texty průvodců pořadem:

Následuje malý televizní kurs romštiny.

Romština je indoevropský jazyk, což znamená, že je příbuzná nejen s jazyky indickými, jak jsme si ukázali, ale i s jazyky evropskými. Tak například má členy. Pro mužský rod je to O, například o Del – bůh.

Pro ženský rod je to E, třeba e daj – matka. Střední rod ovšem neexistuje – podobně jako třeba ve francouzštině.

Angličtinu zase připomíná infinitiv sloves. Místo “to” je to TE. Te kerel – pracovat, te čumidel – políbit.

Romština má ovšem 8 pádů, což je víc než těch 7 v češtině.

To by na úvod mohlo stačit a teď se naučíme pár základních výrazů.

Protože zdvořilost je důležitá, dnes se naučíme zdravit.

Dobrý den se řekne Lačho ďives. Lačho – dobrý, ďives – den. Lačho ďives.

Může následovat oslovení. Oslovujete-li Romy, řeknete Lačho ďives, Romale. Dobrý den, Romové. Česky to zní trochu divně, ale v romštině je to v pořádku. Lačho ďives, Romale. Rom, tedy o Rom, je Rom. Roma je množné číslo, Romové. Romale je vokativ, oslovení. Lačho ďives, Romale.

Když ovšem oslovujete nejen Romy, ale i všechny ostatní, můžete třeba říct Dobrý den, lidi. Lačho ďives, manušale.

Manuš, o manuš, je člověk, podobá se to českému muž, podle toho si to můžete zapamatovat. Manuša je množné číslo, lidé, manušale je oslovení. Lačho ďives, manušale. Dobrý den, lidi.

Mimochodem, v každém jazyce jsou ovšem výrazy, které v tom druhém chybějí. Takže ke slovu o manuš, člověk, existuje ještě výraz pro člověka ženského rodu. E manušni. Česky by se muselo říci člověčice. Množné číslo je manušňa a oslovení manušňale.

Takže dnes jsme se naučili jak se řekne Dobrý den – Lačho ďives.

Dobrý den, Romové. – Lačho ďives, Romale.

Dobrý den, lidi – Lačho ďives, manušale.

Průvodce:

Lačho d´ives – dobrý den. Lačho d´ives, Romale. Dobrý den, Romové.

Průvodkyně:

Lačho d´ives, manušale. Dobrý den, lidé. Nebo lépe dobrý den vespolek.

Průvodce:

Romština, to není jeden univerzální jazyk, esperanto, kterým hovoří všichni Romové na světě. V jednotlivých zemích se totiž liší svými nářečími a liší se dokonce i abecedou. Dnes si povíme, jakými vlastně romskými dialekty se hovoří u nás.

Průvodkyně:

Minule jsme si řekli, že naši předkové odešli z Indie někdy před tisícem let a rozptýlili se po celém světě. Žili v různých zemích, a proto ani jejich původní řeč nezůstala jednotná. Romové ve světě hovoří různými nářečími, která jsou mezi sebou někdy více, někdy jen málo srozumitelná. V některých zemích, třeba v Anglii nebo ve Španělsku, Romové romsky nemluví, jen jejich mluva obsahuje romská slova.

Průvodce:

U nás je to ale jinak, v mnoha rodinách se romsky běžně hovoří. Jsou ovšem rodiče, kteří své děti romsky nenaučili, třeba z obavy, aby pak neměly potíže ve škole, takže je mnoho Romů, kteří třeba rozumějí, mluvit však nedovedou. I pro ně je určen náš jednoduchý kurs romštiny. Protože i v romštině máme jedno přísloví, které asi znáte z češtiny:

Keci čhib, ajci manuš.

Keci čhib, ajci manuš.

Slovo manuš známe, znamená člověk. Čhib je řeč, jazyk. Keci čhib, ajci manuš – doslova kolik řečí, tolik lidí, neboli: Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. Keci čhib, ajci manuš. Pamatujte si to.

Průvodkyně:

Protože rodiče většiny z nás přišli do Čech ze Slovenska, gádžové nám někdy říkají slovenští Romové a mluvíme slovenskou romštinou. Naši předkové žili po staletí na Slovensku usedlým životem a živili se jako hudebníci, kováři, košíkáři nebo brusiči. Kromě nás však v Čechách žijí také Olašští Romové, kteří mají jiné tradice a hovoří trochu jiným jazykem. Jim budou věnovány některé samostatné díly našeho cyklu.

Průvodce:

Romové neměli nikdy v minulosti svůj stát ani své školy, takže romsky hovořili jenom doma a mezi sebou a psát začali až ve dvacátém století. První romští spisovatelé a básníci psali jak je napadlo a teprve od roku 1971 platí pro naši romštinu závazná pravidla. Používáme česká respektive slovenská písmenka a skoro všechno se píše tak, jak to slyšíme.

Průvodkyně:

Oproti češtině má ale romština některé hlásky navíc a jiné zase nemá – třeba ř. Proto romská abeceda vypadá přece jen trochu jinak než česká. Tady vidíme, čím se liší od češtiny. Jednak je to slovenské ľ, které čeština nemá, a jednak jsou to spřežky. Čeština má spřežku jedinou – c h se čte jako ch. Romština má ještě 4 další, které dokládají její indický původ. Jsou to tak zvané přídechové hlásky čh, kh, ph a th. A pozor – jejich správná výslovnost je velmi důležitá. Není to jako č, k, p, t. Při špatné výslovnosti může dojít k nedorozumění.

Průvodce:

Proto dnešní kurs zakončíme větou, kterou se možná ani nemusíte naučit, ale ze které byste si měli zapamatovat, že správná výslovnost je moc důležitá věc.

o dad - Táta

the o papus - a děda

čhoren - rozlévají

e mol - víno.

Táta a děda rozlévají víno.

Ale když řeknete O dad the o papus čoren e mol, znamená to, že táta a děda – čoren – kradou víno. Uznáte, že je to velký rozdíl. Když to řeknete, táta s dědou se budou možná zlobit.

Průvodce:

Dobrý den, lačho d´ ives. Lačho d´ives, Romale.

Průvodkyně:

Lačho d´ives, manušale.

Průvodce:

Minule jsme hovořili o romské abecedě a o neznělých souhláskách, kterými se romština liší od češtiny. Jsou to čh, kh, ph a th. Říkali jsme rovněž, že jejich správná výslovnost je velmi důležitá a že je mnoho slov, u kterých právě výslovnost rozhoduje o významu.

Průvodkyně:

Jako příklad si můžeme uvést slovo te čhorel – lít nebo sypat. Naproti tomu te čorel znamená krást. Jenom na okraj – český slangový výraz pro krást - čórovat -pochází právě ze slovesa te čorel.

Khoro je džbán, koro je slepý.

Te pherel je čerpat, te perel znamená padat.

Důležitější je, že the znamená a nebo i a te znamená jestliže nebo když.

Průvodce:

V romštině je hodně častá hláska dž – podobně jako třeba v angličtině.

Te dživel je žít.

Te džanel je vědět, znát.

Průvodkyně:

Objevuje se i hláska dz.

E dzeka – chuť, zalíbení.

O dzar – chlup, štětina.

Průvodce:

Kromě slovenského ľ, o kterém už byla řeč, se všechny ostatní hlásky vyslovují jako v češtině. V naší abecedě ovšem chybí tvrdé y a e s háčkem. To má za následek, že měkké souhlásky ď, ť, ň a ľ se vždycky píší s háčkem – i třeba před měkkým i nebo před e.

O ďives – den.

O taťipen – teplo.

O ňilaj – léto.

O ľil – list papíru, dopis.

Te chuťel – skákat.

Ňerno – střízlivý.

Průvodkyně:

Na rozdíl od češtiny se d, t, n a l před i vyslovují tvrdě.

Te dikhel – vidět.

Tiro – tvůj.

O dilino – hlupák. Tím jsme se naučili i první romskou nadávku – dilino - hlupák.

ZDVOŘILOST

Průvodce:

Když už jsme se naučili nadávat – dilino znamená hlupák, naučíme se i některé výrazy zdvořilosti, které jsou mnohem důležitější. Povíme si, co si Romové říkají, když se potkají. Umíme už pozdrav Lačho ďives, dobrý den. Ten je ale převzatý od gádžů a v tradičním ro mském prostředí se zas tak často nepoužívá.

Průvodkyně:

Potkají-li se dva Romové, kteří se znají, nemohou se jen tak pozdravit Dobrý den a jít dál. To je nezdvořilé. Musejí se zastavit a promluvit spolu pár slov. My Romové totiž tolik nespěcháme a dobré vztahy s přáteli, příbuznými a známými jsou pro nás moc důležité.

Když se dva známí potkají, ptají se jeden druhého:

1.muž:

Průvodce:

Kam jdeš, člověče?

Průvodkyně:

A nebo

2.muž:

Průvodce:

Kaj džas, more? – kam jdeš, člověče? Kaj džas? – kam jdeš? More je familiární oslovení pro muže. Ženy si tak neříkají a ani starší vážené pány tak nemůžeme oslovit. Původní význam byl totiž něco jako bambula nebo trdlo. Dnes to pro nás zdaleka není tak hrubé oslovení, vyjadřuje to naopak přátelský vztah. Kaj džas, more?

Průvodkyně:

Když potkám starší ženu, oslovím ji Kaj džan, bibi? Kaj džan, bibi? Kam jdete, teto? Kaj džan – kam jdete, bibi – teto. Není to sice moje teta, Romové se však oslovují slovy z rodinné terminologie – teto, d cero, synu… Mimochodem, ve staré češtině to bývalo také tak. Kaj džan, bibi? Kam jdete, teto?

Dívka:

Průvodce:

Když se ale potkají dvě ženy, které se znají, obvykle si řeknou:

1. žena:

Průvodce:

Co vaříš, děvče? So taves – co vaříš? Mri čhaj– doslova moje dcero, ve významu holka, děvče. So taves, mri čhaj?

Smyslem není vyzvědět, co strká sousedka do hrnce, nýbrž zda mají u sousedů co jíst. Romové měli často hluboko do kapsy a dotaz na jídlo měl prvořadý význam. Pokud měli sousedé a přátelé hlad, bylo nezbytné jim dát jídlo. To je naše tradice.

2.žena:

So taves, mri čhaj?

Průvodkyně:

So taves, mri čhaj? Co vaříš, děvče?

Průvodkyně:

V minulém kurzu jsme si říkali něco o zdvořilosti. Když se dva potkají, je povinností zastavit se a prohodit pár slov.

scénka - potkají se dva muži

Kaj džas, more? - Kam jdeš člověče?

scénka - potkají se dvě ženy

Kaj džan, bibi? - Kam jdete teto?

So taves, mri čhaj? - Co vaříš, dcero?

Průvodkyně:

Řekněme si další zdvořilostní fráze. Jak se máš se řekne Sar sal?

opakování - scénka - potkají se dva muži

Průvodkyně:

Můžeme ale také říci Jak se ti daří? Sar tuke džal?

scénka - potkají se dva muži

Průvodkyně:

Teď je možná na místě si říci něco o tykání a vykání. Češi si tykají většinou když se znají a dohodli se na tom, že si budou tykat. U Romů hraje naproti tomu hlavní roli věk.

