Vodníci se vrátili zpátky na svou hráz. Ani se cestou nestavěli u rožmberského souseda. Jejich výprava neměla úspěch, chudáci Třeboňáci. Ani nevědí, kde prsten hledat. Až dojde Pasovským trpělivost, jaká jsi byla, Třeboni! Určitě lehneš popelem a lidé budou škody napravovat kolik let.
Seděli na hrázce a rozjímali. U nohou jim šplouchal sumec, který se celkem právem počítal za důležitého člena výpravy a byl smutný z jejího neúspěchu.
Studna na Kozím plácku měla dřevěné roubení a rumpál, na něm namotaný provaz a na jeho konci dřevěné vědro. Vědro teď leželo na roubení a jak si Vršťulka všiml, bylo suché, vodu tu nikdo od večera nenabral.
„Sem prsten spadl. Není tam moc hluboko. Pošli tu svoji havěť, ať nemusíme lézt do bláta. Už dlouho dno nikdo nečistil.“ Paroubek ohrnul nos nad lidmi, kteří bydleli kolem v dřevěných a sem tam i zděných domech, a málo dbali o vodu, ač je k tomu vyzýval. Bohatí měšťané měli své studně na dvorech, zde nabírali vodu ti, kdo neměli nikoho, kdo by studnu vyčistil, bláto vynesl a uvolnil cestu proudu vody.
Na druhé straně třeboňských hradeb bylo ticho a klid. Ohně hořely podél zdi a kolem nich seděli obránci. Tihle chasníci měli vyburcovat měšťany, a vůbec všechny Třeboňáky, kdyby se stalo a nepřítel vyrazil do útoku. Nebylo to sice pravděpodobné, protože se pořád ještě jednalo o tom stříbrném pokladu, ale co kdo ví. Nepřítel se zatím k útočení neměl, protože si byl jistý, že sezením nic nepoškodí. Jen se bojte, Třeboňáci, zakopávejte penízky, my vám je stejně najdeme a sebereme! Ale to až přijde čas a ten zatím nepřišel. Zatím čekáme na knížecí poklad.
Snadno se řekne, že jdeme do Třeboně. Nebo spíš: plaveme do Třeboně, protože dá rozum, že vodníci nepůjdou pěšky po silnici. Žbrk dělal složité přípravy, které odchod zdržovaly. Tvrdil totiž, že musí s sebou vzít pár schopných a hledavých čolků a žab, a taky nějakou drobnější rybu, spíš menší, ale zdatnou, snad candátka, štiku ne, možná, že okoun by taky vyhovoval. Vršťulka se jenom divil. K čemu je potřebuje, jak je chce nést, vždyť mu cestou utečou, nebo se ztratí. Taková dálka a té vody, kterou budou muset minout.
V rákosí na mělké straně rybníka, tam, kde si stará olše namáčí listí ve vodě, žili tři komáři. Žilo jich tam samozřejmě plno, celá mračna, ale nás zajímají právě tihle tři: Prokotálek, Mašlička a Ucho. Byli to kamarádi, kteří měli celý svět rádi. Snad s výjimkou žab, netopýrů a ještě několika desítek podobných, kteří jim nepřáli. Stejně tak jako lidé, kteří jim byli protivní, když to máme říct ohleduplně. Říkali o nich, že jim pijí krev a že je třeba je pádnou rukou vyplatit. Komáři však byli chasníci hbití, uhýbaví a všem ranám se vždy obratně vyhnuli. A ještě se pak rozčíleným oháněčům písklavě posmívali: „Vidíš, vidíš, jak jsi silný a na mne, maličkého komára, nestačíš,“ vyzpěvoval Prokotálek. Dostal jméno od toho, že pořád jen povídal a nedal se zastavit. Všude bylo plno jeho písklavého řečnění.
Jak jsme si řekli, Vršťulka dostal od vděčného řezníka Křesličky fajfku. Podle řezníkovy rady nasbíral listí vonných bylinek, všelijak ho máčel a pak na mělčině v rákosí sušil, přidal něco jitrocele a další pochutiny, vymyslel několik kombinací a pak bafal. Seděl na vrbě a vypouštěl malebné obláčky kouře, šedivé a někdy do modra zbarvené a divil se, jak to těm lidem může chutnat. Jakou v tom sezení a vypouštění kouře mohou nacházet zálibu. Aby se však neřeklo, aby Křesličku neurazil svým nevděkem, sedal na hrázi a pokuřoval.
Co všechno žije ve vodách rybníků?
Žijí tam ryby, žáby, někde, kde je čistá voda, i raci a ještě mnoho dalších živočichů. Žijí tam také vodníci?
To je otázka, pane! Kde by se tam dneska vzali vodníci. Byly doby, kdy byl u nás ve vodě i bobr a kde je dneska? Vidíte, a vodníka byste tam chtěli mít. Byly však doby, kdy u nás na Třeboňsku i bobr žil a dařilo se mu dobře, tak proč by tam nemohl být i vodník? Muselo to ovšem být dávno, moc dávno, nebo snad nedávno? Lidé tenkrát věřili, že v tůních, v hlubinách vod tito zelení mužíčkové čekají na nezbedné děti, které neposlechly a šly se koupat do hlubokých vod, do vodní říše, kde jsou vodníci pány.
Lidé totiž věděli, že vodníci jsou od toho, aby ti, kteří neumějí plavat, nechodili na hlubokou vodu.
Pozornější z Vás si možná všimli drobného odkazu na jandovský.cz v mém menu. Od stejného autora se zde bude objevovat po příštích pár dnů skromné dílko pro děti – Pohádka o Vršťulkovi. Doporučuji! Knižně bohužel nevyšla, ale nenecháme vás ve štychu a tak budete mít přes Vánoce co číst dětem na dobrou noc.
PS. Hledá se nakladatel!
