A jsou to ústa něčí
a je to… Jsi to ty -
Srdce ty zahaleči
probuď se z dřímoty

krví mi naplň žíly
vichrem plic vzedmi hruď

Má lásko – pro tu chvíli
mně milostiva buď

Jiří Žáček
Obejmi mě
Výbor z milostné poezie
NIBIRU 2004

Kouzlo letní noci.doc

Více na jandovsky.cz

Stick Boy and Match Girl in Love

Stick Boy liked Match Girl,
He liked her a lot.
He liked her cute figure,
he thought she was hot.

But could a flame ever burn
for a match and a stick?
It did quite literally;
he burned up quick.

The Boy with Nails in his Eyes

The Boy with Nails in his Eyes
put up his aluminium tree.
It looked pretty strange
because he couldn't really see.

Thanks to: http://homepage.tinet.ie/~sebulbac/burton/home.html

And don't forget to buy this book! (Where to buy?)

Za sedmé.doc (945 kB)

www.jandovsky.cz

I have met with persons to whom the barguest [bar-ghaist, i.e., gate-ghost] has assumed the form of a white cow, or a horse; but on most occasions "Trash" is described as having the appearance of very large dog, with very broad feet, shaggy hair, drooping ears, and eyes "as large as saucers." When walking, his feet make a loud splashing noise, like old shoes in a miry road, and hence the name of "Trash." The appellation "Skriker" has reference to the scream uttered by the sprite, which are frequently heard when the animal is invisible. When followed by any individual he begins to walk backwards with his eyes fixed full on his pursuer, and vanishes on the slightest momentary inattention.

Occasionally he plunges into a pool of water, and at times he sinks at the feet of the persons to whom he appears with a loud splashing noise, as if a heavy stone were thrown into the miry road. Some are reported to have attempted to strike him with any weapon they had at hand, but there was no substance to receive the blows, although the Skriker kept his ground.

He is said to frequent the neighbourhood of Burnley at present, and is mostly seen in Godly Lane, and about the parish church. But he by no means confines his visits to the churchyard, as similar sprites are said to do in other parts of England and Wales.

[Lancashire Folklore (1867), edited by T. T. Wilkinson, John Harland]

I’ve chosen the name of this web “skriker” as the first random word from Swedish dictionary that sounded good enough:

skriker skrek skrikit skrik! skrika verb

cry, call out, shout, scream, shriek

and I was surprised by the sprite called Skriker few days ago on print.google.com (Excellent project! Unfortunately, you need to have Google account to be allowed to use it. That sounds like good old manners of our beloved Microsoft!:(.

I like the idea of screaming, hairy dog with huge eyes that announces the death and an obvious connection between Swedish skriker and English scream, squawk, skreak, skreigh, screech, etc. could be found by those who know the Old Norse skrćkja/skrika and Middle English skricken. Therefore the screaming Skriker from Lancashire is our official mascot since now!

Those who could be interested are encouraged to send me a drawing of our new mascot;-)

František Listopad

Bůh belhá klopýtá
z komory do kuchyně
vaří bramboračku
opláchne starou lžíci
sedne si u okna
dívá se udiveně
To jsem to dopracoval

„Tohle asi znát nebudeš,“ řekl shovívavě a měl pravdu. „Roku 1933 vydal tuhle knížku v Londýně Sir James Jeans. Nové základy přírodovědy. U nás vyšla o čtyři roky později a na začátku padesátých let byla už jenom v antikvariátech. Jeans byl známý popularizátor vědy.“ Teď, patrně proto, aby nebylo Jeansovi mezi námi smutno, začal chrlit jména dalších jeho následovníků, kteří pojali ušlechtilý záměr seznámit tlupy ignorantů se základy fyziky a podobných exaktních věd, jako je kybernetika, teorie relativity a podobně.

Knížka měla bleděmodré desky a na vnitřní straně byl typický důkaz, že ji koupil v antikvariátu za 14 korun. Ve všech antikvariátech zapisují cenu stejně. Navíc tam bylo Milošovo jméno a adresa.