Průvodce:

Starší osoby mladším zásadně tykají - a to i když se neznají. Vrstevníci si mezi sebou také tykají. Mladší osoby by starším měly zásadně vykat - a to i v rodině. Pravda je, že v poslední době se trochu opičíme po Češích a v rodině si většinou tykáme. Tradice však říká něco jiného.

Průvodkyně:

Neznámí se mezi sebou neoslovují pane, paní nebo slečno jako Češi, ale říkají si dcero, synu, této nebo strýčku - to podle věku. Takže potkám-li mladší ženu, oslovím ji děvče, dcero - čhaje, případně moje dcero - mri čhaj. Mladšího muže nebo chlapce oslovím synu - čhaveja, nebo můj synu - mro čho.

Průvodce:

Starší ženu oslovím samozřejmě zase teto, což se řekne bibi nebo neno.

Staršího muže oslovuji - jak jinak - strýčku, bači. Možná už jste to někde slyšeli, je to - stejně jako slovo nena - z maďarštiny. Takže se už umíme pozdravit a oslovit. Měli bychom se tedy naučit i odpovědět. Když se nás někdo zeptá, jak se nám daří, můžeme říci, že dobře.

scénka - potkají se dva muži

Kaj džas, more? Sar sal? - Kam jdeš člověče? Jak se máš?

Ta mištes, paľikerav le Devleske. - Ale dobře. Díky bohu.

opakování průvodcem

Ale zrovna tak se vám může dařit špatně.

scénka - potkají se dva muži

Sar tuke džal? Jak se ti daří? Ta namištes, sar ňila pro sanki! - Ale špatně, jako v létě na sáňkách!

opakování průvodcem

Průvodce:

Zopakujeme si, které fráze jsme se naučili.

Kaj džas? - Kam jdeš? Kaj džen? - Kam jdete? Sar sal? - Jak se máš? Sar san? - Jak se máte? Sar tuke džal? - Jak se ti daří? Mištes. - Dobře. Namištes. Špatně.

Průvodce:

Dnes si řekneme něco o podstatných a přídavných jménech a o zájmenech. Těmto slovním druhům říkáme jmenné, protože rozlišují rod, číslo a pád. Budeme se teď věnovat jmennému rodu.

Průvodkyně:

Romština – to už jsme si říkali – má pouze dva rody – mužský a ženský. Stejně jako třeba francouzština nebo italština tedy postrádá rod střední. Jak ale poznáme, jakého rodu je podstatné jméno či zájmeno? U podstatných jmen to nejsnáze poznáme podle určitého členu – o nebo e.

O pro rod mužský, e pro rod ženský.

Průvodce:

o čhavo je romský chlapec nebo syn,

e čhaj je romská dívka nebo dcera.

Když už jsme u tohoto příkladu, pro Neromy máme jiná slova.

O raklo je chlapec,

e rakľi je dívka.

Průvodkyně:

Rovněž u dospělých rozlišujeme Romy a všechny ostatní.

O Rom je Rom nebo romský muž,

e Romňi je žena.

Neromský muž je ovšem o goro nebo o gadžo.

Žena je potom e gori nebo e gadži.

Průvodce:

Takže zatímco my jsme Romové – o Roma, lidé jiných národností jsou gorové –

o gore. Znamená to lidé světlé pleti. Případně gadžové – o gadže.

Průvodkyně:

Ovšem když je podstatné jméno bez členu, jeho rod se nám bude určovat hůř. Budeme se muset řídit určitými pravidly. Jakými?

Průvodce:

Romské jmenné slovní druhy si rozdělíme do tří skupin. První dvě skupiny jsou původní romská slova, která jsme si přinesli z Indie, třetí skupinou jsou slova převzatá z různých jazyků. Ta původní romská jména se pak dělí na koncovková – ta co mají koncovku, a bezkoncovková – ta ji pochopitelně nemají.

Průvodkyně:

Rod jmen s koncovkou poznáme docela dobře. Je to o pro rod mužský.

o rukono – pes

o čaro – mísa

baro – velký

cikno – malý

miro – můj

savo? – jaký?

Průvodce:

Pro rod ženský je koncovka i.

e rukoňi – fenka

e piri – hrnec

bari – velká

cikňi – malá

miri – moje

savi? – jaká?

Průvodkyně:

Pochopitelně jména bezkoncovková žádnou koncovku nemají. Někdy nám pomůže třeba pohlaví – například otec nemůže být ženského rodu, většinou si však rod budeme prostě muset zapamatovat.

o dad – otec

o phral – bratr

e daj – matka

e phen – sestra

Ale o vast –ruka, e men – krk, e jakh – oko.

Průvodce:

Třetí skupinou jsou slova převzatá – z nejrůznějších jazyků a zemí, kudy naši předkové putovali. Převzatá podstatná jména rodu mužského mají řecké koncovky

o foros – město

o lavutaris – hudebník

o charťas – kovář

o papus – dědeček

Průvodkyně:

Ženská koncovka u převzatých jmen je –a.

e ora – hodina

e rok ľa – sukně

Průvodce:

Takže ještě jednoduché opakování. Mužský rod poznáme podle určitého členu o a dále podle koncovek:

O rukono –pes, baro –velký, koncovka o,

dále podle koncovek –os,-is,-as,-us,

o foros – město, o papus – dědeček

Průvodkyně:

Ženský rod poznáme podle členu e, podle koncovky i,

e rukoňi – fenka

bari – velká.

Dále podle koncovky –a,

e ora – hodina, e rokľa – sukně.

Průvodce:

Pak jsou slova, kde to dá rozum – o dad – otec, e daj – matka.

A konečně tam, kde to podle ničeho nepoznáme, musíme si rod zapamatovat. Třeba o vast – ruka, e men – krk, e jakh – oko.

To je pro dnešek vše. Nashledanou.

V předchozích lekcích jsme se naučili množství slov a pravidel, ale pořád ještě neumíme dát dohromady žádnou pořádnou větu. Chybí nám totiž znalost základních sloves. Proto se dnes naučíme alespoň 3. osobu slovesa být.

Být se řekne te el.

On je se řekne jov hin nebo jov hino.

Ona je se řekne joj hin nebo joj hiňi.

Z toho je vidět, že i sloveso může přejímat rodové koncovky –o nebo –i.

Naproti tomu není je stejné pro mužský i ženský rod: nane.

Tak a teď už můžeme konečně tvořit jednoduché věty.

Můj otec je starý – Miro dad hino phuro.

Můj otec není starý – Miro dad nane phuro.

Moje matka je mladá – Miri daj hiňi terňi.

Terňi je mladá, terno je mladý. Řekněte si, že být mladý je terno a budete si to

pamatovat, i když české slovo terno je z italštiny a znamená výhru nebo štěstí.

Můj bratr není starý, je mladý – Miro phral nane phuro, terno hino.

Moje matka není stará, je mladá – Miri daj nane phuri, terňi hiňi.

Teď si můžeme dát pár hádanek.

Jaký je pes, když není hodný?

Savo je jaký, o rikono je pes, te je když a lačho známe ze spojení dobrý den.

Jaký je pes, když není hodný?

Nejspíš zlý. Nalačho nebo nalačhi?

Samozřejmě nalačho, protože o rikono je mužského rodu.

O rikono hino nalačho. Pes je zlý.

Jaká je gádžovka, když není štíhlá? Abychom pořád neříkali “neromská žena”, použijme slovo, které se u nás běžně říká.

E gadži hiňi – thulo nebo thu ľi?

Gádžovka je tlustá.

To bylo snadné. Teď něco těžšího.

Jaká je miska, když není velká?

Odpověď – miska je malá.

O čaro – mísa, miska – je v romštině mužského rodu, takže věta zní

Ze slov, která jsme se naučili, teď můžeme skládat všelijaké kombinace.

Jaký je pes, když není hubený? Je tlustý.

Nebo:

Jaká je gádžovka, když není hodná?

Gádžovka je zlá.

Nebo:

Jaký je pes, když není velký?

Pes je malý.

Z minulých lekcí možná znáte i některá jiná slova, zkuste si tedy z nich skládat věty.

Průvodkyně:

Také my mluvíme mezi sebou romsky, naše romština se ovšem poněkud liší od nářečí ”slovenských” Romů. Mohli bychom to přirovnat třeba k češtině a polštině. Zatímco Češi mají dojem, že by Polákům dobře rozuměli, ”jen kdyby tolik nešišlali”, Poláci si myslí, že ”šišlají” Češi. Prostě nedá se říct, že bychom si navz ájem nějak moc dobře rozuměli.

Průvodce:

My ovšem ”slovenským” Romům obvykle přece jenom rozumíme lépe: více jsme cestovali, poznávali různá prostředí, jsme zkušenější. Náš dialekt je ale pro ”Rumungri” málo srozumitelný. Obsahuje totiž některá slova, která jsme převzali z rumunštiny nebo z maďarštiny, a ta jsou tu v Čechách ale i na Slovensku neznámá a nesrozumitelná. Kromě toho má náš jazyk i některé tzv. ”balkánské” rysy, které jsou společné většině balkánských jazyků: rumunštině, bulharštině, srbštině , makedonštině, albánštině i novořečtině. Jedním z nich je například to, že nemáme infinitiv a tudíž máme často i jinou stavbu věty.

Průvodkyně:

Chcete slyšet, jak zní náš jazyk? Prozradíme vám třeba, jak se zdravíme. Náš pozdrav, to není jen nějaké ”Dobrý den” a ”Nashledanou”. Náš pozdrav je obřadný, adresný a mění se podle situace a denního období.

Průvodce:

Nejběžnější pozdravy jsou: Lášo dějs te del o Dejl. Ať požehná Bůh tento den. První zdraví samozřejmě mladší staršího. Když přistoupí blíž, následuje druhá část pozdravu.

T’aves bachtálo, muro nano. Buď šťastný, můj strýčku.

Nebo T’aves bachtáli, muri lala! Buď šťastná, moje teto!

Průvodkyně:

T’aves sasti taj bachtáli, muri lala.

Buď zdravá a šťastná, moje teto.

Průvodce:

Ráno se zdravíme pozdravem: Bachtáli detehárin! Šťastné ráno!

Průvodkyně:

Před spaním si zase říkáme: Del tume o Dejl láši rat! Dejž vám Pánbůh dobrou noc!

Průvodce:

Pozdravy ovšem mohou být ještě vznešenější, obřadnější a krásnější! Ale to už si necháme sami pro sebe. Nemusíte o nás přece všechno vědět.

Dnes se naučíme množné číslo romských podstatných a přídavných jmen a zájmen. Chceme-li ovšem mluvit o více osobách nebo věcech, musíme znát výrazy pro mnoho a málo.

Hodně, mnoho se řekne but.

But love – hodně peněz.

Slovo love znají i Češi, znamená peníze. But love, hodně peněz. To má málokdo. Ale jak se řekne málo peněz?

Tady nastává trochu problém. Romština neměla nikdy podobu jednotného spisovného jazyka, proto se v různých krajích liší slovní zásobou. Proto pro české slovo málo má výrazy: čepo, čino, čuno, čulo, sikra, frima, biľa, jekhnaj, saľik a další. Vyberte si. V Čechách se zdá, že nejčastější je slovo čino, tak ho budeme používat. Málo peněz se tedy řekne čino love.

