře Calakmulu. Není vidět nic, jen všepřekrývající džungle, které lidé, jakoby omylem, vzali kousek země a postavili si na ní pyramidy. Ty sice džungli převyšují, ale působí to až směšně v tom zeleném vesmíru.

Nebe je od rána šedé jak normalizace a Claudio co chvíli otevírá téma jaké by to byly krásné fotky a jaké filtry by použil, kdyby nebylo tak hrozně zataženo. Příroda mu přání plní a od východu se nebe trhá.

Sestup po nepříjemně příkrých schodech se mění v show, když Claudio a Sony oba svorně v různých jazycích nadávají, že je u toho fotím a ještě se směju.

Na druhou pyramidu jdu s Claudiem sám. Cestou předběhneme skupinku Mexičanů, kterým pro potěšení zpívá slepá dívka. Na vršku se dávají s Claudiem do řeči a ten zažívá krušné chvilky. Španělština a italština jsou si podobné, ale zatímco on jim rozumí, oni jemu ne. Nakonec mu udělají „radost“, když nevidomé děvče vyzvou, aby zazpívala španělskou verzi písně jakési italské pop hvězdičky. Rozhovor ale skočí dobře – shodnou se na hodnocení včerejšího fotbalového zápasu místní ligy. Claudio se během naší cesty a večerních hotelových televizních seancí stane odborníkem na mexický fotbal.

Na vrcholu druhé pyramidy nakonec strávíme snad hodinu, protože mraky dramaticky kloužou po obloze a v té výšce na dusným pralesem je opravdu příjemně. Sony dole mezitím začíná po krocanovsku hudrovat, že nám ty foťáky zničí. Rychle dolů, než Sony vybuchne.

A to je konec. Musíme odsud pryč, abychom stihli dojet do Chetumalu ke Karibskému moři ještě dnes. Ve skutečnosti ale plánujeme odpočinek u sladkovodního jezera Bacalar, jež se táhne na šedesát kilometrů podle mořského pobřeží a na fotografiích vypadá jako skutečný ráj.

http://en.wikipedia.org/wiki/Calakmul