„Tahle knížka je pro mne přesvědčivým důkazem, že si lidé mají věřit, že mají ctít to, co každý má v sobě. Myslím tím naše lepší stránky.“

V tomto případě jsem vřele souhlasil. Po příběhu s kyticí jsem byl plně přesvědčen, že i ve mně nějaké ty lepší stránky jsou, i když bych mohl jmenovat několik lidí, kteří by jejich nepřítomnost ochotně odpřísáhli.

„Příběh je to naprosto všední. Nečekejte žádná překvapení. Marie to ostatně zná, může potvrdit, že o nic nejde.Tenkrát jsem jezdil někudy po jižních Čechách. Ve Strakonicích nebo v Táboře jsem tuhle knížku uviděl za výkladem antikvariátu a koupil jsem si ji. Protože jsem jel autem, je celkem samozřejmé, že jsem ji dal do vozu a věřil, že si počtu. V tu chvíli pořád ještě o nic nešlo. Mne tahle literatura vždycky zajímala, snad proto, že byla zdánlivě tak odtažitá od mé profese.“

„To je totiž tak,“ skočila mu Marie do řeči. Marie právem vystupuje jako odborník na Milošovu povahu. Za těch bratru pětačtyřicet let, co ho provází životem a světem, mu musí rozumět. „Čte vědeckou nebo technickou literaturu a tím si nějak složitě koriguje svoje sochařské vidění věci. Cítí se být tou sochařinou nějak omezený a spontánně sahá po něčem, kde tuší nové prostory. Zvláštní, co?“ Zadívá se na mne a čeká, že kývnu.

Nic by mne nestálo, kdybych souhlasně zakýval hlavou, jenže to byla zajímavá odbočka od věci, která by stála za to, aby byla trochu propátrána. „O tom bychom si měli trochu promluvit,“ říkám, přitom mne napadá, že mi Marie nabídla možnost oplatit Milošovi jeho předešlé vstupy do mého příběhu.

„Hele, jestli mne chcete rozčílit, tak mi pořád skákejte do řeči. Tak tedy jedu,“ říká a sleduje, jak se tváříme. „U cesty stojí stopař. Zastavil jsem, byl to student. Jeptišky, studenty a vojáky jsem vždycky bral do vozu. Snad to bylo v máji, protože měl před maturitou. Vedli jsme řeči, jaké se vedou, když dva zcela cizí lidé mají spolu v omezeném prostoru jet kus cesty. Pak začal mít mladík dlouhou chvíli a všiml si knížky, která ležela někde na dosah ruky. Dovolil se, jestli do ní může nahlédnout. Četl si a hlasitě dával najevo, že ho zaujala. Takové ty nadšené řeči, jako: Kde jste to koupil? Myslíte, že to někde seženu? Tohle si tak moct přečíst.

Nevím, jestli jsem byl tak velkorysý, asi byla taková doba. Byla tu nedávná válečná zkušenost a lidi spojovala solidarita, která z takové zkušenosti vyplyne. Zkrátka jsem měl ke klukovi důvěru. Ať si tedy knížku půjčí. Zastavil jsem, ani k příkopu jsem zajíždět nemusel, provoz byl tenkrát na silnici naprosto idylický, tedy minimální, napsal jsem do knížky, jak vidíte, adresu, vem si to, až tě knížka omrzí, vrať ji, taky si ji rád přečtu.

Čas utíkal, knížka nikde. To jsem se zase jednou napálil, říkal jsem si, když jsem si na ni za ty dva roky, co ji měl u sebe, vzpomněl. Za tu dobu mohl knížku umět nazpaměť. Jenže knížka nakonec přišla. K ní přiložil dopis, omlouval se a vysvětloval zdržení. Tak ho zaujala, že se rozhodl studovat fyziku na vysoké škole.“

„To je všechno?“ ptám se a čekám nějaké překvapení, i když jsem byl předem upozorněn, že žádné nepřijde.