A teď k tomu množnému číslu. Už jsme si říkali, že jména se dělí na dvě skupiny, na koncovková a bezkoncovková. Podstatná jména koncovková rodu mužského mají v množném čísle koncovku –e.

o čhavo – syn, chlapec – o čhave – chlapci

o rikono – pes, to známe – o rikone – psi

o čaro – mísa – o čare – mísy.

Průvodce: :

Podstatná jména koncovková rodu ženského mají v množném čísle koncovku –a, životná pak také –ija.

e romňi – romská žena, manželka – o romňa nebo o romňija – ženy

e rukoňi – fenka – o rukoňa, o rukoňija – fenky

e piri – hrnec – o pira – hrnce.

Člen má v množném čísle tvar o, a to pro rod mužský i pro rod ženský.

Koncovková přídavná jména a zájmena mají v množném čísle v mužském i ženském rodě koncovku –e.

bare – velcí i velké

cikne – malí i malé

mire – moji i moje

save? – jací i jaké

Podstatná jména bezkoncovková mají v množném čísle koncovku –a , u jmen rodu ženského však dochází k měkčení předchozích souhlásek d,t,n,l:

o dad – otec – o dada – otcové, předkové

e daj - matka – o daja – matky

o phral – bratr – o phrala – bratři

e phen – sestra – o pheňa – sestra

o vast – ruka – o vasta – ruce

e jakh – oko – o jakha – oči

o bal – vlas – o bala – vlasy.

Bezkoncovková přídavná jména a zájmena zůstávají i v množném čísle bez koncovky:

šukar – hezký i hezká, hezcí i hezké

aver – jiný i jiná, jiní i jiné.

No a tím jsme pro dnešek vyčerpali téma množné číslo. Závěrem si povíme jedno staré romské přísloví. Týká se slova, o kterém jsme se zmínili úvodem: love – peníze. To přísloví zní: Nane love, nane paťiv. Nane love, nane paťiv.

Slovo nane jsme probírali minule, znamená není. Paťiv je čest. Nane love, nane paťiv. Česky bychom řekli: Když nemáš peníze, nemáš čest. V duchu to můžete srovnat s českým příslovím Chudoba cti netratí.

Dnes se konečně naučíme časovat nejdůležitější sloveso – být – te el. Už jsme probírali jeho třetí osobu jednotného čísla a nyní se naučíme i všechny ostatní. K tomu ovšem potřebujeme znát osobní zájmena pro jednotlivé osoby – já, ty, on atd.

Já se řekne me, ty se řekne tu, on se řekne jov, ov, ona pak joj nebo oj.

O tom, že neexistuje žádná jednotná spisovná romština jsme si už říkali, takže jedni říkají jov a joj a druzí zase ov a oj, podle toho odkud pocházejí, k porozumění to nepřekáží.

My se řekne amen, vy se řekne tumen, oni i ony se řekne pro oba rody stejně jon nebo on.

Takže jak vypadá časování slovesa být v přítomném čase:

já jsem – me som

ty jsi – tu sal

on je – jov hino nebo ov hin

ona je – joj hiňi nebo oj hin

my jsme – amen sam

vy jste – tumen san

oni i ony jsou – jon hine nebo on hin, vyberte si, já bych si vybral jon hine

Zkusme si pár spojení na procvičení:

Já jsem štíhlá – Me som saňi

Ty jsi tlustý – Tu sal thulo

On je velký – Jov hino baro

Ona je malá – Joj hiňi cikňi

Všimnětě si měnících se koncovek podle rodu cikno, cikňi

My jsme mladí – Amen sam terne

Vy jste staří – Tumen san phure

Oni jsou hezcí – Jon hine šukar

V dalších kombinacích můžete pokračovat sami.

Ještě je na místě si říci, jak se tvoří slovesný zápor. Minule jsme si již řekli, že ve třetí osobě množného čísla má sloveso být tvar nane.

On není – Jov nane

Oni nejsou – Jon nane

Obecně se však zápor tvoří záporkou na, která se na rozdíl od češtiny píše zvlášť.

Já nejsem – Me na som

Ty nejsi – Tu na sal

On není – Jov nane

Ona není – Joj nane

My nejsme – Amen na sam

Vy nejste – Tumen na san

Oni nejsou – Jon nane

Teď už máme základní slovník vybavený, abychom se mohli začít bavit se svými romskými sousedy, ale něco důležitého nám ještě schází. Abychom dokázali odpovědět na otázku musíme vědět jak se řekne ano a ne.

Jednodušší je to se slůvkem ne – to se řekne na a vyslovuje se s takzvaným rázem na konci.

Ovšem pro ano máme celou řadu výrazů: ha, he, ale i hi,což říkají lidé původem z okolí Levoče a jiní se jim za to posmívají. Setkáte se i s ehe, uva, ova, igen nebo hej.

Zároveň si zkusme pár vět na opakování a procvičení nové látky.

Dívka:

Jak se máte, tet?

Ale špatně. Nejsou peníze a muž je nemocný, chudáček.

nasvalo – nemocný

čororo – chudáček

Muž je chudák nemocný.

My jsme mladí a zdraví.

saste – je zdraví

Me som saste – Já jsem zdravý.

Amen sam saste – My jsme zdraví.

Můj velký pes není zlý. – Miro baro rikono nane nalačho.

Můj dědeček je kovář, je starý. – Miro papus hino charťas, jov hino phuro.

Vy jste velcí hlupáci. – Tumen san bare diľine.

Moje dcera je mladá a krásná. – Miri čhaj hiňi terňi the šukar.

Savi hiňi e gadži, te nane lačhi? – Jaká je gádžovka, když není hodná.

E gadži hiňi nalačhi. Gádžovka je zlá.

Miri cikňi phen hiňi thuli. Moje malá sestra je tlustá.

Průvodce:

Určitě budete souhlasit, že umět počítat třeba do deseti není k zahození. Takže možná oceníte, že co se počítání týče, nejsou naše dva indoevropské jazyky – totiž čeština a romština – zas tak moc daleko od sebe. Posuďte sami.

Průvodkyně:

Jeden se řekne jekh, dva duj, tři jsou trin, čtyři pak štar , to zní jako štyry, tam ta podobnost je zřetelná, pět je pandž, šest je šov. Sedm je efta, sedmička se liší, protože to slovo jsme si přinesli z řecka, stejně osm – ochto. Devět je eňa , a deset deš.

Průvodce:

A víte, jak se romsky řekne milion?

No přece jekh milijonos ! To je ovšem spíš latinské slovo. My jsme totiž miliony nikdy neměli ...

Průvodkyně:

Počítaný předmět nebo osoba je po číslovkách nebo výrazech množství v 1. pádu - nominativu:

jekh phral - jeden bratr

trin pheňa - tři sestry

pandž bare rikone - pět velkých psů

deš šukar čhaja - deset krásných dívek

but love - hodně peněz

čino paňi - trochu vody

Na rozdíl od češtiny je v tomto případě romština jednodušší: Nemusíme znát pravidlo o tom, že od jedné do čtyř je 1. pád, zatímco od pěti nahoru 2. pád, jako je tomu v češtině.

Průvodce:

Přesto i v romštině existují výjimky: V tomto případě se jedná o podstatná jména ďives (den), čhon (měsíc) a berš (rok). Jsou totiž po určitých i neurčitých číslovkách a výrazech množství v jednotném čísle:

trin ďives - tři dny

šov čhon - šest měsíců

but berš - mnoho let

Průvodkyně:

A ještě na jednu věc bychom měli dávat pozor: Mluvíme-li o osobách, nemůžeme v romštině užít pouhého zájmena, číslovky nebo výrazu množství, třeba “je jich pět”, nýbrž musíme dodat slovo dženo nebo džeňi - bytost, osoba. Dženo, je-li to muž, džeňi, je-li to žena.:

pandž džene - pět (lidí)

oda dženo - ten(to) (člověk)

kala džeňa - (tam)ty (ženy)

jekh dženo - jeden (člověk)

jekh džeňi - jedna (žena)

deš džeňa - deset (žen)

Průvodce:

Abychom mohli počítat, musíme ještě vědět, jak se romsky řekne kolik? , případně tolik. Tak tedy:

kolik? je keci?

tolik je ajci.

Vzpomínáte na přísloví, které jsme už probírali – Keci čhib, ajci manuš? Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. Doslova kolik řečí, tolik lidí. K eci – kolik. Ajci – tolik.

Průvodkyně:

Ale pozor! Tato slůvka vyjadřují nejen počet, množství, ale i časový úsek.

Keci? můžeme přeložit také Jak dlouho?

Ajci. může znamenat i Tak dlouho.

Zeptáme-li se: Keci džene hine odoj? , znamená to: Kolik je tam lidí? Kolik jich tam je?

Na tuto otázku můžeme odpovědět např.:

Hine odoj pandž, šov džene. Je jich tam pět, šest.

Průvodce:

Zeptáme-li se však:

Keci hino imar odoj? znamená to Jak dlouho tam je?

Na takovou otázku odpovíme: Hino odoj imar pandž, šov berš.

Je tam už pět, šest let.

Na závěr se tedy můžeme navzájem ptát:

Keci džen e san tumen khere? - Kolik je vás doma? Khere je doma, ostatní slova už známe.

Amen sam khere pandž džene. U tumen? Keci džene san tumen khere? - Nás je doma pět. A vás? Kolik je vás doma? Ještě jednou:

Průvodkyně:

Amen sam khere trin džene. – My jsme doma tři...

Nakonec si řekneme jedno přísloví.

Deset lidí, deset cest. Drom je cesta, droma jsou cesty.

Průvodce:

V dnešní lekci si povíme o předložkách.

Průvodkyně:

Každá romská předložka se pojí se dvěma pády. Jedním z nich je 1. pád - nominativ, o tom druhém si povíme jindy. V 1. pádě je podstatné jméno blíže určené, tedy obvykle podstatné jméno se členem:

o kher - (ten) dům

e bar - (ta) zahrada

o gav - (ta) vesnice

o foros - (to) město

Průvodce:

Podstatné jméno však může být blíže určeno i zájmenem přivlastňovacím. Ta ovšem ještě všechna neznáme, a tak si je teď řekněme.

miro (můj) miri (moje) mire (moji/moje)

tiro (tvůj) tiri (tvoje) tire (tvoji/tvoje)

leskero (jeho) leskeri (jeho) leskere (jeho)

lakero (její) lakeri (její) lakere (její)

Průvodkyně:

amaro (náš) amari (naše) amare (naši/naše)

tumaro (váš) tumari (vaše) tumare (vaši/vaše)

lengero (jejich) lengeri (jejich) lengere (jejich)

Průvodce:

Zájmeno přivlastňovací stojí obvykle před podstatným jménem. Před takovým spojením už není člen:

miro dad - můj otec,

tiri phen - tvoje sestra,

lakero cikno phral - její mladší bratr ...

Zájmena miro, tiro, leskero, lakero a lengero mohou mít i zkrácené tvary mro, tro, leskro, lakro a lengro.

