Jeli jsme na Kubu, byly levné letenky. Je tam vůbec něco zajímavého kromě Fidela? Inu, jak se to vezme.

Uplynulo 50 let od „vítězství” revoluce a všude je to připomínáno.

Zdá se, že lidé mají některé hrdiny revoluce upřímně rádi. Takový vždy usměvavý Camilo Cienfuegos (můj oblíbenec) je vysloveně populární. O Che Guevarovi pochopitelně vůbec nemluvím.

Informace z ciziny jsou dostupné velmi rozdílně. Zatímco cizí noviny a časopisy vůbec nejsou k dostání a internet je pomalý a drahý, cizí filmy a seriály jdou běžně v televizi. Zajímavé je, že místní noviny také prakticky neexistují. Vycházejí jen občas, sehnat se dají špatně (vlastní zkušenost) a nikoho nikde nevidíte, že by je četl. Místo toho je pravidelný Fidelův sloupek z Granma předčítán v televizi – před Ally McBealovou. Naprosto absurdně působilo, když jsme na Kubě v televizi koukali na „Po přečtení spalte" v původním znění s titulky a v Čechách to ještě ani nešlo do kin – výhoda neexistujících obchodních styků s USA

Lidé mají na dveřích svých domů napsáno – „¡Viva Fidel y Raúl!”, „¡Viva la Revolución Cubana!” apod. Těžko soudit, zda proto, že jsou rádi, že jejich děti chodí do školy a nemocní do nemocnice, nebo kvůli uličnímu výboru.

Pracuje se od rána, na ulicích se uklízí, lidé dodržují dopravní předpisy. Na druhou stranu turistovi pořád někdo něco nabízí případně po něm něco chce. Pro každého jste „Amigo” a boháč. Neuniknete žádostem o peníze a debatám o tom jak se špatně na Kubě daří. Problém je v tom, že vám to vysvětluje dobře oblečený chlapík, posedávající na promenádě s lahví rumu v ruce.

Z rozhodnutí vlády jsou všude úsporné žárovky. Úplně všude. Výhoda totalitního systému.

Nemá to ani hlavu ani patu, ale bude to mít pokračování příště.