„Co bys ještě chtěl?“

„Slyšel jsi o něm od té doby?“

„Neslyšel. A taky o to nejde. Důležité je, že jsem klukovi důvěřoval a že se mi důvěřovat vyplatilo.“

„Chceš tím zřejmě říct, že se má lidem důvěřovat. Jenže jsi neřekl, kterým lidem. Všem?“

Nadsedl na židli a zatvářil se, jako by mluvil s člověkem pokleslé inteligence. „Mockrát tě doběhnou, zklamou, než potvrdíš výchozí tezi, kterou jsem uplatnil.“

„Měl jsi tuhle zásadu na mysli, když jsi mu knížku půjčoval?“

„To nevím, vědomě jistě ne, podvědomě určitě. Já vím, že je riskantní důvěřovat neznámému člověku. Ale zkusit se to musí,“ říká Miloš. „Když mu důvěřuješ, tvoje důvěra ho zavazuje. Ten dotyčný tě může mít za hlupáka, protože by sám nic podobného neudělal, ale tvoje důvěra ho k tobě váže neviditelným poutem. Vsadil jsem na povzbudivou stránku jeho povahy, charakteru nebo čeho. Každý z nás to v sobě má a já jsem se pokusil strefit se naslepo. A vyšlo to.“

„Náhoda v lidském životě. Věčné a vděčné téma,“ řekl a Marie pokračovala: „Ten mládenec nevěděl, co bude po maturitě dělat. Možná, že kdybys mu nezastavil, že by vystudoval práva. Takhle o jeho osudu rozhodlo to, že Jeans napsal podmanivě svoji knížku, že se kluk rozhodl zamávat právě tobě, že jsi mu zastavil a že jsi tu knížku nedal do kufru nebo do aktovky. Vidíš, co všechno může hrát roli v našem životě.“

„Jistě. Jde tady o dva problémy. Pro mne je podstatné to, že mi knížku vrátil. Ne to, jestli hrála v jeho životním příběhu nějakou úlohu. I když čím výraznější je její vliv na jeho další rozhodování, tím významnější je jeho rozhodnutí mi ji vrátit. Vrátil ji, i když nemusel.“

„Nevíš, jestli ten člověk školu dokončil a jak si později vedl?“ ptám se.

„Už jsem snad jasně řekl, že nevím a že to není podstatné. Podstatné je, že jsme se jednou sešli, že jsme si důvěřovali, ačkoliv jsme k tomu ani jeden ani druhý neměl zjevný důvod. Mimo ten, pro který si dva zcela neznámí lidé důvěřují.“

Chce se mi na to něco říct, ale nejde to. Někdy je lepší poslouchat, jak jde kolem čas, našlapuje na špičky, aby nerušil, protože on je jediný věčný a člověk má snahu mu porozumět. Tedy: porozumět sobě, protože sám trvá v čase, tedy ve věčnosti.

Každý jazyk je závratně složitou soustavou projevových prostředků. Každý jazyk tvoří v své celistvosti – tedy přes mnohé vnější i vnitřní obdoby a shody s jazyky jinými – projevovou soustavu zcela osobitou, nezaměnitelnou, nezastupitelnou, neopakovatelnou. Soustavu do té míry jemnou a složitou, že přiučit se cizímu jazyku je mozkový výkon už velmi značný a že naučit se mu dokonale je výsadou jedinců výjimečných.

Soustava tak náročná, zároveň však tak nesmírně významná pro veškerý život hmotný i nadhmotný nevyhne se otázce po své raison d'être, otázce, proč je vlastně na světě. Tato hamletovská otázka může ze zásek života vypadnout na jedince, může vycenit zuby na celý národ. Může neslyšitelně zaznít z úst lidstva, může zasyčet z jícnu světových dějin: Nač jsi vlastně na světě, češtino? Na takovou otázku je jen jediná odpověď. Slyšte ji: národní jazyk je neopakovatelným zrcadlem kosmu a nenahraditelným nástrojem, jímž se jedinci národa a jimi národ sám promítají do kosmu.