Průvodkyně:

Teď se ovšem vraťme zase k předložkám:

Setká-li se předložka zakončená samohláskou -e se členem ( o nebo e), toto koncové -e odpadá a předložka splývá se členem:

Tedy místo angle o kher říkáme anglo kher (před domem, před dům)

místo angle e bar - angle bar (před zahradou, před zahradu)

místo andre o gav - andro gav (ve vesnici, do vesnice)

místo andre e piri - andre piri (v hrnci, do hrnce)

U předložek zakončených souhláskou k žádným změnám nedochází a podle dosavadních pravopisných zvyklostí se předložka a člen píší zvlášť:

pal o kher - za domem, za d ům

paš o paňi - u vody

Průvodce:

Nejčastější romské předložky jsou:

andre - v; do

pre - na

angle - před

pal - za; po

tel - pod

paš - u; k

kije, ke - u; k

vaš - pro, kvůli

Jelikož romština oproti češtině mnohem méně často rozlišuje odpovědi na otázky kde? a kam?, je význam některých předložek širší:

Tak např. andre znamená:

jednak v, ve, můžeme-li se zeptat kde?:

Kaj (hino) tiro phral? - Kde je bratr? Ve třetí osobě se sloveso být často vynechává, Kaj tiro phral? Kde je bratr?

Miro phral hino andre škola. - Bratr je ve škole.

Kaj (hiňi) tiri daj? - Kde je maminka?

Miri daj hiňi andro gav. - Maminka je ve vesnici.

Andre znamená ovšem i do, můžeme-li se zeptat kam?:

Kaj džal tiro phral? - Kam jde bratr?

Miro phral džal andre škola. - Bratr jde do školy.

Kaj džal tiri daj? - Kam jde maminka?

Miri daj džal andro gav. - Maminka jde do vesnice.

Tak a teď si už můžeme povídat o všem možném:

Průvodkyně:

Kaj džas, mri čhaj? - Kampak jdeš, holčičko?

Andre škola, bibi! - Do školy, teto!

Kaj tiro phral? - A kde je tvůj bratr?

Kaj? Ta khere hino miro phral. - Kde? No přece doma je můj bratr.

Kaj tiri daj? - A kde je maminka?

Miri daj hiňi andro foros. - Maminka je ve městě.

Kaj tumaro baro balo? - A kde je váš velký vepř?

Amaro balo hin andre bar. - Náš vepř je v zahradě.

U kaj tumaro cikno rikono? - A kde je váš malý pejsek?

Pal o kher. - Za domem.

Průvodce:

A úplně nakonec se pokuste uhodnout následující romskou hádanku.

Romská matka - bílý syn. Protože to neuhodnete, řeknu vám odpověď. Noc a den.

E rat - noc , o ďives – den.

Průvodce:

V dřívějších dílech jsme se naučili přítomný čas slovesa být. Dnes se naučíme časovat některá další slovesa.

Průvodkyně:

Romská slove sa se dělí do tří tříd. Dnes se seznámíme s první – zřejmě nejpočetnější slovesnou třídou, která má vzor te kerel , což znamená dělat, konat, činit.

Přítomný čas sloves 1. třídy se tvoří od kmene přítomného - ker – následujícími koncovkami:

1. me ker-av - já dělám 1. amen ker-as - my děláme

2. tu ker-es - ty děláš 2. tumen ker-en – vy děláte

3. jov ker-el - on dělá 3. jon ker-en - oni dělají

Průvodce:

Slovesný zápor se v oznamovacím a tázacím způsobu vyjadřuje záporkou na, která s e v romštině píše odděleně:

me na kerav (nedělám), tu na keres (neděláš) atd.

Te kerel znamená dělat, te kerel buťi – doslova dělat práci

e buťi – práce

te kerel buťi tedy přeložíme českým slovem pracovat. Rozumí se pracovat manuálně, třeba jako zedník, dělník ve fabrice nebo zemědělec.

Průvodkyně:

Tak si tu práci hned vyzkoušíme:

Kaj džas, more? Sar sal? Kam jdeš, člověče? Jak se máš?

Ta mištes the namištes. No jakž takž - doslova dobře i špatně.

To už známe. Ale pointa bude jiná:

Soske? A proč?

Namištes som, Špatně se mám,

bo džav andre buťi. protože jdu do práce.

U mištes som, A dobře se mám,

bo zarodav bare love protože vydělávám hodně peněz.

Tu keres buťi, more? Ty pracuješ, člověče?

Ta na? Kerav buťi Samozřejmě! Pracuji ve městě.

Sloveso te zarodel - vydělávat patří také k 1. slovesné třídě.

Průvodkyně:

bare love, nebo také but love znamená hodně peněz.

Ne všichni si ve městě vydělávají hodně peněz. Proto se naučme ještě další důležitá slovesa 1. třídy:

te džanel – vědět, umět, znát – to je někdy proto, abychom vydělávali hodně peněz velmi důležité!

te dikhel – v idět, dívat se

te šunel – slyšet ale i cítit, te šunel můžeme tedy nejen ušima, ale i nosem, případně pokožkou

te phenel – říka t

te phirel – chodit

te sovel - spát

S těmito šesti slovesy si už dokážeme docela pěkně popovídat!

So kerel e daj, mro čho? Co dělá maminka, chlapče?

E daj dikhel e televiza. Maminka se dívá na televizi.

So kerel o dad? Co dělá otec ?

O dad šunel o radijovos. Otec poslouchá rádio.

U so phenel o papus, more? A co (tomu) říká dědeček, člověče ?

O papus na phenel ňič, bo s ovel. Dědeček (tomu) neříká nic, protože spí.

Na závěr si řekneme jedno moudré přísloví, kterému jistě dobře porozumíte. Potřebujeme pouze znát slovo goďaver , které znamená chytrý. Tak tedy:

Hloupý říká, co ví, chytrý ví, co říká.

Pamatujte si:

Posledně jsme se naučili přítomný čas sloves 1. třídy, neřekli jsme si však, jak se tvoří rozkazovací způsob. Ten je ovšem také důležitý, a proto si ho probereme dnes. Je to jednoduché.

V jednotném čísle se 2. osoba rozkazovacího způsobu rovná kmeni přítomnému:

ker! dělej!

dikh! podívej!

Jak někomu přikážeme, aby pracoval? Ker buťi!

A jak ho vyzveme, aby poslouchal – Šun!

aby něco řekl – Phen!

aby spal - Sov!

V množném čísle jsou tvary rozkazovacího způsobu shodné s tvary oznamovacího způsobu času přítomného, ovšem nikdy se neužívá osobních zájmen:

keras! dělejme!

keren! dělejte!

dikhas! podívejme (se)!

dikhen! podívejte (se)!

Slovesný zákaz se v romštině tvoří záporkou ma – ta je tedy jiná než ve způsobu oznamovacím:

na keres – neděláš

ale

ma ker! – nedělej!

Neříkej! se pak řekne Ma phen!

Nedívej se! Ma dikh!

Neposlouchej! Ma šun!

Nechoď! Ma phir!

Nespi! Ma sov!

A nyní se podívejme na slovesa 2. třídy. Ta se vyznačují tím, že mají kmen přítomný zakončený samohláskou –a. Jedno ze sloves 2. třídy už znáte: te džal – jít nebo jet.

Kaj džas? Kaj džan? – jsou – jak jste se už dozvěděli – nejčastější otázky, které si klademe místo pozdravu, kdykoli se potkáme.

Jak tedy vypadá celé časování? Jaké jsou koncovky sloves 2. třídy?

A pro jistotu si to zopakujeme

Ještě jsme zapomněli říct, že podobně jako v češtině se ani v romštině v běžném hovoru neužívá osobních zájmen. Užijeme jich jen tehdy, kdyby mohlo dojít k neporozumění nebo chceme-li osobu zdůraznit:

Me? Me džav andre buťi.

Kam jdeš? Do města jdu. A kam jdeš ty? Já? Já jdu do práce.

Na závěr si k slovesu te džal řekneme jednu zajímavost – ta se ovšem týká víc češtiny než romštiny. Víte, kolik různých sloves potřebuje čeština pro překlad některých tvarů romského slovesa te džal? Posuďte sami:

džav, džas, džan ... jdu, jdeš, jdeme

dža! džan! běž! běžte !

džas! pojďme!

ma dža! ma džan ! nechoď! nechoďte!

Zvláštní, ne? A přesto čeština není schopna vyjádřit rozdíl mezi větami:

Ma dža andre karčma! a Ma phir andre karčma!

Z české věty Nechoď do hospody! nepoznáme, zda ten, komu je adreso vána, nemá do hospody chodit jen tentokrát (jednorázově), nebo nikdy. Z romských vět je to ovšem jasné!

Ma dža andre karčma! znamená Nechoď teď do hospody, Ma phir andre karčma! je Nechoď nikdy do hospody.

Romština nemá – podobně jako některé jiné jazyky, sloveso mít, vlastnit. To, že někdo něco má, se vyjadřuje jinými prostředky.

Nelze to popsat jinak, než že je to nejčastěji vazba akuzativ plus sponové sloveso hin plus nominativ. To asi většině z vás nic neříká, tak si to přiblížíme jinak. Ti starší, co chodili do školy v době, kdy se povinně vyučovala ruština, si jistě vzpomenou, jak je to tam.

Česká věta Mám jednoho bratra a dvě sestry se rusky řekne U meňá adín brat i dvě sestrý. Otrocký překlad by byl U mě je jeden bratr a dvě sestry. A v romštině je to úplně stejně. Mám jednoho bratra a dvě sestry se řekne

Onen akuzativ jsme samozřejmě ještě neprobírali. Tak si alespoň řekneme akuzativ osobních zájmen. Abyste pochopili, o co jde, v češtině je akuzativ vyjádřen čtvrtým pádem – vidím koho, co? Takže:

mne, mě – man

tebe, tě - tut

jeho – les

ji - la

nás – amen

vás – tumen

je – len

Ještě jednou:

Takže: Mám jednoho bratra – Man hin jekh phral

Man je akuzativ zájmena me – já,

spona hin čili je,

jekh phral – jeden bratr.

Man hin jekh phral – mám jednoho bratra.

A teď už se můžeme vyptávat co kdo má či nemá.

Hin tut love? Máš peníze?

Ta kaj! Man šoha nane love! Kdepak! Já nemám nikdy peníze!

Šoha znamená nikdy.

Sar oda? Jak to?

Bo man hin bari familija. Protože mám velkou rodinu.

Hin man romňi the pandž čhave. Mám ženu a pět dětí.

Hin tut daj? Máš matku?

E daj man hin, aľe nane man dad. Matku mám, ale nemám otce.

Hin tut čhave? Máš děti?

Man mek čhave nane. Děti ještě nemám. Mek znamená ještě.

Průvodkyně:

U romské rodiny se na chvilku zastavíme. Je většinou větší než česká. Spadají do ní příbuzní ze všech žijících generací, ale i příbuzní zemřelí, předkové, s nimiž se při různých příležitostech stále počítá. Počítají se do ní i manželky a děti bratrů. Záleží ovšem na konkrétní situaci v té které rodině. Této rodině se říká famelija.

Mluví-li se o rodu, tj. o příbuzenské linii např. z matčiny nebo otcovy strany, pak se obvykle užívá slovo fajta.

Je-li ale řeč o úzké rodině v českém slova smyslu, užívá se většinou výčtu. Romňi – čhave – žena a děti, případně i rom – čhave – muž a děti.

Průvodce:

Výčtu je třeba užít i pro české souhrnné pojmy rodiče a sourozenci.

Rodiče jsou e daj o dad, matka – otec,

moji rodiče mri daj mro dad, moje matka – můj otec,

sourozenci o phrala pheňa, bratři – sestry,

moji sourozenci mire phrala pheňa.

Pojem sourozenci ostatně chybí i v řadě jiných jazyků, proto se užívá výčtu v ustáleném pořadí.

Průvodce:

V dnešním dílu se už novou látku učit nebudeme. Spíše si zopakujeme oněch několik mluvnických pravidel, která jsme se od začátku našeho kursu naučili. Jak jste se mohli přesvědčit, romština není žádná jednoduchá řeč, které se lze naučit za týden.

Průvodkyně:

Abychom Vás však neodradili od dalšího studia, nepro zradíme vám, kolik dalších pádů ještě mají romská podstatná jména ani kolik časů a způsobů mají romská slovesa. Důležité je, že nyní už umíte v romštině vyjádřit ledacos a lecčemu i porozumět.

Průvodce:

Nejprve si zopakujeme, co je důležité pro výslovnost romštiny. Řekli jsme, že pro romštinu jakožto indický jazyk jsou typické tzv. přídechové neboli aspirované hlásky. V našem dialektu máme čtyři: čh - kh - ph - th, a jejich správnou výslovnost musíme dodržovat, aby nedošlo k nedorozumění.

Průvodkyně:

O romských podstatných jménech víme, že mají dva rody a dvě čísla a že se dělí na koncovková: například o čhavo - romský chlapec, e rakľi - neromská dívka, o čaro - miska, e piri - hrnec,

a bezkoncovková: o phral - bratr, e phen - sestra, o kher - dům, e bar - zahrada.

Průvodce:

K přejatým podstatným jménům dáváme původem řecké koncovky: - os, -is, -as, -us nebo –a:

o foros - město , o lavutaris - hudebník, o charťas - kovář, o papus - dědeček, e ora - hodina, e televiza - televize.

Průvodkyně:

Víme také, že romština užívá člen: o - pro rod mužský a e - pro rod ženský a známe osobní i přivlastňovací zájmena:

me - já miro - můj

tu - ty tiro - tvůj

jov - on leskero - jeho

joj - ona lakero - její

amen - my amaro - náš

tumen - vy tumaro - váš

jon - oni, ony lengero - jejich

Průvodce:

Umíme také počítat, a to nejen do pěti, ale až do deseti: jekh, duj, trin, štar, pandž , šov, efta, ochto, eňa , deš.

Průvodkyně:

A proto, abychom mohli tvořit věty, umíme časovat i několik sloves: sloveso být - te el a slovesa 1. a 2. třídy: te kerel a te džal.

já jsem - me som

ty jsi - tu sal

on je - jov hino nebo ov jin

ona je - joj hiňi nebo oj hin

my jsme - amen sam

vy jste - tumen san

oni i ony jsou - jon hine nebo on hin

Průvodce:

já dělám - me kerav

ty děláš - tu keres

o n dělá - jov kerel

my děláme - amen keras

vy děláte - tumen keren

oni dělají - jon keren

Průvodkyně:

já jdu - me džav

ty jdeš - tu džas

on jde - jov džal

my jdeme - amen džas

vy jdete - tumen džan

oni jdou - jon dž an

Průvodce:

A také umíme vyjádřit pojem vlastnictví:

Man hin šukar kher. - Mám hezký dům.

Hin tut romňi, čhave? - Máš ženu a děti?

A teď si to všechno vyzkoušíme na krátkých rozhovorech, kterým již určitě budete rozumět:

- Kaj džas, čhaje?

- Kam jdeš , děvče?

- Lačho ďives, bibi! Andro foros džav, bo miro phral hin odoj andre škola.

- Dobrý den, teto! Jdu do města, protože můj bratr je tam ve škole.

- Tiro cikno phral imar phirel andre škola, mri čhaj?

- Tvůj mladší bratr už chodí do školy, děvenko?

- Ta na, bibi? Imar pandž čhon phirel andre škola miro phral. Phenel, kaj imar nane cikno, kaj hin imar baro! Kaj tumaro rom, bibi?

- Jak by ne, teto! Už pět měsíců chodí můj bratr do školy. Říká, že už není malý, ale že je už velký! A kde je váš muž, teto?

- Ta kaj? Andre buťi, na? Imar duj čhon kerel buťi u zarodel bare love!

- Kde by byl? Přece v práci, ne? Už dva měsíce pracuje a vydělává hodně peněz!

Průvodkyně:

Zbývá dodat, že kompletní texty této první části našeho jazykového kursu romštiny najdete spolu s dalšími informacemi na internetové adrese http://fredfred.net/amareroma.

Nashledanou.

Průvodce:

Teď si můžeme na jedné dětské říkance Františka Demetera jednak zopakovat látku minulých lekcí a dále se dozvědět něco nového z romské gramatiky:

GITARA

Cin ča mange gitarica,

mri dajori lačhori,

maj dikheha, sar bašavá,

giľavava giľori.

Šukares me bašavava,

o hangi sa čhivkerava.

Sar o Roma šunena,

savore jon khelena.

Průvodkyně:

gitarica - zdrobnělý tvar přejatého slova e gitara

dajori, lačhori - další zdrobněliny - tentokrát slov původních: e daj, lačhi

Co je to ovšem za tvary: dikheha, bašavá, giľavava, šunena, khelena?

Prozradíme vám to: je to budoucí čas.

Ten se totiž v romštině tvoří příponou -a, která se připojuje k příslušným tvarům přítomného času. Ve tvarech zakončených na -s (tj. 2. os. jedn. čísla a 1. os. množ. čísla) se toto -s před příponou -a mění na -h.

Průvodce:

První slovesná třída tedy vypadá v jednotném čísle takto:

1. (me) kerav  dělám,      (me) kerava  budu dělat, udělám

2. (tu) keres    děláš        (tu) kereha        budeš dělat, uděláš

3. (jov/joj) kerel    dělá  (jov/joj) kerela     bude dělat, udělá

A toto je množné číslo:

1. (amen) keras  děláme   (amen) keraha    budeme dělat, uděláme

2. (tumen) keren  děláte   (tumen) kerena      budete dělat, uděláte

3. (jon) keren       dělají    (jon) kerena           budou dělat, udělají

Průvodkyně:

Druhá slovesná třída vypadá v jednotném čísle následovně:

1. (me) chav   jím           (me) chava           budu jíst, najím se

2. (tu) chas     jíš            (tu) chaha           budeš jíst, najíš se

3. (jov/joj) chal   jí         (jov/joj) chala         bude jíst, nají se

množné číslo je:

1. (amen) chas   jíme          (amen) chaha      budeme jíst, najíme se

2. (tumen) chan  jíte           (tumen) chana        budete jíst, najíte se

3. (jon) chan     jedí            (jon) chana             budou jíst, najedí se

Průvodce:

Ještě je třeba upozornit na to, že v proudu řeči často dochází u tvarů budoucího času ke krácení:

U sloves 1. třídy odpadá samohláska -e-, která byla součástí osobních koncovek 3. osoby jednotného čísla a 2. a 3. osoby množného čísla.

V 1. osobě jednotného i množného čísla může dojít ke zjednodušení zakončení -ava a -aha na pouhé -á. Toto náhradní dloužení samohlásky -a (za zkrácenou skupinu) se označuje i v písmu.

Průvodkyně:

Slovesa 1. třídy mohou tedy mít následující zkrácené tvary budoucího času:

jednotné číslo

     1. (me) ker-á                     

     2. (tu) kereha                      

     3. (jov/joj) kerla 

množné číslo 

     1. (amen) ker-á

     2. (tumen) kerna

     3. (jon) kerna

Průvodce:

Teď si to tedy můžeme vyzkoušet na prve probraných slovesech:

hraji se řekne bašavav

budu hrát je bašavava nebo bašavá

hraješ - bašaves

budeš hrát - bašaveha

hraje - bašavel

bude hrát - bašavela nebo bašavla

tančíme  khelas

budeme tančit - khelaha, případně khelá

zpíváte - giľaven

budete zpívat - giľavena nebo giľavna

poslouchají, slyší - šunen

budou poslouchat, uslyší - šunena

Nyní už básničce rozumíte?

průvodkyně m.o.:

GITARA

KYTARA

Cin ča mange gitarica,

Kup mi, prosím, kytarečku,

mri dajori lačhori,

maminko moje hodná,

maj dikheha, sar bašavá,

pak uvidíš, jak budu hrát,

giľavava giľori.

a zazpívám písničku.

Šukares me bašavava,

Krásně budu hrát,

o hangi sa čhivkerava.

házet všechny akordy,

Sar o Roma šunena,

Až to Romové uslyší,

savore jon khelena.

všichni budou tančit.

Průvodce:

Některá slovíčka jste dnes možná slyšeli poprvé, ale to nevadí: budete-li ve studiu romštiny pokračovat, časem si je osvojíte.

Průvodkyně:

V předcházejících lekcích jsme se naučili píseň Čhajori romaňi. Jiný žánr romské lidové písně představují veselé taneční písně a popěvky, kterým se jinak říká čardaša - čardáše.

A tak si na jednom z takových čardášů zopakujme látku minulé lekce.

Průvodce:

Nane oda lavutaris,

kaj mri giľi te bašavel.

Bašavla la o Lajkaris,

bo jov lačho lavutaris.

Průvodkyně:

Nedávno jsme se naučili slovo e lavuta - housle. O lavutaris ovšem neznamená jen houslista, nýbrž také obecně hudebník.

Nane oda lavutaris  - není takového hudebníka,

kaj mri giľi te bašavel - který by zahrál mou píseň.

Bašavla la o Lajkaris - zahraje ji Lajkar,

bo jov lačho lavutaris - protože on je výborný hudebník.

Průvodce:

Tento jeden z nejpopulárnějších tradičních čardášů je oblíbený zvláště při zábavách, kde je přítomno více chlapců - pak se tím "velkým hudebníkem" může na okamžik stát každý z nich a zpěv pokračuje, dokud se nevyjmenují všichni přítomní.

Ale vraťme se k mluvnici:

bašavla - znamená zahraje, bude hrát.

A jak bychom toto sloveso časovali ve všech osobách?

me bašavava nebo bašavá, tu bašaveha, jov/joj bašavela nebo bašavla

amen bašavaha nebo bašavá, tumen bašavena nebo bašavna, jon bašavena nebo bašavna

Průvodkyně:

Budoucí čas sloves 1. a 2. třídy tedy již ovládáte. Zatím ale ještě neumíte budoucí čas slovesa nejdůležitějšího, tedy slovesa te el - být.

To tvoří budoucí čas od kmene -av, v některých osobách existují i zkrácené tvary:

jednotné číslo	množné číslo
1. (me) avava, avá - budu	1. (amen) avaha, avá - budeme
2. (tu) aveha - budeš	2. (tumen) avena, avna - budete
3. (jov/joj) avela, avla, ela - bude	3. (jon) avena, avna, ena - budou

Průvodce:

Tak si to zkusme procvičit. Jak řekneme romsky: budeme zpívat?