Tím zas je vysloven fakt dvojí. Zrcadlo kosmu -: zrcadlo, a buďsi sebebenátštější, je nástroj trpný, sluncím, ba i té pouhé naší planetě, tedy světu, nesejde přespříliš na tom, jak se zrcadlí ve vašich zracích a duších.

Ale ty průměty do kosmu – toť něco jiného, toť fakt aktivní, toť skutečnost, které génius světových dějin nemůže tak snadno nedbat. Nebude však promítání jako promítání. Nestačí výlučná a neopakovatelná povaha jeho projevových prostředků, tedy vypracovaná individuálnost jazyka, bude třeba, aby jedinečné projevové prostředky promítaly jedinečné obsahy psychické a duchové. Neboť vizte, čemu učí dějiny národního jazyka.

Než se ustavil národní jazyk, byly mluvy kmenové. Také každá z nich měla svou jedinečnou a nezaměnitelnou soustavu projevových prostředků. Ale když se ukázalo, že jedinečnost projevu není legitimována jedinečností obsahu, že psychických a mentálních shod mezi kmeny je daleko víc než růzností a že těch rozdílů valem ubývá, stal se z mluvy kmene ústředního, nejsilnějšího, nejmocnějšího jazyk celonárodní, a všechny ostatní kmenové mluvy poklesly na nářečí, na pouhý „idiom”, na tůňky hodně stranou od oceánu života.

Vývoj naprosto logický: neboť bez dostatečné odlišenosti duševních a duchových obsahů pozbývá jakákoli jazyková soustava svého nejhlubšího a vlastně jediného oprávnění a stává se pouhopouhou překážkou ve stycích lidí s lidmi, daremnou a pohoršlivou překážkou dopravní. A takové obstaculum dějiny na své dráze netrpí.

Jazyk každého z tzv. malých národů bude žít, dokud jeho jedinečná soustava projevová bude sloužit projevům jedinečné soustavy a organisace niterné. Tedy na historickou vteřinu tak dlouho, dokud duch a duše národa budou nezaměnitelné s každým jiným národním duchem, s každou jinou národní duší. Jediným životním oprávněním a ospravedlněním češtiny v očích lidstevních dějin je, že češství lze vyjádřit a vyžít jen česky a že češství je duševní, duchový, mravní fakt nezaměnitelný s jakýmkoli- stvím na světě.

Jakmile by se však češství stalo psychickou, spirituální, morální hodnotou zaměnitelnou i jen v podstatné převaze složek s vnitřním stavivem jiného principu národního, stane se z češtiny pohoršlivá a směšná dopravní překážka, kterou génius dějin smete.

Což všechno dohromady není pražádná mystika, nýbrž střízlivý počet dějinné účelnosti, aritmetika úkonnosti, funkce. Infinitesimální počet neomylně správný.

Integrál spravedlivosti nejsvrchovanější.

(Pavel Eisner – Chrám i tvrz)

A mně nezbývá než se začít stydět za to jak píši…

Shodou okolností se podobnému tématu věnoval jazykový poradce České televize – Petr Vybíral v článku Čeština před kamerou, ze kterého bych citoval: „V dnešní době stoupá prestiž mluveného jazyka, a to nejen toho spisovného. Pro diváka to znamená, že se dnes může (nejen) v televizi setkat s pronikáním nespisovných výrazů, a to i tam, kde byly ještě před pár lety nemyslitelné.”

Můj vlastní projev budiž toho důkazem. Otázka zní: kdy a kde to skončí?

(malyfred)

"Master Words for which people?" said Mowgli, delighted to show off. "The jungle has many tongues. I know them all."

"A little thou knowest, but not much. See, O Bagheera, they never thank their teacher! Not one small wolfling has come back to thank old Baloo for his teachings. Say the Word for the Hunting People, then, – great scholar!"

"We be of one blood, ye and I," said Mowgli, giving the words the Bear accent which all the Hunting People of the Jungle use.

"Good! Now for the Birds."