Samozřejmě ne jako v češtině spojením být a zpívat. Budeme tančit se řekne giľavaha nebo giľavá.

Budou tančit je potom khelena nebo khelna.

Budu poslouchat se řekne šunava nebo šuná.

Slovesa te el - být  se tedy v romštině k tvoření budoucího času neužívá.

Průvodkyně:

Užijeme ho jen tehdy, chceme-li například říct:

Te aveha lačho,... - Když budeš hodný,...

Sar avava bari... - Až budu velká,...

Teď, nyní se řekne akana případně akanake(s).

Dnes je adaďives, o ďives - den, to už známe, dnes čili tento den je tedy adaďives.

Zítra se řekne tajsa. V některých oblastech ovšem toto slovo tajsa znamená obecně den, který není dnešní, tj. zítra, ale i včera. Tam, kde mají pouze toto jediné slovo pro oba pojmy, hraje důležitou roli právě slovesný čas.

Pro zajímavost: podobně je tomu např. i v hindštině a jiných indických jazycích.

Průvodce:

Příští týden řekneme aver kurko nebo pr'aver kurko. O kurko znamená neděle nebo také týden. Však i v češtině se někdy říká tři neděle, pět neděl ve významu tři týdny, šest týdnů...

Příští měsíc je aver čhon nebo pr'aver čhon a příští rok, napřesrok aver berš nebo pr'aver berš. Slova o čhon - měsíc a o berš - rok už známe z dřívějška.

Průvodkyně:

A na závěr si řekněme jedno pragmatické romské řísloví:

Feder o jandro adaďives sar e kachňi tajsa.

feder  je lepší

o jandro znamená vejce

e kachňi není kupodivu kachna, ale slepice!

Průvodce:

Feder o jandro adaďives sar e kachňi tajsa.

Lepší vejce dnes než slepice zítra.

Kterépak české přísloví vám to připomíná?

Průvodce:

Romské pohádky byly dlouhé a překypovaly fantazií - jako pohádky všech národů světa. Přesto měly jednu zvláštnost, která může být úvodem k dnes probírané mluvnické látce. Na začátku takové pohádky totiž vypravěč zpravidla pronesl úvodní formuli, jíž oslovil nejvyšší a nejsvětější bytost - spravedlivého a požehnaného Boha.

A ta formule obvykle zněla:

Guleja, bachtalej the mek čačeja!

Můj sladký, požehnaný a navíc spravedlivý!

Slovo Bůh - o Del se často - snad z respektu před ním - ani nevyslovovalo.

Průvodkyně:

V této formuli se vyskytuje Vám zatím neznámý mluvnický tvar - vokativ.

Vokativ je pád, kterým někoho oslovujeme nebo na někoho voláme. V češtině mu odpovídá 5. pád. V romštině má následující koncovky:

-eja pro rod mužský

-ije pro rod ženský

a -ale pro množné číslo

Snadné, ne? Samozřejmě existují i tvary kratší nebo výjimky, o těch ale až později. Nejprve si to vyzkoušíme na známých podstatných jménech. Ještě je třeba předeslat, že podstatná jména ve vokativu nemají člen.

Průvodce:

rod mužský o Rom: Romeja! - Rome!, muži!

rod ženský e Romňi: Romňije! - Romko!, ženo!

množné číslo o Roma: Romale! - Romové!, lidé!

o phral: phraleja! (ale i phrala!, phrale!) - bratře!

e phen: pheňije! - sestro!

o phrala the o pheňa: phralale the pheňale! - bratři a sestry!

Průvodkyně:

Některá hodně běžná podstatná jména tvoří vokativ nepravidelně:

o Del: Devla! - Bože!

o dad: dado! - tati!

e daj: daje!, dale!, dalke! - tak tomu alespoň bývá v písních a jiných folklorních útvarech, v rodinách dnes oslovujeme maminku spíše přejatým slovem mamo!

čhavo: v oslovení syna nebo jiného chlapce či mladšího muže užíváme nejčastěji spojení mro čho! - chlapče! synku!

e čhaj: čhaje! - dcero!, ale i děvče!, slečno!

Průvodce:

A na závěr si připomeňme ještě jedno velice užívané slovo, které nemá jiný tvar než právě vokativ: more!

Toto slovo, které znáte již z minulých lekcí, tedy existuje jenom jako oslovení a dá se přeložit přibližně jako člověče! Připomeňme si ještě, že se tak neoslovují ženy a nemůže tak oslovit ani mladší muž staršího.

Průvodkyně:

V dnešní lekci si zopakujeme mluvnici předchozích lekcí - zdrobňování, budoucí čas a vokativ.

Všechny tyto jevy najdeme třeba v této strofě básně Eleny Lackové:

Průvodce:

Dža tu, čhaje, andr'odi barori,

čhin tu mange loľi luluďori.

Sar tu mange, Devla, la čhineha,

akor džaná, hoj tu man kameha.

Průvodkyně:

V přebásnění zní tato strofa takto:

Dojdi, milá, dojdi do zahrady,

uvidíš tam kvíteček červený.

Když pro mě ten kvítek utrhneš,

poznám, že mě doopravdy chceš.

Průvodce:

My si však báseň přeložíme doslova:

Slova barori a luluďori budou nejspíše zdrobněliny, a jak koncovka -ori naznačuje, jsou to zdrobnělá podstatná jména rodu ženského.

E bar je zahrada, to už známe, e barori je tedy zahrádka.

E luluďori je zdrobnělina slova e luluďi - květina. Toto poetické slůvko dříve užívali pouze olašští Romové, ale v poslední době se dostalo do povědomí i nám.

Průvodkyně:

Dále potřebujeme znát slovo lolo, loľi - červený, červená a dvě slovesa:

te čhinel znamená řezat, krájet, stříhat, ale i trhat, utrhnout,

a konečně velmi důležité sloveso te kamel, které neznamená nic jiného než chtít nebo milovat.

Připomeňme si ještě, že slůvka man a la jsou akuzativní tvary osobních zájmen me a joj.

Tvar mange znamená mně, mi.

A teď už báseň snadno přeložíme:

Průvodce:

Dža tu, čhaje, andr'odi barori,

Běž ty, děvče, do té zahrádky,

čhaje je, jak víme, vokativ, kterým oslovujeme.

čhin tu mange loľi luluďori.

utrhni (ty) mi červenou květinku.

Sar tu mange, Devla, la čhineha,

Když ty mi ji, bože, utrhneš,

Devla je opět vokativ jména o Del - Bůh. Vzpomeňme na začátek romských pohádek, o kterých jsme mluvili posledně.

akor džaná, hoj tu man kameha.

tehdy poznám, budu vědět, že mě budeš chtít, budeš mít ráda.

Slova  čhineha, džaná (džanava) a kameha jsou tvary budoucího času.

Průvodkyně:

Když jsme se naučili tak důležité slovo, jako je sloveso te kamel, nemůžeme nevyužít příležitosti a nevyzkoušet si, jak se v romštině vyznává láska.

Napřed se ovšem připomeňme akuzativy zájmen - bez těch by to nešlo. Akuzativ znamená koho - co vidím, koho - co miluji.

mne, mě man	nás  amen
tebe, tě   tut	vás  tumen
jeho        les ji             la	je     len

Tak a teď si to vyzkoušejme:

Miluji tě.

Průvodce:

Kamav tut.

Průvodkyně:

Miluješ mě?

Průvodce:

Kames man?

Průvodkyně:

Miluje ji?

Průvodce:

Kamel la? nebo Jov la kamel?

Průvodkyně:

Ona ho nemiluje....

Průvodce:

Joj les na kamel...

Průvodce:

V minulém kursu jsme si řekli, jak se v romštině vyznává láska:

Kamav tut. - Miluji tě.

Průvodkyně:

Češi mají přísloví, že láska prochází žaludkem, tak se dnes naučíme, jak se řekne Mám hlad, mám žízeň, a také slovesa jíst a pít.

Průvodce:

Mám hlad. - říkáme romsky trochu jinak než v češtině - vlastně: Jsem hladový:

Bokhalo som.

bokhalo je hladový.

Průvodkyně:

Jsem hladová.

Bokhaľi som.

Bokhalo - hladový, bokhaľi - hladová

Máme hlad. - pak řekneme v množném čísle: Bokhale sam.

Průvodce:

Máme-li hlad, chceme jíst:

jíst  je  te chal

Chci jíst. se tedy řekne: Kamav te chal.

Průvodkyně:

Všimněte si, že chtít a milovat se v romštině vyjadřuje stejně.  Kamav te chal. Chci jíst

Chceme jíst. - Kamas te chal.

S žízní je to trochu složitější:

V některých oblastech se zachovalo přídavné jméno trušalo, trušaľi - žíznivý, žíznivá.

Průvodce:

Mám žízeň. se tam řekne:

Trušalo som. Jsem žíznivý.

Průvodkyně:

Trušaľi som. Mám žízeň, jsem žíznivá.

V jiných oblastech takové slovo Romové neznají a o své žízni informují neosobní vazbou slovesa te šuťarel - sušit.

Mám žízeň. pak říkají: Šuťarel man., tedy doslova: "Suší mě."

Průvodce:

Při žízni je dobře se napít. Pít  se řekne te pijel.

Chci pít.  - Kamav te pijel.

Chceme pít. - Kamas te pijel.

Průvodkyně:

Tak, teď už hlady ani žízní neumřeme, a tak si ještě řekněme, jak od těchto sloves utvoříme podstatná jména - slova jídlo, pití, láska jsou důležitá!

Průvodce:

Podstatná jména se od sloves, ale i kmenů jiných podstatných či přídavných jmen v romštině často odvozují pomocí přípon iben, ipen, nebo ben, pen.

My jsme už jedno takto tvořené slovo měli: taťipen - teplo.

Nyní si můžeme tvořit slova další:

Průvodkyně:

te chal - jíst: chaben - jídlo

te pijel - pít: pijiben - nápoj, pití

te kamel - chtít, milovat: kamiben  - láska

Průvodce:

a můžeme pokračovat dále:

te bašavel - hrát: bašaviben - hudba

te khelel - tančit: kheľiben - tanec

te dživel - žít: dživipen - život

te sovel - spát: soviben - spánek

te merel - umřít: meriben - smrt

Průvodkyně:

Můžeme však odvozovat i od přídavných jmen:

čačo - pravdivý, opravdový: čačipen - pravda

šukar - krásný: šukariben - krása

goďaver - chytrý: goďaveripen - chytrost, moudrost

diľino - hloupý: diľiňipen - hloupost

Ještě si řekněme, že tato podstatná jména jsou vždy rodu mužského a že obvykle vyjadřují abstraktní pojmy.

Průvodce:

Na závěr pak jedno romské goďaver lav, čili goďaveripen neboli moudrost:

So hin čačipen andro dživipen? Co je v životě pravdou? Co je pravda života?

Kamiben the meriben. Láska a smrt.

průvodkyně:

Lačho ďives, Romale.

Po delší době budeme pokračovat v malém kursu romštiny. Mimochodem, víte, jak se řekne romsky policajt ? Na východním Slovensku, odkud pochází většina našich rodin, se policajt řekne o šinguno nebo o šingalo . Doslova to znamená rohatý . Případně o phandlo. Ovšem na západním Slovensku se policajt řekne o sap . To zase znamená had .

Člověk by skoro řekl, že náš vztah k policajtům nebýval moc vřelý.

průvodce:

Ale zpátky ke kursu romštiny. V jeho začátcích jsme si řekli, že romština je jediný indický jazyk, kterým se mluví v Evropě. Sice si během staletí vypůjčila spoustu slov ze všech možných jazyků od perštiny až po slovenštinu, případně dnes i češtinu, její mluvnice však pochází z Indie, stejně jako základní slovní zásoba. Například pojmenování částí lidského těla.

průvodkyně:

Zřejmě nejdůležitější částí těla je hlava .

Hlava je o šero. Takže třeba velká hlava je baro šero.

Baro šero znamená ovšem taky starosta , předseda nebo šéf .

Hlava může taky bolet. Bolí mě hlava. - Dukhal man o šero.

průvodce:

Na hlavě bývají - hlavně v mládí - vlasy .

Vlasy - o bala. Vlas je o bal, vlasy jsou o bala. Pozor, neplést se slovem vepř - o balo , vepři, prasata - o bale .

Představte si, že byste si to popletli a řekli milované osobě:

Hin tut šukar bale pro šero!

My máme nejčastěji černé vlasy - kale bala .

Dříve nosily romské ženy dlouhé vlasy - bare bala. Ty byly jejich chloubou a okrasou, a proto pokud se nějaká romská žena něčím provinila, vlasy jí ostříhali.

průvodkyně:

Taky už znáte slovo e jakh - oko , o jakha - oči . I ty mívají Romové většinou černé - kale jakha. U očí ovšem nerozhoduje barva, ale výraz. Všechny mohou být šukar - krásné . Šukar jakha - krásné oči .

Nebo velké. Bare jakha - velké oči .

průvodce:

Na hlavě je taky nos - o nakh. I toto slovíčko už znáte.

Velký nos - baro nakh. Malý nos - cikno nakh.

průvodkyně:

Dále máme na hlavě uši - o kana. Jedno ucho - jekh kan, dvě uši - duj kana. Velké uši - bare kana.

Pusa se řekne romsky o muj. Přeneseně to ale může znamenat i celý obličej :

parno muj tedy znamená něco jako bledá tvář , čili člověk světlé pleti .

Výraz parno muj se vyskytuje mj. i v nejznámějším romském popěvku: Duj duj dešuduj , který jsme už jednou slyšeli. Patří do žánru čardášů - tedy písní k tanci, a proto jsou jeho slova podružná. Raději si písničku zazpívejte:

Duj duj duj duj dešuduj, Dva dva dva dva dvacet dva,

te čumidav, te čumidav parno muj, ať políbím, ať políbím bílou tvář,

o parno muj čumidav, bílou tvář políbím,

gerekostar kikidav, za kabát chytím,

šarlagi šarlagi te chudav! spálu spálu ať dostanu!

průvodkyně:

Naposledy jsme se seznámili s některými částmi hlavy. Hlava - o šero. Vlasy - o bala. Oči - o jakha. Nos - o nakh. Uši - o kana. Pusa - o muj.

průvodce:

V puse má člověk jazyk - e čhib . To slovo už známe, ovšem v souvislosti s jazykem ve významu řeč, mluva .

romaňi čhib - romský jazyk, romština

Dále jsou v puse zuby - o danda: o dand - zub , o danda - zuby .

Toto slovíčko se může zdát povědomé, a to z mezinárodní terminologie: dentista, dentální. . . To sice máme z řečtiny a latiny, romské o dand ale potvrzuje společný indoevropský původ všech těchto jazyků.

průvodkyně:

Zuby také mohou bolet!

Dukhal man o dand. - Bolí mě zub. Dukhan man o danda. - Bolí mě zuby. Od slova o dand je odvozeno i sloveso te danderel , které neznamená nic jiného než kousat, hryzat , přeneseně pak štípat, píchat, bodat .

průvodce:

Důležitými částmi těla jsou ovšem také končetiny. Známe už:

o vast - ruka. Ale pozor! V romštině se mnohem přísněji rozlišuje, jestli jde o ruku od zápěstí dolů, to je právě o vast - ruka , o vasta - ruce ,

nebo o paži od zápěstí nahoru. To je pak e musi - o musa.

průvodkyně:

A podobně je tomu i s nohou .

Od kotníku dolů je to o pindro - noha ,

od kotníku nahoru pak e čang - o čanga .

Chodíme-li pěšky , chodíme pro pindre .

Když půjdeme dlouho pěšky, zřejmě nás budou bolet nohy . To už také umíme říci!

Jak to bude?

Dukhan man o pindre. - Bolí mě nohy.

průvodce:

A nyní, když už znáte tolik nových slovíček označujících části lidského tělo, pokuste se uhodnout následující hádanku. Je těžká, ale pokud jste bedlivě sledovali naše jazykové koutky, možná, že ji rozluštíte.

Dříve než si ji opíšete, si ještě musíme ozřejmit význam dvou nových sloves:

te džiďarel - živit, oživovat , přenes. rozněcovat te murdarel - zabít, zahubit , přenes. uhasit, vypnout

průvodkyně:

Hádanka tedy zní:

S'oda? - Co je to?

průvodce:

Tak tedy:

Te hin cikňi - Když je malá, džiďaren la - živí ji, oživují ji, rozněcují ji,

te hin bari - když je velká, murdaren la - zabíjejí ji (hubí ji, hasí ji. . . ).

Nane la šero - Nemá hlavu, čhib la hin - jazyk má.

průvodkyně:

Kdo nebo co má jazyk nebo jazyky, aniž by to mělo hlavu? Hlavně musíte vzít v úvahu, že v romštině to může být jiného rodu než v češtině.

S touhle nápovědou už je vám to určitě jasné:

Je to oheň - e jag. Oheň je totiž v romštině ženského rodu.

průvodce:

Dnes začneme zase hádankou, ale ještě mnohem těžší, než minule.

Jen si nejprve vysvětlíme význam neznámých slov.

te vakerel znamená mluvit, hovořit . Rozhlasový pořad s názvem O Roma vakeren se tedy jmenuje Romové hovoří .

Slovo hjaba znamená:

1. zadarmo, zdarma, 2. nadarmo, zbytečně, hjaba kaj pak přeložíme jako i když, přestože, ačkoli

průvodkyně:

Naše dnešní hádanka zní:

S'oda?

průvodce:

Ta hádanka je tak těžká, že se nám ji málem ani nepodaří přeložit do češtiny.

Celý vtip spočívá v širokém významu romského slovesa te šunel . To totiž znamená nejen slyšet , vnímat ušima, ale také cítit , a to jak nosem, tak i hmatem, dotekem.

průvodkyně:

Na dikhs les, - Nevidíš ho, hjaba kaj baro, - přestože je velký, šunes les, - slyšíš ho, cítíš ho, hjaba kaj na vakerel, - přestože nemluví, šunen les na ča o kana tire, - slyší ho, cítí ho nejen tvé uši, aľe the o vasta, the o pindre. - ale i ruce a nohy.

průvodce:

Protože to neuhodnete, prozradím vám, že je to velký mráz - baro šil.

Ale když jsme probírali lidské tělo, zapomněli jsme na srdce . Srdce je o jilo. V romštině, stejně jako v jiných jazycích, je srdce také symbolem lásky a sídlem citu. Proto se s ním pojí množství obratů:

Šunav andro jilo baro kamiben. - Chovám v srdci velkou lásku. Šunav andro jilo baro pharipen. - Cítím v srdci velký smutek. Mám smutek na duši.

Šunav andro jilo bari dukh. - Mám na srdci velkou bolest.

průvodkyně:

Když o někom řekneme: Hin les baro jilo, znamená to: Je velkorysý. Koneckonců i česky se dá říct: Má velké srdce.

Dukhal man o jilo bychom mohli přeložit jako: Je mi smutno. Stýská se mi. Je mi líto. Mrzí mě. Pozor, řekneme-li ale Dukhal man anglo jilo. , nemá to nic společného se smutkem, nýbrž znamená to fyzickou nevolnost: Je mi špatně, nevolno.

průvodce:

A na závěr si řekněme jednu nepsanou zásadu romských hudebníků:

Gadžeske bašavav andro kan, Romeske andro jilo. Gádžovi hraju do ouška, Romovi do srdce.

průvodkyně:

V předcházejících třech dílech kursu jsme probrali dost nových slov a obratů.

Dnes si slovíčka a fráze zopakujeme na docela jednoduchém rozhovoru.

Pro porozumění budeme potřebovat jen jedno nové sloveso:

te ľidžal . V češtině mu odpovídá několik různých sloves. Znamená totiž:

odvést třeba za ruku, doprovodit někoho někam

odnést něco třeba na zádech

odvézt něco nebo někoho třeba autem.

A:- Servus, more! Sar sal? - Ahoj! Jak se máš?

B:- Namištes, dukhal man o dand. - Špatně, bolí mě zub.

A:- Jaj, ta oda nalačho. Kaj džas? - No to není dobré. Kam jdeš?

B:- Andro foros ko doktoris. - Do města k doktorovi.

A:- Sar odoj džas? - Jak tam jdeš? Čím tam jedeš?

B:- Ta pro pindre, na, bo man nane motoris. - No přece pěšky, protože nemám auto.

A:- Jaj, čačo! Ta šun arde: Te tut nane motoris, me tut odoj ľidžava. Th'avka som te džal andro foros the me! - No jo, pravda! Tak poslouchej: Když nemáš auto, tak tě tam odvezu. I tak musím jet do města i já!

písnička Motoris, motoris

průvodkyně:

Předcházející rozhovor obsahoval dvě doposud neprobraná slova:

o doktoris - lékař, doktor o motoris - auto To ovšem platí pro východoslovenskou romštinu, na západním Slovensku se auto řekne o autos.

Připomeňme si, že slova přejatá z jiných jazyků přibírají v romštině koncovky -os, -is,

-as a -us .

Vyzkoušejme si to na některých dalších přejatých slovech:

průvodce:

Čech - o Čechos autobus - o autobusis papír - o papiris rum - o rumos pošťák, doručovatel - o poštaris telegram - o telegramos

průvodkyně:

V poslední větě rozhovoru se objevuje jeden obrat, který si zaslouží trochu pozornosti.

Th'avka som te džal andro foros the me! Přeložíme do češtiny jako: I tak mám (musím) jít do města i já! Jak již víme, romština nemá sloveso mít - a to ani v jeho modální funkci, tedy ve významu mít za úkol, muset . I v tomto případě je nahrazuje sloveso te jel - být .

Co mám dělat? - So som te kerel? Co máme říct? - So sam te phenel?

průvodce:

Romština ovšem nemá ani některá další modální slovesa, jako např. moci . To se v romštině vyjadřuje částicemi šaj a našťi .

Ukážeme si to na příkladech:

Daje, šaj dikhav pre televiza? Mami, můžu se dívat na televizi?

Dikhav pre televiza. - Dívám se na televizi.

Šaj dikhav pre televiza? - Mohu se dívat na televizi? průvodkyně:

Našťi dikhes pre televiza, aľe šaj šunes o radijovos. Nemůžeš se dívat na televizi, ale můžeš poslouchat rádio.