Mowgli repeated, with the Kite's whistle at the end of the sentence.

"Now for the Snake People," said Bagheera.

The answer was a perfectly indescribable hiss, and Mowgli kicked up his feet behind, clapped his hands together to applaud himself, and jumped on Bagheera's back, where he sat sideways, drumming with his heels on the glossy skin and making the worst faces that he could think of at Baloo.

„Mistrovská Slova kterého národu?” ptal se Maugli maje radost, že se může pochlubiti. „Džungle má mnoho jazyků. Já je znám všechny.”

„No, něco znáš, ale mnoho ne. Pohleď, Bagýro, nikdy nepoděkují svému učiteli. Nikdy nepřišel ani jediný malý vlček, aby poděkoval starému Balúovi za jeho učení. Řekni tedy slovo pro Lovecký Národ, ty velký učenče.”

„Jsme z jedné krve, vy i já,” řekl Maugli, dávaje slovům medvědí přízvuk, jehož užívají v džungli všichni.

„Dobrá! A nyní heslo ptačí.”

Maugli odpověděl, přidav na konec průpovědi supí hvizd.

„A teď pro Hadí Národ,” řekl Bagýra.

Odpovědí byl nepopsatelný sykot, a Maugli vykopl oběma nohama do zadu a sám si zatleskal, a skočil Bagýrovi na hřbet, kde usedl na bok, kopaje patami jeho hebkou srst a dělaje na Balúa nejošklivější obličeje, které si mohl vymyslit.

"Mästarorden för vilket folk?" sade Mowgli, förtjust att få visa sig på styva linan. "Djungeln har ju många språk. Jag kan dem allesammans."

"Ja, du kan nog en del, men inte mycket. Där ser du, Bagheera, att de aldrig är tacksamma mot sin lärare. Inte en enda liten vargungare har någonsin kommit tillbaka för att tacka gamla Baloo för hans lärdomar. Nå, säg nu ordet för det jagande folket, du lärde man."

"Vi är av samma blod, ni och jag," sade Mowgli och gav orden den björnbetoning som brukas bland alla de jagande folken.

"Bra. Nu vill vi höra fåglarnas ord."

Mowgli läste upp dem och visslade som gladan i slutet på meningen.

"Och nu ormfolkets ord," sade Bagheera.

Svaret blev en fullständigt obeskrivbar väsning, och Mowgli började skutta och dansa omkring, klappade i händerna åt sig själv och hoppade upp på Bagheeras rygg där han satte sig på tvären och trummade med hälarna mot det glänsande skinnet och gjorde de värsta grimaser han kunde åt Baloo.

„Klíčová slova pro jaký lid?” řekl Mauglí a už se těšil, jak se blýskne, „Džungle má mnoho jazyků. Znám je všechny.”

„Trochu, ale moc ne. Jen se podívej, Baghíro, to je nějaká vděčnost k učiteli. Žádné vlče jakživ nepřijde starému Bálúovi poděkovat za vyučení. Pověz tedy, ty moudrá hlavo, slova lovících šelem.”

„Vy a já jsme z jedné krve.” Mauglí to po způsobu lovících šelem pronesl s medvědí výslovností.

„Dobrá. A co řekneš ptákům?”

Mauglí mu to zopakoval a na konci každé věty hvízdl jako luňák.

„A hadům,” řekl Baghíra.

Mauglí odpověděl přímo nepopsatelným sykotem, potom udělal kotrmelec, pochvalně si plácl do dlaní, skočil Baghírovi na hřbet, bokem se tam uvelebil, patami ho kopal do lesklé srsti a hrozně se na Bálúa šklebil.

Tak se tedy učím jazykům, zvláště pak: …loveckému volání cizincovu, které je nutno opakovati hlasitě, pokud se naň nedostane odpovědi, kdykoli někdo z džunglího národa loví mimo hranice svých vlastních lovišť.

»Dovolte mi loviti zde, neboť mám hlad!«

P. S.

V pondělí jsem dělal první část zkoušky ze švédštiny.