Dikhes pre televiza? - Díváš se na televizi? Našťi dikhes pre televiza! - Nemůžeš se dívat na televizi!

dikhav, dikhes, šunes - jsou určité tvary sloves, která jsou v českých větách v infinitivu.

Trochu složité, co? Ale když si třeba na internetu na adrese http://fredfred.net/amareroma najdete texty těchto kursů, můžete si všechno opakovat tak dlouho, až se to naučíte.

Nashledanou.

průvodkyně:

Posledně jsme se seznámili se slovesem te ľidžal , které znamená:

odvést někoho (za ruku), doprovodit někoho někam

odnést něco (v ruce, na zádech)

odvézt něco nebo někoho (autem).

Znamená to tedy pohyb od nás směrem pryč.

průvodce:

Pohyb směrem sem, tedy k mluvčímu, pak vyjadřuje sloveso te anel :

přivést

přivézt

Takovýto pohyb ovšem potřebuje asistenci:

Někdo někoho někam odvádí nebo přivádí ,

někdo něco někam odnáší nebo přináší ,

někdo někoho nebo něco někam odváží nebo přiváží .

průvodkyně:

Jestliže se pohybuje osoba sama, pak máme jinou dvojici sloves:

te džal - jít, jet (směrem tam, pryč)

te avel - jít, jet (směrem sem), tedy přicházet, přijíždět .

průvodce:

A konečně: Jestliže je pohyb opakovaný, pravidelný, sem a tam, pak máme v romštině slovesa:

te phirel - chodit, jezdit a

te hordinel - nosit, vozit

Pro větší názornost si můžeme namalovat tabulku:

sem tam sem a tam anel ľidžal hordinel

avel džal phirel

průvodkyně:

Ke třem pro nás novým slovesům: te anel, te avel a te hordinel přidáme ještě dvě:

te genel - číst te čhingerel - trhat, rvát, sekat, krájet (ano, toto sloveso je odvozené od nám známého te čhinel: říznout, ukrojit, seknout, praštit. . .

průvodce:

Nyní si už můžeme zazpívat další velmi známou romskou písničku:

písnička V. Bílá

/: O poštaris avel, Listonoš přichází,

telegramos anel, :/ telegram přináší,

/: sar me les genava, genava, až si ho přečtu,

o bala čhingerá, čhingerá. budu si rvát vlasy.

Dža, more, dža, more, dža, more, Běž, člověče, běž,

na kamav tut! :/ (už) tě nechci (nemám ráda)!

Vzpomínáte si ještě, co znamenají tvary genava a čhingerá ?

Ano, jsou to tvary budoucího času. Ten se tvoří v romštině velmi jednoduše - připojením přípony -a k příslušným tvarům přítomného času. Ve tvarech zakončených na -s se toto -s pře příponou -a mění v -h :

genav - čtu genava - budu číst

Někdy dochází ovšem ke krácení, resp. zjednodušování zakončení 1. os. jednotného a množného čísla, a proto máme:

čhingerav - trhám, rvu čhingerava - budu trhat, budu (si) rvát a to se v proudu řeči - a tím spíše v písničkách - může zkrátit na čhingerá .

průvodkyně:

Lačho ďives, Romale . Dneska budeme opakovat a procvičovat, co jsme se dávno i nedávno v našem kursu naučili.

A: Servus, more. Sar sal?

B. Sar ňila pro sanki.

A: Kaj džas?

B: Andro foros (džav).

A: So kereha andro foros?

B: Ta bašavá (bašavava) odoj pre lavuta.

A: Soske bašaveha pre lavuta, more?

B: Ta so, nane love, khere man hin pandž čhave. . . Ta sa pes phenel: Nane love, nane paťiv. No - nemám peníze a doma pět dětí. . . A jak se říká: Bez peněz do hospody nelez. . . Tedy romsky je to: Když nejsou peníze, nemá člověk úctu (mezi lidma).

A: Čačo hin tut - ta šun arde, me tut odoj ľidžava, kaj te na tut dukhan o pindre!

průvodce:

My Romové máme moc rádi hádanky. Patří k naší tradici. Tak jako nikdo jiný než Čech by neuhodl hádanku: "Leze leze po železe, nedá pokoj, až tam vleze. . . ", tak zase ty naše tradiční hádanky asi nerozluští Češi.

Tak hádejte!

průvodkyně:

Hin man jekh phral, hin les jekh čang, jekh staďi hordinel. Mám (jednoho) bratra, má jednu nohu, nosí jeden klobouk. e staďi je klobouk - tohle slovo se bude hodit i dále:

A kdo je ten jednonohý bratr s kloboukem? o karfin - hřebík

průvodce:

Štar phrala man hin - ča jekh staďi hordinen. Mám čtyři bratry - nosí jen jeden klobouk. Je to o skamind - stůl.

průvodkyně:

A tahle je zvlášť dobrá:

Hin man jekh phen - o bar pro šero, o angušt andro muj. Mám sestru - na hlavě (má) kámen, v puse prst.

Teď se ukažte. Ale Romové jsou velmi důvtipní lidé a na takovou hádanku snadno přijdou. Odpověď na tuto hádanku je: e angrusťi - prsten. Mějte se dobře a učte se jazyky.

průvodce:

Naučili jsme se přítomný a budoucí čas sloves, ale minulý jsme zatím vynechali. Tak to dnes napravíme. Nebude to složité.

Vzpomínáte si na tvary:

dikheha, bašavá, giľavava ?

Ano, je to budoucnost:

uvidíš, zahraju, zazpívám. . .

průvodkyně:

A teď si přidejte ke každému z těchto tvarů -s - a máme minulost!

dikhehas - viděl jsi bašavás - hrál jsem giľavavas - zpíval jsem

průvodce:

Minulý čas zvaný imperfektum se totiž tvoří příponou -as , která se připojuje - podobně jako v případě budoucího času - k příslušným tvarům přítomného času. Ve tvarech zakončených na -s (tj. 2. os. jedn. čísla a 1. os. množ. čísla) se toto -s před příponou -as mění - také podobně jako v čase budoucím - na -h.

průvodkyně:

Takhle tedy vypadá imperfektum sloves první třídy:

jednotné číslo:

1. (me) kerav dělám (me) keravas dělal(a) jsem
2. (tu) keres děláš (tu) kerehas dělal(a) jsi
3. (jov/joj) kerel dělá (jov/joj) kerelas dělal(a)

průvodce:

množné číslo:

1. (amen) keras děláme (amen) kerahas dělali/y jsme
2. (tumen) keren děláte (tumen) kerenas dělali/y jste
3. (jon) keren dělají (jon) kerenas dělali/y

průvodkyně:

Druhá slovesná třída vypadá v jednotném čísle následovně:

1. (me) chav jím (me) chavas jedl(a) jsem
2. (tu) chas jíš (tu) chahas jedl(a) jsi
3. (jov/joj) chal jí (jov/joj) chalas jedl(a)

průvodce:

množné číslo:

1. (amen) chas jíme (amen) chahas jedli/y jsme
2. (tumen) chan jíte (tumen) chanas jedli/y jste
3. (jon) chan jedí (jon) chanas jedli/y

A rovněž jako v případě budoucího času - v řeči někdy dochází ke krácení:

(me) kerás, jov kerlas, amen kerás, tumen kernas a tak podobně.

průvodkyně:

Vyzkoušíme si to na několika probraných slovesech.

mluvím se řekne vakerav mluvil jsem je vakeravas nebo vakerás vidíš - dikhes viděl jsi - dikhehas

hraje - bašavel hrál - bašavelas nebo bašavlas zpíváte - giľaven zpívali/y jste - giľavenas nebo giľavnas žijí - dživen žili - dživenas anebo dživnas

průvodce:

A nyní překládejte! Všemu ještě rozumět nebudete, ale smysl jistě odhadnete - však ten příběh znáte! ! !

O murš, o Adamos, the e džuvľi, e Eva, dživenas andre bar, so len diňa o Del! Muž Adam a žena Eva žili v zahradě, kterou jim dal Bůh. Ano, je to překlad bible do romštiny.

průvodkyně:

Esas len so te chal, dživenas šukares paťivale dživipnaha. Měli co jíst, žili krásně počestným životem.

Esas bachtale, vašoda o Del sas lenca. Byli šťastní, protože s nimi byl Bůh.

Savoro sas lačho. Všechno bylo dobré. . . .

průvodce:

I my vám přejeme, aby všechno bylo dobré - a aby nepřišel had - o sap - který všechno převrátí naruby. . .

Ačhen Devleha! Sbohem.

průvodce:

V našem kursu jsme už probrali celou řadu všelijakých důležitých pravidel, ale jednu zajímavou oblast jsme vynechali. O každém národě hodně vypovídá, jak se v jeho jazyce blahopřeje - a taky jak se nadává. Například Češi a Němci, když chtějí někoho urazit, používají k tomu zvířata - voly, osly, slepice, apod.

průvodkyně:

Francouzi si zase libují v odborných lékařských termínech - jejich oblíbení idioti, imbecilové či kreténi jsou ostatně dobře srozumitelní už i u nás. No a my Romové, protože víme, že hlavní je zdraví, tak těm, co nemáme rádi, přejeme všelijaké pěkné nemoci, a to často s velkou fantazií.

průvodce:

Tak třeba:

O čikha tut te maren murdaren! Ať se ukýcháš!

Kaj tuke andro goja kirme te baron! Ať se ti ve střevech množí červi!

Šarlagos te chudes! Ať dostaneš spálu!

Kaj tuke o dzara pre burňik te baron! Ať ti na dlani vyraší chlupy!

nebo dokonce:

Kaj te šuvľos! Ať celý opuchneš!

Jedna paní od nás z ulice dokonce říkávala

Ať dostaneš španělskou chřipku!

průvodkyně:

Proti takovým kletbám však existují i "protikletby", jako např. :

Tiro košiben tut te marel! Ať tě stihne tvá vlastní kletba!

Tire lava pre tiro šero! Tvá slova na tvou hlavu!

průvodce:

Někdy máme potřebu potvrdit pravdivost svých slov - v takovém případě se zapřísaháváme. Ať se propadnu! , říkávají Češi. My zase říkáme:

Te merav! Ať umřu!

nebo dokonce:

O čhave mange te meren! Ať mi umřou děti!

průvodkyně:

Řekněme si ale také, jak se přejí hezké věci. Většinou obrazně a často i obřadně.

Tak třeba novorozenému děťátku se říkalo:

Kaj t'aves bachtalo sar o kham! Ať jsi šťastný jako slunko!

Mi tut avel bacht, sasťipen! Ať máš štěstí, zdraví!

O Del tut t'arakhel! Ať Tě Pánbůh ochraňuje!

průvodce:

Když mluvíme o zesnulém, obyčejně nezapomeneme dodat:

Mi del les o Del loki phuvori! Ať mu dá Pánbůh lehkou zem!

průvodkyně:

Také o Vánocích jsme si dříve velmi obřadně blahopřáli - například takto:

Vinšinas, vinšinas pre svato Viľija,

Přejeme, přejeme k Štědrému večeru, abyste byli zdraví jako ryby ve vodě,

průvodce:

Takže se mějte hezky.

Ačhen Devleha . Sbohem.